18.8.2018 | Svátek má Helena


KNIHA: Saturnin se vrací

5.2.2018

Nevím, zda bych si kdy dal opravovat chrup v ordinaci MUDr. Miroslava Macka.Totiž: nikdy jsem to nezkusil, a dnes už je na to pozdě. Pokud jsem slyšel, pan doktor opustil lékařství před drahnou dobou, a v jeho oboru platí, jako ve většině jiných, že když svoji práci necvičí třeba jen jediný pouhý den, pozná to on, když dva dny, poznají to ostatní odborníci, a když tři dny, poznají to zákazníci.

Nevím také, zda bych si troufl někdy zůstat o samotě s dámou, kterou jsem viděl po páně doktorově boku před zhruba dvěma desítkami let. Pracovní povinnost mě zavedla mj. také na několik dnů do Čech. Můj nezapomenutelný kamarád Miloslav Šimek mě pozval k vysílání jeho pořadu o tom, že netančí s politiky, a já s radostí zjistil, že si i nadále otevírá hubu velice vtipně, znechuceně jsem zjistil, že mu před kamerami přisluhuje jakási paní Bubílková, která může být děsně pracovitá, ale jinak je až neuvěřitelně hloupá. Když bylo po všem, seděli jsme se sklínkami (v našem případě) nealkoholických nápojů v zákulisí. Šimek mě představil panu doktoru Mackovi. To děvče v páně doktorově společnosti bylo snad o hlavu vyšší než pan doktor. Nebylo to vysokými podpatky, ani natupírovanou hlavou.

A už vůbec nevím, zda četba pokračování knihy o legendárním Saturninovi v podání pana doktora nebyla ztrátou času.

Tím nespílám panu doktorovi. Tím kladu otazník k celému nápadu.

Autor původního Saturnina Zdeněk Jirotka trpíval silnými pochybami o svém (mezi námi: nádherném) díle. Mnozí je mohli přirovnávat (a také přirovnávali) k řadě knih anglického autora P.G. Wodehouse o britském šlechticovi Bertiem Woosterovia jeho geniálním sluhovi Jeevesovi, a mohli tvrdit (a také tvrdili), že to pan Jirotka tomu panu Wodehousovi prostě (nebo sprostě, vyberte si) ukradl.

Mimochodem, Jeeves nebyl žádný sluha. Jeho úřední název zněl v původní řeči gentleman’s gentleman, a jsem zvědav, kdo tohle dokáže přeložit tak,aby se to dalo číst.

Mnozí prý také říkávali, že Jirotkův humor srší znaky tzv. suchého anglického humoru, který (tvrdí teoretici humoru) je prý založen na zvláštní schopnosti kritiky vlastní osoby. Anglicky řečeno: self-deprecating.

Opravdu nevím, co je na tomto druhu srandy typicky anglického. Připomíná mi to názor jednoho anglického literárního kritika, který napsal (právě o Wodehouseovi), že snaha o definici jeho vtipu mu připomíná zhovadilé pokusy o definici úsměvu co kontrakce naso-labiální muskulatury (pan doktor Macek,bude-li toto číst, jistě pochopí, ostatním doporučují slovník cizích slov).

Zkusil jsem tehdy, před zhruba padesáti lety, pana Jirotku uklidnit, že pokud vím, i samotný pan Wodehouse měl o svém díle podobné pochyby ve vztahu k Miguelu de Cervantesovi a jeho Donu Quijotovi se sluhou Sanchem Pansou.

A kdo ví, řekl jsem, jaké měl o svém díle pochybnosti samotný Cervantes,protože ať mi nikdo neříká, že díla o pánu a sluhovi nevznikala i před ním. Jeto přece vděčné (a věčné) téma.

Nevím, zda se mi tehdy podařilo pana Jirotku uklidnit. Jakkoliv jsem byl pouze jedním z mnoha, kteří byli (a dodnes jsou) přesvědčeni, že jeho Saturnin byl,je, a dlouho ještě bude jedinečný.

Časy se mění?

A tím se dostáváme k jádru věci.

Petr Tychtl, programový ředitel nakladatelství, které vydalo pokračování páně Jirotkova Saturnina z pera (počítače) páně Mackova, sepsal úvod, v němž vysvětluje, že když se může vrátit Scarlett O’Hara, James Bond nebo Hercule Poirot, proč ne Saturnin. Odhlédneme-li od množství cizích slov, jimiž se pan programový ředitel snaží přesvědčit čtenáře, že je vzdělanec, drobná chyba se mu vloudila: kdo kdy kde napsal, že jím zmiňované návraty byly úspěšné? Že nebyly horší než původní předlohy? Že to prostě nebyly nastavované kaše za účelem zvýšení příjmů? Tím nebudiž řečeno, že zvýšení příjmů je něco nekalého. Tím budiž řečeno, že by to nemělo být jediným měřítkem. Pan ředitel tvrdí, že není, a já tvrdím, že tomu nevěřím.

