V časopise Interkom 6/2010 a na Sardenu (28. 5. 2010) jsem před rokem a půl uveřejnil článek o Adamovičově antologii Vládcové vesmíru.

Ta se má dočkat dvou pokračování. To první nedávno vyšlo pod titulem Puls nekonečna v Plusu, odnoži Albatrosu. Podobně jako byli Vládcové vesmíru titul citované v nich Troskovy knihy, je Puls nekonečna název zapomenuté prózy klasika sci-fi Vladimíra Babuly (1919-1966), která je však tentokrát zveřejněna komplet. Ostatně antologie má v podtitulu právě "od Vladimíra Babuly k Alexandru Kramerovi".

Zatímco předchozí svazek měl 388 stran, tenhle jich má 476. Zatímco v minulém se dostalo na dvacet autorů, dnes jich lze číst pětadvacet. Zatímco první díl (stal se, mimochodem, díky ceně Akademie science fiction, fantasy a hororu nejlepší antologií roku) mapoval úvodní polovinu minulého století i století devatenácté, svazek momentální podchycuje následující tři desetiletí do konce sedmdesátých let. Zač ta éra stála?

Období 1948-1954 bylo ve fantastice dobou rapidního útlumu, ale po vypuštění Sputniku a po II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) nastal čas nazvaný editorem kosmické jaro. Povídek se sci-fi tematikou přibylo a týkaly se vesmíru, nicméně v polovině 60. let téma přestalo být dominantní. Došlo k návratu k pozemské realitě, konstatuje Adamovič. A také k přehodnocování dosavadního optimismu. Už tehdy. A závěr let šedesátých? Přinesl řadu varovných a hluboce skeptických textů.

Současně ovšem znamenaly roky 1967-70 i uvolnění publikačních možností pro autory, kteří později tak lehko vydávat nemohli (Koenigsmark, Kajdoš, Šavrda, Ivan Vyskočil), neboť normalizace utáhla šrouby a stala se zmrtvěním. Celých jedenáct z Adamovičem sledovaných autorů nemohlo najednou publikovat pod vlastním jménem! A další dva se uchýlili do exilu. Tak velké procento umlčených ale jen odpovídá mohutnosti čistek v posrpnové kultuře, míní Adamovič. Také je ovšem realitou, že žánr už předtím lákal takové spisovatele, co se vzhledem k svému kritickému postoji rádi uchylují k jinotajům.

Editor si kromě toho všiml, že většina přítomných (15) někdy pracovala jako redaktoři. Ty dosud žijící iniciativně požádal o pár slov a vícekrát přetiskl i části někdejších jejich autorských předmluv či doslovů. Protože většina mapovaných knížek je dnes takřka nedostupná, antologie je jen těžko ocenitelnou. Jaké je přitom hlavní téma textů?

Až notoricky bývala parafrázována vize strojů i organismů, následkem jejichž zásahů se staneme zbytečnými, nicméně... Optimismus nakonec převládá, takže jako pesimistický kontrapunkt Adamovič vybral text autora osmnácti básnických sbírek Ivo Štuky (1930-2007).

Tento básník, a to je typické, byl mezi roky 1974-90 degradován v pouhého korektora, ale už roku 1963 sestavil s malířem Rotreklem historii reálných letů do kosmu proloženou právě i povídkami. Vznikla tak osobitá publikace Šest dní na Luně 1, nu, a obrázek z ní se dnes ocitá i na přebalu antologie. Štukova sbírka povídek Nález na Bílých kamenech se po roce 68 dostala jen do stadia korektur, ale nyní si přečtěme aspoň cynický horor Ať netluče na dveře.

Antologii ovšem otevírá klasik mainstreamu Ivan Klíma (1931), a to Strojem na pohádky (1958) známým dnes víc z Trnkova filmu Kybernetická babička (1962), asi nejlepšího českého animáku žánru. Následující Ludvík Souček (1927-1978) zůstává Mistrem nejlepší české sci-fi Cesta slepých ptáků (1964), kterou Dagmar Součkové kdysi nadiktoval za dva týdny. Vedle Bubáků v Deception Bay (ze sbírky Bratři černé planety, 1969) je zastoupen i knižně dosud nevydanou povídkou PUKYS (Svět v obrazech, 1960, č. 35), ve které je tzv. PUpíčkův KYbernetický Spisovatel jeho alter egem. Ale srazí se s lektory.

