26.9.2016 | Svátek má Andrea






KLIMA: Jak potopit ostrovy

1.11.2011

Neustále se dovídáme o stoupání mořské hladiny. Ohroženy jsou ostrovy a často i pobřeží s miliony obyvatel. Vinen je (jak jinak) oxid uhličitý, vlastně lidé, kteří jej nezodpovědně vypouštějí do atmosféry.

"Atoly Tuvalu vyčnívají maximálně dva metry nad mořem, pokud tedy dojde ke zvýšení hladiny oceánů a naše země se ocitne pod vodou, což je reálně během příštích 50 let, budeme muset hledat jiné místo k životu, nějaký kus souše, kde budeme moci dál existovat jako národ s vlastní kulturou, tradicemi a zvyky. Nevím ale, kde. Mnozí z nás už teď sní jen o tom, aby život mohli prožít jen v rodné zemi a také v ní zemřít," uvedl před čtyřmi lety pro Český rozhlas tuvalský ministr životního prostředí a přírodních zdrojů Tauvaul Teil.

Podobných zpráv a varování najdeme bez problémů stovky. Rychlost stoupání hladiny se většinou odhaduje 1 – 2 mm za rok. Příčinou stoupání mořské hladiny má být globální oteplování. Ledovce tají, v mořích je více vody. Navíc teplejší voda má větší objem a to je dalším důvodem stoupání hladiny.

Změřit výšku mořské hladiny není jednoduché. Země nejenže nemá pravidelný tvar, ale hladina moří se mění přílivem a odlivem, v důsledku přítoku vody, vanoucího větru, tlaku vzduchu, deště, vypařování atd. To všechno způsobuje kolísání výšky hladiny, ale změny jsou jen krátkodobé.

Výška mořské hladiny - krátkodobé změny podle výsledků NASA

Musíme si uvědomovat, že Země je dynamická planeta a že její povrch se neustále mění. Proto se za výšku hladiny používá matematicky vypočítaný geoid (WGS 84). Nás ale zajímá relativní výška mořské hladiny vzhledem k přilehlé pevnině. Změny se pak projevují posunem břehu (nebo pobřežní linie). V tomto případě je jedno, jestli se mění hladina nebo naopak výška pevniny.

I velmi pomalé pohyby zemské kůry během milionů let vedou ke změnám v řádu km, jak ukazuje následující tabulka:

Norské fjordy jsou ledovcová údolí. Zatížení pevniny ledovcem bylo tak velké, že poklesla a údolí zalilo moře. Po roztání ledovce začala pevnina stupat. Tento pohyb stále trvá. Foto Petr Krejčí

Krásným příkladem důsledků pohybů zemské kůry je zaplavení (mořská transgrese) severní části Čech ve svrchní křídě:

Uprostřed křídového útvaru (poslední období druhohor) došlo k zaplavení velkých částí pevniny mořem, které stouplo o 200 – 300 m. Pevnina tehdy zaujímala pouhých 18% zemského povrchu (pro srovnání – dnes je to přes 29%). Podnebí bylo na celém zemském povrchu rovnoměrné, subtropické. Svůj podíl na tom měl i oxid uhličitý, kterého tehdy bylo v atmosféře 10x více, než nyní.

Stoupání mořské hladiny se nevyhnulo ani Českému masivu. Nejdříve se začala tvořit jezera, později se sem od severu rozšířilo moře. Oblast Krkonoš se oddělila jako samostatný ostrov. Postupující moře obklopilo vyvýšeniny, ze kterých se na čas staly ostrovy. Mořský příboj obrušoval skály, odlamoval a omílal bloky hornin. Geologové taková místa mají v oblibě. V místech, kde zůstala klidnější místa, se usadily horniny, ve kterých bývá spousta zajímavých zkamenělin.

Moře postupně stoupalo a jednotlivé ostrovy mizely pod hladinou. Záplava se nakonec dostala až k dnešním Brdům (tehdy to ovšem byly nevysoké kopečky) a do Posázaví. Situace se však obrátila a moře začalo ustupovat. Celá tato epizoda trvala jen asi 10 milionů let, z geologického hlediska jen velmi krátkou dobu. Ostrovy se zase staly pevninou.

Zůstaly ale sedimenty, které se v moři usadily. V některých místech jsou mocné více než 1 km. Jsou to pískovce (vznikla v nich naše známá skalní města), slíny, opuky a místy i vápence.

Vertikální pohyby zemské kůry jsou měřitelné i dnes. Východní pobřeží USA klesá, podobně klesá i pobřeží Egypta (přesto Nil vytváří rozsáhlou deltu). V Evropě je nejrychleji klesající oblastí delta Pádu (na jejím okraji jsou Benátky), klesá severní Francie, Holandsko a severní Německo. Stoupajícími oblastmi jsou Skandinávie, Skotsko a Sicílie.

