24.1.2018 | Svátek má Milena


HISTORIE: Venona – Manhattan

5.5.2015

Blížící se výročí konce II. světové války je možné si připomenout skvělou knihou britského historika Paula Kennedyho, profesora historie na Yale University „Architekti vítězství“ s podtitulem „Jak byla v období od ledna 1943 do června 1944 vyhrána druhá světová válka“. Četl jsem hodně knih o druhé světové válce; tato je však nejlepší. Autor nepopisuje jen průběh bojů a postup armád a frontů, ale věnuje se i vzniku jednotlivých zbraní, tanků a letadel a popis jejich kvalit, předností a nedostatků zapojuje do kontextu svého vyprávění. Chcete-li vědět, jak to tenkrát bylo a proč, čtěte Kennedyho! Českého zájemce o vojenskou historii např. překvapí, že nesporně nejlepší tank II. světové války, sovětský T 34, měl tolik nedostatků, že měl šanci být vyhlášen nejporuchovějším tankem války. Typickým a pro nás tak známým, protože sovětským nedostatkem tohoto tanku bylo řazení s pomocí kladiva, protože jen s ním bylo možné překonávat odpor řadicí páky. Skutečnost, že z tohoto rusko-amerického tanku (konstruktér šasi J. Walter Christie) s řetězem závad se nakonec stal vynikající bojový prostředek, je jedno z mnoha dalších odhalení tajemství zbraní, o kterých opisovači „historie“ líčili pohádkové legendy, aby je Paul Kennedy uvedl na pravou míru. Na druhou stranu protiněmecká a protihitlerovská averze nedovolovala mnohým historikům pravdivě popsat neuvěřitelnou schopnost německého Speerem řízeného hospodářství vyrábět na konci války v rozbitém Německu pod každodenním deštěm pum z tisíců bombardérů více ponorek a letadel než na počátku války.

Pro generace, kterým komunistická propaganda vtloukala do hlavy, že SSSR zvítězil vlastní technologií a vojenskou kapacitou, nebudou nezajímavé údaje o americké vojenské pomoci SSSR. I když je její výčet dlouhý a tím i nudný, měli by zastánci té nej, nej…Rudé armády a geniálního Stalina vědět, že Amerika za války dodala SSSR:

A/ Bojové a dopravní prostředky
13.000 tanků (12 % z celkového počtu tanků Rudé armády)
18.000 letadel (17 %)
375.000 nákladních aut (59 %). Mnohem lepší americké náklaďáky byly používány v bojových podmínkách, k dopravě munice a vojáků do první linie, sovětské jen v týlu, např. k odvozu raněných či dopravě proviantu).
51.000 džípů
35.000 motocyklů
8000 dělostřeleckých tahačů
2000 lokomotiv
10.000 vagonů
100 % všech v Rudé armádě použitých transportérů, které SSSR nevyráběl. Sovětská pěchota byla dopravována přímo na tancích, kde mohla být snadno ostřelována.
8.000 protileteckých děl
90 lodí
Vybavení stovek továren a rafinérií

B/ Suroviny
Ocel, ze které bylo vyrobeno 70.000 tanků T 34
Hliník v množství dvouleté výroby sovětských letadel
2,6 milionů litrů leteckého benzinu (25 %)
3,8 milionu pneumatik
107 milionů tun bavlny
42.300 telefonů
802.000 tun barevných kovů
842.000 tun chemikálií
Miliony tun lékařského materiálu včetně penicilinu

C/ Potraviny
60 % spotřeby pšenice
50 % cukru
20 % sádla
40 % masa
70 % olejů
100 % potravinových konzerv, které se v SSSR nevyráběly.
100 % sušených vajec a vitaminových produktů, které v SSSR neexistovaly.
100 % čokolády

D/ Různé
Desetitisíce rádií a radiolokátorů
15 milionů válenek vyrobených podle ruského vzoru
1,5 milionu přikrývek
Technologie, které by jinak SSSR musel podle odhadu 30 let vyvíjet