Proč ne?

Když zemřel Jaroslav Hašek, aniž dopsal (přesněji: dodiktoval) sváDobrodružství dobrého vojáka Švejka, ujal se úkolu dokončit dílo Karel Vaněk.Dodal knize na třídním pohledu, kromě toho ji prošpikoval řadou jadrných slov více, než měl. Hašek jich užíval také, jenže věděl velice přesně kdy a jak.

Saturnin 2

A hlavně: Vaněk nepochopil, že hlavní myšlenka Haškova díla se skrývá v rozčilené výměně názorů o střelbě na vlak Červeného kříže. Nesmí se to, ale dělá se to.

Miroslav Macek se vyhnul této chybě, přestal být Miroslavem Mackem, a stal se Zdeňkem Jirotkou. Přesněji: zkusil se stát Zdeňkem Jirotkou.

Jenže to nejde. A tudíž se jím nestal. To není výčitka, to je sdělení.

Ale ano, postavy se více méně vyvíjejí od povah, které jim připsal Zdeněk Jirotka, nový manžel tety Kateřiny, strýc František toho jména druhý jako kdyby pocházel ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy (i když, upřímně řečeno, nedovedu pochopit, jak si mohl takový chlap vzít takovou ženskou), i ty příhody jsou v převážné většině kouzelné, se dvěma výhradami: pakliže Saturnin vystřídal tolik vysoce specializovaných zaměstnání jako mu přičítá Miroslav Macek, musí být starcem nad hrobem, a (to hlavně) dočká-li se kniha dalšího vydání, měl by Miroslav Macek zcela zásadním způsobem přepsat poslední kapitolu. V původním znění totiž dr. Vlach ve své řeči o poklesu úrovně řemesel všeobecně, a řemeslníků obzvláště, zmiňuje výslovně svoji dceru a vnouče. Podle moresů té doby a svého společenského postavení tedy musel být ženat.

Co bylo dál

Důležitou součástí snad všech vydání Saturnina jsou obrázky. Jsou i tady. Petr Faltus velice moudře vyšel ze stylisací obrázků k dřívějším vydáním. Zůstal přitom svůj, což je obdivuhodné.

Na čestném místě v mé knihovně je vydání, které doprovodil obrázky Stanislav Duda, někdejší bezmála tchán mého prostředního bratra. Ten, když se rozešli se slečnou Dudovou (dodnes nevím, kdo komu dal kopačky, ale tuším to), šel noční Prahou z Malé strany na Vyšehrad tak rozčilen, že si prokouřil v dýmce díru.Nevím, zda si tu dýmku pietně uschoval, vím ale, že vždy, kdy vidím Dudovy obrázky, se usmívám nejen nad tím, jak k tomu Saturninovi patří, ale také nad vzpomínkou na mého rozčileného bratra.

V případě kreseb Petra Faltuse sice nemám takové osobní vzpomínky, ale okouzlují mě svým nádherným zachycením ducha celého příběhu.

Obálka Kristýny Sladké a grafická úprava Zdeňka Mareše jsou také na místě.

Vydavatelství XYZ knížku pustilo do světa prostřednictvím Albatros Media.Nezmínilo sice, kolik vydalo výtisků, a zvědavější jedinec by asi rád věděl,kolik jich prodalo.

Nevím, zda se novodobému Saturninovi dostane tak čestného místa v mé knihovně jako původnímu znění, ale vím už dnes, že jej rozhodně nezahodím.

Vím o spoustě knih, o kterých bych to neřekl.



Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Diskuse


Ś. Svobodová
17:51
5.2.2018

A. Alda
11:26
5.2.2018

J. Jelínek
15:46
5.2.2018

Ś. Svobodová
17:41
5.2.2018

P. Lenc
10:48
5.2.2018

J. Hejna
10:04
5.2.2018

M. Marek
9:36
5.2.2018

J. Lepka
9:24
5.2.2018

P. Selinger
9:00
5.2.2018

P. Kolar
8:25
5.2.2018

B. Mráz
8:36
5.2.2018

J. Hejna
10:09
5.2.2018

P. Lenc
14:02
5.2.2018

P. Rychetsky
17:16
5.2.2018

počet příspěvků: 16, poslední 1.3.2018 03:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.