Identita raných Součkových povídek (uveřejněných pod pseudonymy) je i dál záhadou, nicméně první sci-fi, kterou vydal pod vlastním jménem, je určitě Návrat (1959). Svým lehce žoviálním slohem ovlivnil Souček styl Ondřeje Neffa, jenž se výslovně pokládá za jeho žáka a který Součka nechal i vystupovat v románech Jádro pudla (jako Souka) a Tušení podrazu.

Zubařův přítel Josef Nesvadba (1926-2005) se podílel hned na deseti filmech i seriálech a je zastoupen povídkou Jak zemřel kapitán Nemo (z knihy Výprava opačným směrem, 1962). Hádá tu, k čemu by vedlo úplné zrušení pracovní povinnosti nebo absence výrobních vztahů, ale tuto prózu, kde se obyvatelé Vlasu Bereniky neradují z příletu lidí, nezaměňujme s Poslední cestou kapitána Nema, ve které zůstává k návratu svého vyslance lhostejné lidstvo.

Na rozdíl od prvního svazku navíc antologie objevila i pár ženských autorek. Sci-fi prvky v povídkách redaktorky Dikobrazu Vlasty Smržové (1924-2006) Adamovič jen vzpomíná, využil však i prózy někdejší redaktorky Vlasty Mileny Majorové (nar. 1922), jinak autorky bestselleru Člověk mezi lidmi (1958), Společenské výchovy (1965) či publikace Dámy a pánové, život začíná (1980). Odbornice na design Milena Lamarová (1930-2006) je pak nejen spoluautorkou Obrazové encyklopedie módy (1973) či Estetiky odívání (1981), ale psala taky žánrové povídek, druhou z nichž Adamovič vylovil až z Hosta do domu (1962, č. 6). Lamarová vtipně líčí tzv. První Životní Prověrku padesátiletého zaměstnance "FXC 08" Palečka, k čemuž ji možná inspirovaly tehdy běžné komise u přehrávek a jiné prověrky umělců. Ve fikci jde, pravda, o cosi trochu jiného. O snahu podnítit mimopracovní aktivity v muži, který je cele oddán své profesi, ale smí už pracovat jen dvě hodiny denně. Právo každého na všestranné rozvinutí osobnosti kontrastuje tu s jeho výkřikem "pusťte mě do závodu" až příliš polopaticky.

Boris Jachnin (1932-2011) byl synem ruského židovského emigranta popraveného v Osvětimi a v dětství vůbec nechodil. Roku 1954 ho vyloučili ze studia režie na FAMU, ale 1967 vystudoval filmovou vědu a historii. Nejznámější ze sedmi jeho filmových monografií je obsáhlá publikace Walt Disney (1991). Už roku 1965 adaptoval pro černé divadlo Neviditelného a z jeho souboru Na každé cestě leží klíče (1963) Adamovič vybral text Helion přistane včera, jehož motiv později využil Nesvadba ve filmu Zabil jsem Einsteina, pánové..., i když u Jachnina šlo o zabránění atentátu na Ferdinanda.

Herec Semaforu a pozdější redaktor Hlasu Ameriky (v exilu zmizel roku 1969) Jiří Sýkora (1933-1997) uveřejňoval sci-fi povídky v letech 1963-4 a jeho Hodina dějepisu obsahuje podobný motiv rekonstrukce zapomenutých znalostí jako slavný Millerův román Chvalozpěv na Leibowitze (1960). Další herec Ivan Foustka (1928-1994) je i autorem publikace o Matuškovi (1969). Celkem napsal devět knih a třetina náleží fantastice. Zastoupen je povídkou Plamenný kontinent ze sbírky Planeta přeludů (1964).

Reportér Jan Vítek (nar. 1928) žije dnes ve Švýcarsku a představuje se prózou o společnosti zcela popírající pravdu Návrat ze Země (1964). Další autor Jiří Červín (nar. 1929) byl mj. redaktorem Ohníčku (1969-1972), ale vyhodili ho a šest let pracoval v povrchovém dole Chvaletice. Dalších sedm ve skladu kulis Národního divadla. Jeho Případ (1964) připomíná Bradburyho, který však inspiroval více českých autorů. A na co Červín díky editorovi vzpomíná? Že text napsal během jediného nedělního rána.