Celková hodnota americké pomoci byla několik desítek miliard rublů. Jen malou část SSSR zaplatil - jak Stalin prohlásil, sovětský lid zaplatil tyto miliardy svojí krví. Všechny tyto komodity byly dopravovány třemi cestami: loděmi do nezamrzajících přístavů Murmansk a Archangelsk, přes Beringův průliv (vždy jen v letním období tří měsíců) a „íránskou“ cestou - konvoji nákladních aut. Tato auta v SSSR po složení materiálu zůstávala. První cesta, kterou se dopravovalo nejvíce výzbroje a materiálu, zejména hotová letadla a tanky, se změnila v bitvu o Severní ledový oceán, v kterém byly obchodní lodě neustále napadány německými ponorkami a bombardéry. Proto také na dně oceánu skončilo 7.000 letadel, 5.000 tanků a dalších 200.000 tun válečného materiálu spolu s 58 loděmi. Jak Stalin tehdy prohlásil, bez této pomoci by Sovětský svaz nepřežil. Ale poválečná sovětská propaganda zdůrazňovala, že vojenská výzbroj tvořila celkem jen asi 10 % celkové sovětské výzbroje. To byla pravda, ale ne celá. Jak již uvedeno, v některých komoditách to bylo více než 50 %, v některých potravinách a zbraních, jak uvedeno, plných 100 %. Bez čokolády a sušených vajec by SSSR válku jistě vyhrál také, ale v průběhu prvního sovětského vítězství v bitvě před Moskvou americká pomoc tvořila téměř 90 % sovětského materiálu, protože v této době továrny přestěhované za Ural teprve zahajovaly svoji výrobu.

Stalin a jeho politici se ovšem snažili americkou pomoc před vojáky Rudé armády zatajit, mnohdy až kuriózním způsobem. Dodávaný materiál nesl totiž označení země původu. Nejpopulárnějším americkým výrobkem, který si oblíbil i Stalin, byl americký džíp. Každý sovětský velitel jej chtěl mít. Stalin proto přisoudil džípu, jakož i nákladním automobilům tuzemský původ. Všechna tato vozidla nesla ale viditelné a těžko odstranitelné nápisy na karoseriích i motorech – Willys Overland. Sovětská propaganda proto na příkaz Stalina tvrdila, že tento nápis označuje tajné město za Uralem, kde SSSR vyrábí své nejmodernější zbraně. Podobně tomu bylo u písmen USA, kde propaganda nemohla spoléhat jen na to, že mnoho sovětských vojáků bylo negramotných a druzí znali jen azbuku, když při svém postupu na západ začala Rudá armáda přicházet do zemí, kde se používala latinka. Nebylo proto vhodné, aby místní obyvatelstvo vidělo své osvoboditele přijíždět na amerických vozidlech. V Murmansku, kam směřovala většina amerických dodávek, bylo zaměstnáno 400 vojáků tím, že odstraňovali označení „Made in U.S.A.“ z dodaného materiálu Tam, kde to nešlo, např. u tanků a jiného vojenského materiálu, kde toto označení bylo vyraženo v kovu, byla pro sovětské vojáky připravena legenda, že písmena U S A znamenají: „Ubij Sukensyna Adolfa“ (zabij zkurvysyna Adolfa).

Nejlepší sovětský stíhací pilot, trojnásobný Hrdina Sovětského svazu Alexandr Ivanovič Pokryškin, sovětské eso s 59 sestřely, který se stal maršálem sovětského letectva, létal na stíhačce Bell P-39 Airacobra, jednom z nejzajímavějších letadel druhé světové války. Tento letoun měl totiž motor až za kokpitem a jeho točivý moment se přenášel na vrtuli prostřednictvím dlouhého hřídele. V jeho uvolněné přední části tak mohla být umístěna těžká výzbroj včetně kanonu ráže 37 mm. Ve svých pamětech maršál Pokryškin nesměl toto letadlo zmínit, a tak se omezil jen na konstatování, že létal na rychlém letadle. V sovětském válečném seriálu „Osvobození“ je scéna, kdy maršál Žukov v přední linii se ptá vojáka s otevřenou konzervou: „Co to jíte?“ „Druhou frontu,“ odpovídá voják. „Konzervu, říkáme ji ´druhá fronta´. Kdy ji otevřou, soudruhu maršále?“ „Sami to nesvedete?“ ptá se Žukov. „Svedeme, soudruhu maršále, ale u nás na vesnici se říká: poslední se začal prát a první chlubit.“ Abychom si mohli představit, co taková hovězí konzerva pro vojáka Rudé armády znamenala, je dobré vědět, že jeho obvyklou stravu tvořila obvykle kaše, červená řepa, špek, chleba a vodka. A slazené kondenzované mléko? Pro sovětské vojáky nebeská mana, nebeská skutečně, protože s odstraněným označením původu a výrobce jako by spadla z nebe.