Globální oteplení, kterým skončilo poslední velké zalednění, způsobilo ve svých důsledcích zvedání Skandinávie a jako vyrovnání i pokles některých území v severní Evropě. Dokonce jsou i archeologické doklady, že poté, co došlo k ústupu ledovců, byly části Severního moře a Baltu souší.

Čísla na mapce ukazují stoupání (nebo klesání) části Evropy v mm za rok. Převzato z Kukala

Pozzuoli u Neapole - zbytky římského chrámu. Tmavé části na sloupech jsou dokladem zatopení mořem, jde vlastně o narušení mořskými vrtavými mlži.Foto Petr Krejčí

Relativně rychlé jsou pohyby v sopečných oblastech. Před erupcí se často vyklene celé území, při erupci sopka roste, ale výbuchem se může snížit, nebo i zcela zmizet pod hladinou. Sopečné ostrovy nebývají trvalé. Když sopka vyhasne, moře postupně sopku zničí. Časté jsou řady ostrovů, způsobuje to posun desky nad zdrojem magmatu. Pokud je ale moře natolik teplé, že umožňuje život korálů, může se ostrov alespoň ve změněné podobě zachovat.

V podstatě je jedno, jestli atol vznikne tak, že se sopečný ostrov pomalu potopí do hloubky (jak předpokládal Ch. Darwin), nebo jestli ho překryje stoupající hladina (podle R. A. Dalyho). Nejpravděpodobnější je kombinace obou těchto možností.

Ostrovy, které rostou

Koráli jsou živé organizmy a tedy rostou. Vyhovuje jim ale teplá voda. Proto také známe z minulosti, kdy bylo teplejší klima, králové útesy i z míst, kde dnes koráli pro chlad nemohou žít. Jejich dalším omezením je potřeba světla. Koráli totiž žijí v symbióze s řasami.

Korálové útesy zdaleka netvoří jen kostry korálů. Významně se na jejich tvorbě podílejí i řasy (dokonce známe i útesy, kde řasy naprosto převládají), měkkýši, červi, mechovky a další.

Celé společenstvo je závislé na vodě. Útes přirůstá jen tam, kde alespoň dopadají kapky vody z příboje. Přitom jde o neustálé přetlačování moře a souše. Přes nízký ostrov se sice mohou převalit vlny, ale to je tak všechno. Mořský příboj ale často postupně vymílá i pevnou skálu, kterou má v dosahu. Podemele tak břeh a útes se zřítí.

Vznik atolů je důsledek zvýšení mořské hladiny. Ve vhodných podmínkách doslova vyrostly. Je tedy těžké předpokládat, že by dnes nebo někdy v budoucnu mohly být atoly trvale zaplaveny. K tomu by bylo potřeba zničit nebo narušit celý jejich ekosystém.

Setkáváme se s názory, že by zvýšený podíl CO2 v atmosféře povede k okyselení mořské vody a v důsledku toho koráli zahynou. Mořská voda je ale díky v ní rozpuštěným solím slabě zásaditá. Navíc je nutné si uvědomit, že je v ní vázáno přibližně 50x víc CO2, než v ovzduší.

Nejzávažnějším argumentem je ale samotná existence korálů a dalších útesotvorných organizmů. Nevznikly nedávno, naopak, jsou zde již po miliony let. Známe je od prvohor do dneška. Prakticky po celou tu dobu bylo v atmosféře podstatně víc CO2, než dnes.

Je tedy vůbec reálná možnost, že by se lidem podařilo zničit korálové útesy?

Koráli jsou organizmy velmi náročné na čistotu vody. Totéž platí i pro značnou část dalších útesotvorných organizmů. Znečištění, jako je třeba kal, je zabíjí. Ještě více to platí pro znečištění chemické, představované nejčastěji zbytky ropných produktů. Svůj podíl má i mechanické poškozování způsobené loďmi, nevhodným rybolovem nebo i jen odlamováním korálů. Zachránit korálové útesy mohou tedy nejspíše státy, kterým tato území patří. Především tím, že budou důsledně chránit celý ekosystém.

Moře útočí

Moře má ale ještě další možnost, jak útočit na pevninu. Když ji nemůže zaplavit, může ji rozbít. Mořský příboj v pevných horninách postupuje ročně o několik cm – tedy řádově víc, než jsou nejpesimističtější údaje o stoupání mořské hladiny. Mnoho hornin je však měkkých, někdy i snadno rozpadavých. Severní ledový oceán odnáší ledovcové sedimenty tak rychle, že pevnina ustupuje ročně o 100 m. To je sice extrém, ale na některých místech ustupuje břeh Černého moře 12 m za rok, Baltské moře v Polsku postupuje až 2,5 m za rok.