Režisér Pavel Juráček (1935-1989) je spoluautorem filmů Ikarie XB 1 (1963) a Bláznova kronika (1964), avšak hlavně specifické trezorové adaptace Gullivera nazvané Případ pro začínajícího kata (1969). Zastoupen je tu slavnou zfilmovanou prózou o třetí světové válce Konec srpna v hotelu Ozon (Mladý svět 1965), vytvořil ovšem pak i filmovou povídku podle Meyrinkova Golema (1978) a zůstal po něm fascinující Deník let 1951-74. Adamovič Juráčka po právu staví do role českého Philipa K. Dicka a mj. skutečně oba zemřeli stejně staří.

Vícekrát komunisty vězněný disident a chartista (a tvůrce edice Libri prohibiti) Jaromít Šavrda (1933-1988) začínal jako básník, věnoval se však i detektivce a špionážnímu žánru. V Knize kralovrahů (1971) je opojen konspiracemi kolem atentátu na Kennedyho a svůj ztracený sci-fi román Tunel U psal ve vězení na kousky papíru. Tvrdil pak, že šlo o jeho nejlepší práci, a tady je zastoupen zajímavou povídkou Smysl života.

Nacisty kdysi vězněný právník Josef Koenigsmark (1916-1993) začínal také verši, pod kterými si křestní jméno měnil na Joe. Napsal sci-fi hru Dědeček v oleji (1961) a dle jeho povídky Pád Sodomy a Gomory (VTM 1963) zničili obě titulní města mimozemšťané. Na povídku navázal románem Prorok se vrací (1992), který dlouho nemohl vyjít, a v muzikálu Hnutí zedníka Ž. (1967) paroduje utopii bezpracné budoucnosti. Jeho sbírky sci-fi povídek Nekonečné konečno se podařilo (1969) vytisknout jen půl nákladu, načež mohl publikovat leda pod pseudonymy a samizdatem. Přeložil a uspořádal výbor z anglosaské sci-fi Podivné jiné světy, ale ten nikdy nevyšel! A Adamovič? Představuje nám jeho povídku z budoucí války Poslední (časopisecky 1968), která skutečně nadlouho zůstala poslední Koenigsmarkovou normálně uveřejněnou povídkou a která má hned tři alternativní konce. V prvních dvou zabijí voják vojáka, a teprve ve třetím se spolu najedí.

Knihu uzavírající signatář Charty 77 Saša Kliment (nar. 1946)? Je dnes mj. autorem už šesti svazků Interview (2001-2008), ale připomeňme, že býval i smutně skrytým spoluautorem prvních dvou zlomových sbírek Jaroslava Veise nebo tvůrcem časopiseckých seriálů o anglosaské sci-fi Zítřek, který byl nejprve napsán a Podoba věcí příštích (1977-1978). Adamovičem vydanou povídku Nezlomnej lidskej duch aneb Zlaté lodě byste původně našli v knize Pandořina skříňka (1979) a lidstvo je tu konfrontováno s mocnou civilizací i vlastními limity asi tak nějak, jako v parodickém filmu Mars útočí!, avšak se vší vážností. Nezlomnej lidskej duch (1997) je přitom i titul vůbec prvé Kramerovy sbírky, kterou po převratu mohl vydat pod vlastním jménem. V rozhovoru s Adamovičem (umístěném do úplného finále antologie) Kramer ovšem konstatuje, že ho dnes již natolik zaujala novinařina, až sci-fi přestal nejen psát, ale dokonce i číst...

Uvnitř v Adamovičově nové čítance (a nelze se než těšit na třetí díl!) najdeme i klasickou titulní prózu Ivana Vyskočila (nar. 1929) z jeho prvotiny Vždyť přece létat je snadné (1963) – a také tomuto herci dal editor prostor pro komentář. Vyskočil ho využil a popírá, že by pointa povídky znamenala hrdinovu sebevraždu. Skok naopak představuje metaforou zdvižení naší duše z prachu. Vycházel jsem z přesvědčení, že jsou situace, kdy není jiná cesta než cesta odvahy odrazit se a vzlétnout, fenomén odcizení je však samozřejmě mnohem starší a začíná v momentě, kdy se ideologie stává diktující a korumpující, říká Vyskočil.