Nejde však jen o lživé zlehčování této pomoci, nýbrž o skutečnost, že po celou dobu války prováděl SSSR proti svému spojenci rozsáhlou špionážní činnost. Monitorované vysílání několika vysílaček z území Spojených států se FBI nepodařilo dešifrovat. Kódované diplomatické depeše byly zachycovány již od roku 1939, ale protože Sověti používali dvoufázový šifrovací systém, kdy se slova a písmena zakódovala do skupin čísel a následně byla šifrována jednorázovými kódovacími tabulkami na principu Vernamovy šifry, která vyžadovala dostatečně dlouhý náhodný klíč (pokud možno stejně dlouhý jako samotný šifrovaný text), který se nesmí použít opakovaně, byla tato šifra nerozluštitelná, pokud byla dodržena tato základní pravidla. Bylo třeba získat knihy s jednorázovými tabulkami kódů, které Sověti na počátku války rozesílali svým diplomatům a agentům. To se podařilo členům OSS (předchůdce CIA) v roce 1944, kdy jim členové finské zpravodajské služby nabídli ve Stockholmu k odkoupení 1500 stran sovětských kódů včetně šifry NKVD. Poskytli jim i ohněm poškozenou kódovací knihu nalezenou na finském bojišti.

V americké administrativě se v té době nacházelo několik idealistů sympatizujících se Sovětským svazem, mezi nimi nejen vlivoví, ale i skuteční agenti. Do první skupiny patřil ministr zahraničí Edward R. Stettinius Jr., do druhé pak jeho asistent Alger Hiss. Jak se později zjistilo, vlivovým agentem byl i muž č. 2 v americké politice, poradce prezidenta Roosevelta Harry Hopkins, kterému prezident svěřoval nejdelikátnější diplomatické úkoly jako např. jednání se Stalinem. Duchovním otcem všech takto smýšlejících byl americký ministr obrany Henry L. Stimson, který proslul výrokem „Gentlemani nečtou cizí dopisy“, kterým se postavil proti vytvoření zahraniční rozvědky, která později vznikla jako CIA. Stettinius nařídil OSS nabídku Finů odmítnout. Ministerstvo zahraničí dokonce využilo svůj kontakt na prezidenta Roosevelta, který přikázal zpravodajcům materiály vrátit sovětskému velvyslanci Andreji Gromykovi. OSS si naštěstí pořídilo kopie, které ale nebylo možné oficiálně k dešifrování materiálů Venona použít dříve než v roce 1953. Situace zůstala stejnou i po nástupu prezidenta Trumana, který šest měsíců po svém nástupu vyslechl zprávu v té době již generála Cartera Clarka, ředitele ASA (přímý předchůdce NSA), podle níž kusé dešifrované zprávy naznačují rozsáhlou špionážní aktivitu na území USA. Prezident měl na zprávu reagovat slovy: „Zní to všechno jako nějaká pohádka.“ Kdo tu pohádku ale napsal?„Pohádkářem“ byl plukovník Carter Clarke, který vedl zvláštní oddělení SIS – Signal Intelligence Service, předchůdkyni dnešní NSA, kde se sdružovali nejlepší armádní kryptoanalytici a šifranti. Ti zaslechli zvěsti o možných mírových jednáních mezi nacisty a Sověty. Se vzpomínkou na pakt Ribbentrop-Molotov se Clarke v únoru 1943 rozhodl zahájit omezený program zkoumání šifrovaných diplomatických telegramů posílaných do Ruska – již od počátku války v roce 1939 totiž federální vláda shromažďovala kopie veškerých odchozích a příchozích telegramů. Projekt měl v průběhu let řadu názvů, dnes je ale znám pod svým posledním jménem „Venona“. Pohádka se ale změnila ve skutečnost. Byla totiž, byť neúplně, dešifrována zpráva z 9. 2.1944:

Od: NEW YORK
Pro: MOSKVA
Č.: 195, 9. únor 1944
Osobně VIKTOROV (Generálporučík P.M. FITNIN)