Známé bílé útesy Doverské jsou vlastně kombinací stoupání mořské hladiny a mořské abraze. Při zalednění byla mořská hladina o desítky m níže než nyní a dnešní Calaiskou úžinou protékal Rýn. Po oteplení a ústupu ledovců bylo území zaplaveno mořem a teprve potom se naplno mohla projevit mořská abraze v měkkých horninách.

Pevnina vrací úder

Horniny na povrchu zvětrávají a postupně jsou odnášeny potoky a řekami do níže položených míst, nakonec až do mořských pánví. Unášecí schopnost vody závisí na rychlosti toku. Rychlost ale prudce klesá tam, kde vodní toky vtékají do nádrží – tedy do moří (případně do jezer). Usazeniny postupně zvyšují pevninu, která pomalu postupuje do moře.

Tímto způsobem vznikají delty. Sedimenty v nich jsou nezpevněné, moře je může snadno odplavit, i samotné řeky je při povodních přesunují na jiná místa.

Delta pro své zachování potřebuje přínos materiálu. Povodně ji neničí, naopak ji přinášeným materiálem postupně zvětšují. Pokud se ale zmenší eroze a v důsledku toho i přírůstek sedimentů v deltě, může moře erozí deltu rozrušovat.

Část delty Gangy - do moře je neustále přinášeno ohromné mnořství sedimentů. Foto NASA

Co vypovídá planeta Země

Hlavní příčinou kolísání mořské hladiny je tvar reliéfu pevniny a mořského dna. Při velkých rozdílech (vysoká horstva a hluboké mořské pánve) je mořská hladina nízká. Při zarovnání horstev a zaplnění mořských pánví hladina stoupne. Svůj podíl má i výzdvih nebo pokles kontinentů. Tyto procesy probíhají dlouhodobě, řádově miliony nebo desítky milionů let. Při vytváření tvaru pobřeží má významný podíl i eroze a sedimentace.

Klimatické změny mají vliv jak na erozi, tak i sedimentaci. Nejvíce se ale projevují v obdobích, kdy jsou na Zemi doby ledové. Část vody vázané v ledovcích je dlouhodobě odstraněna z moří a hladina je nižší. Při tání se voda vrací a hladina stoupá. Hladina moří v dobách zalednění byla nejnižší za nejméně poslední půl miliardy let. Dokonce i v současnosti je nízká, tak nízká, že jde o zjevnou anomálii v historii Země.

V důsledku tání ledovců stoupla hladina asi o 120 m během asi 10 000 let. Stoupání ale nebylo vždy pravidelné, změna probíhala někdy i rychle, téměř skokem. Pak se hladina stabilizovala. V současnosti dochází opět k mírnému zvyšování hladiny.

Tání po posledním zalednění - hladina stoupla o 12O m (v literatuře najdeme i vyšší nebo nižší údaje). Z Wikipedie

Po tání došlo k dlouhodobé stabilizaci mořské hladiny. Na rozdíl od tohoto grafu archeologické nálezy dokazují kolísání hladiny v řádu m. Z Wikipedie

Za posledních více než 100 let se hladina zvýšila asi o 20 cm. Při zdvojnásobení této rychlosti by se za 100 letzvýšila o 1 m. Z Wikipedie

Jaké je tedy nebezpečí?

Geologické procesy způsobující zdvih nebo naopak pokles částí zemského povrchu ovlivnit nedokážeme. Částečně můžeme ovlivnit erozi rozumnou péčí o krajinu, v některých případech i technickými zásahy, jako jsou hráze. Těmi je možno zpomalit i postup moře, případně na úkor moře rozšířit pevninu. Je to vždy lepší a účinnější, než snaha za velkých nákladů omezovat CO2 v atmosféře.

Literatura:

  • Rubrika Globální oteplování
  • Brian Fagan., Malá doba ledová, nakl. Academia
  • Tim Flannery., Měníme podnebí, nakl. Dokořán
  • Ivo Chlupáč., Geologická minulost České republiky, Academia
  • Zdeněk Kukal., Přírodní katastrofy, Horizont
  • Zdeněk Kukal., Oceán - pevnina budoucnosti
  • Miroslav Kutílek., Racionálně o globálním oteplování, Dokořán
  • Vojen Ložek., Zrcadlo minulosti, nakl. Dokořán

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu na Drabek.bigbloger.lidovky.cz



Diskuse


B. Rybák
9:38
2.11.2011

B. Rybák
10:04
2.11.2011

J. Vích
18:24
1.11.2011

M. Šejna
9:58
1.11.2011

K. Drábek
14:18
1.11.2011

P. Rada
19:56
1.11.2011

K. Drábek
21:28
1.11.2011

P. Rada
0:10
2.11.2011

I. Schlägel
7:32
1.11.2011

T. Kočí
7:37
1.11.2011

počet příspěvků: 14, poslední 2.11.2011 10:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.