Odpověď na č. 302

5. února se uskutečnilo setkání mezi „GUSem“ (Harry Gold) a „RESTem (Klaus Fuchs)“. GUS byl od nás předem instruován ohledně správného postupu. REST jej přívětivě přivítal, ale nejprve byl poněkud opatrný [1 skupina nebyla dešifrována], následná diskuze GUSe uklidnila, protože REST vědel s kým pracuje. R. přijel do ZEMĚ (USA) v září v rámci zapojení OSTROVA (Velké Britanie) do OBROVSKÉHO (Projekt Manhattan). Práce na OBROVSKÉM jsou v ZEMI přímo řízeny armádou ZEMĚ zastoupenou generálem SOMERVELLEM (velitel armádních služeb ministerstva obrany USA) a STIMSONEM (ministr obrany). Skupinu OSTROVANŮ (Britů) vede liberální poslanec Ben SMITH.
Celá operace zahrnuje proces oddělení izotopů OBROVSKÉHO. Práce pokračují ve dvou směrech: elektronové metodě vyvinuté LAWRENCEM (vědec pracující na projektu Manhatten)

[71 skupin nebylo dešifrováno]

Oddělení izotopů kombinovanou metodou, s využitím difuzní metody pro předběžnou a elektronové metody pro konečnou separaci. Práce

[46 skupin nebylo dešifrováno]

18. února pošleme zprávu o výsledcích.
Č. 92 ANTON (Leonid Romanovič Kvasnikov)

V dalších depeších se objevilo krycí jméno Anténa, u kterého depeše uváděla věk 25 let, členství v komunistické straně USA, pobyt v New Yorku, vystudování Cooper Union v roce 1940 a zaměstnání v U.S. Army Signal Corps ve Ft. Monmouth a jméno jeho ženy – Etel. Byl to Julius Rosenberg! Nebyl však hlavou celé „atomové“ sítě, tou nejdůležitější osobou byl teoretický fyzik Klaus Fuchs, narozený v roce 1911 v Německu.

Na projektu „Manhattan“ začal Fuchs pracovat na Columbia University v New Yorku. V srpnu 1944 přešel na oddělení teoretické fyziky v Los Alamos. Získal přístup k nejstřeženějším tajemstvím atomového programu, které znal pouze Robert Oppenheimer - řídící celého projektu. Získané informace z projektu Manhatten předával Fuchs spojce - Harry Goldovi. Od něj je dostával Anatolij Jakovlev - sovětský vicekonzul v New Yorku.

Do roku 1949 se podařilo americkým dešifrantům částečně rozluštit sovětské šifrovací kódy (projekt Venona) a další zachycené rádiové depeše mezi sovětskými diplomatickými místy z let 1944 až 1945. Mnohé obsahovaly i zprávy o pokrocích projektu „Manhattan“. Na základě těchto zpráv byla vytipována skupina osob, která mohla tyto informace Sovětům předat. Ve skupině podezřelých se nacházel i Klaus Fuchs. Postupem vyšetřování se podezření Fuchse stávalo stále jasnějším, ale FBI nemohla prozradit svůj zdroj informací a ohrozit výsledek svých kryptoanalytiků. Přes veškerou snahu se FBI nepodařilo získat žádné jiné důkazy, a proto se v září 1949 obrátila na britské kolegy v MI5. Jedinou možností, jak atomového špiona usvědčit, bylo jeho vlastní doznání. Tak se Klaus Fuchs dostal v roce 1950 do konfrontace se skupinou vyšetřovatelů pod vedením Wiliama Skardona. Skardonovi se podařilo po nějaké době přimět Fuchse k doznání. Byla to zpověď, která neměla v dějinách tajných služeb obdobu. Vždyť Klaus Fuchs byl patrně nevýznamnější z „atomových špionů“ – díky svým odborným znalostem měl přístup k nejcitlivějším vědeckým informacím a dokázal je navíc Sovětům správně interpretovat.

Soud s Klausem Fuchsem se konal 1. 3. 1950 u Ústředního trestního soudu v Old Bailey v Londýně a probíhal podle anglického práva. Fuchs byl za svoji činnost odsouzen k 14 letům vězení. V prosinci roku 1950 mu vláda odebrala britské státní občanství.

A Ethel a Julius Rosenbergovi, jejichž poprava tolik posloužila komunistické propagandě?

Jejich příběh je dnes už známý, i když stále existují dva tábory s rozdílnými názory na jejich vinu. V tom komunistickém došlo k prvnímu provalu pravdy díky nepozornosti cenzury, když nevyškrtla z knihy „Moje tichá válka“ Kima Philbyho, legendárního sovětského agenta, člena tzv. „Cambridgeské pětky“, jeho doznání o jejich účasti na odhalení tajemství atomové bomby. K takovému doznání se odhodlali i jejich synové, poté, co se po zveřejnění dokumentů o akci Venona s nimi mohli seznámit. Poslední slova Julia Rosenberga „Nechť navždy vytrvá pravda naší neviny“ pronesená již před elektrickým křeslem se tedy nenaplnila. Přání o „vytrvání“ pravdy je ale také svým způsobem doznáním.

Pravdou však bylo, že se všichni členové špionážní skupiny Klause Fuchse přiznali. Nejen Fuchs, ale i jeho spojka „Raymond“, krycí jméno chemika Harryho Golda, řízeného sovětským vicekonzulem v New Yorku Anatolijem Jakovlevem, který předával zprávy od Fuchse Davidu Greenglassovi, mladšímu bratru Ethel Rosenbergové, tak i Morton Sobell, Klausem naverbovaný přítel ze studií. Julia Rosenberga, kterého agenti americké bezpečnosti znali pouze pod krycím jménem Antena, odhalil až Greeenglass po svém zatčení v roce 1950. Jeho svědectví se stalo klíčovým i pro pozdější soud s Rosenbergem a jeho manželkou, neboť jinak jedinými důkazy potvrzujícími Rosenbergovu vinu byly telegramy rozluštěné v rámci operace Venona. A ty FBI nemohla použít, aby nedošlo k vyzrazení operace Venona. Dalším, kdo o něm poskytl významné svědectví, byla jeho manželka Ruth Greenglasová. I když v době procesu byla rozluštěna pouze část zpráv a odsouzeni byli jen manželé Rosenbergovi, Morton Sobell, David Greenglass, Klaus Fuchs a Harry Gold; projekt Venona ukázal, že ve válce nelze věřit ani spojenci – zejména pokud jím je komunistická diktatura řízená jedním z nejhorších vrahů v dějinách, a že ne všechny konspirační teorie musí být nutně postaveny na vodě. Proč nebyl popraven Fuchs a proč Sobell a Gold dostali jen 30 let a Greenglass 15? Protože se přiznali, zatímco Rosenbergovi to neučinili ani při pohledu na elektrické křeslo. Že nakonec nebude v Sing-Singu do popravčího křesla zaveden elektrický proud, věřili miliony lidí na celém světě, ale i vyšetřovatelé Rosenbergových a jejich soudce. Rosenbergovi se ale rozhodli obětovat své životy ve prospěch mezinárodního komunismu. Jejich statečnost a víru v ideály je nutno ocenit, i když měly posloužit nesprávné věci. Jak by je ale ocenili později, kdyby přežili a poznali, že pomohli hrůznému režimu hrozícímu zničit jejich zemi? Upili by se k smrti jako Kim Philby a ostatní agenti pracující pro SSSR, poté co se jim podařilo žít v zemi svých snů? Dodnes však dojímá ona slavná fotografie, jak se naposledy líbají za mříží vězení .

Byla však vinna i Ethel Rosenbergová? Věděla o činnosti svého manžela, byla ale manželka a bylo její povinností jej udat? To jsou jediné pochyby, které dodnes přetrvávají.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Mrázek
19:58
5.5.2015

J. Podešva
19:59
5.5.2015

J. Mrázek
20:08
5.5.2015

J. Podešva
20:46
5.5.2015

P. Mach
21:14
5.5.2015

J. Chvojka
22:40
5.5.2015

J. Fridrich
7:35
6.5.2015

J. Podešva
19:17
5.5.2015

A. Jaroš
17:32
5.5.2015

B. Hamal
13:26
5.5.2015

J. Podešva
19:15
5.5.2015

J. Mrázek
20:01
5.5.2015

B. Hamáček
23:11
5.5.2015

K. Frauknecht
9:07
5.5.2015

B. Hamáček
9:29
5.5.2015

K. Frauknecht
10:53
5.5.2015

P. Khail
15:03
5.5.2015

K. Frauknecht
7:24
6.5.2015

P. Khail
9:08
6.5.2015

M. Urban
10:37
5.5.2015

K. Frauknecht
10:57
5.5.2015

K. Frauknecht
11:08
5.5.2015

S. Rehulka
12:18
5.5.2015

K. Frauknecht
12:43
5.5.2015

B. Hamáček
7:43
5.5.2015

J. Mrázek
20:04
5.5.2015

K. Frauknecht
11:42
5.5.2015

K. Frauknecht
11:39
5.5.2015

P. Khail
14:47
5.5.2015

K. Frauknecht
7:20
6.5.2015

počet příspěvků: 49, poslední 6.5.2015 09:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.