30.6.2016 | Svátek má Šárka






HISTORIE: Třicetiletá válka – I.

28.1.2015

Třicetiletá válka patří k méně známým obdobím české historie. O hmotných škodách za této války se dočteme v dějinách mnoha měst, vesnic nebo hradů. Ale pro jaké myšlenky plundrovala vojska třicet let Evropu?

Jak je možné, že vyhození tří úředníků z oken Pražského hradu roku 1618 bylo počátkem dlouhé války, jež zpustošila mnoho krajů a měst střední Evropy? Chci se v sérii článků věnovat třicetileté válce od událostí, jež ji předcházely, až do konce války roku 1648, kdy Pražané ubránili své město před Švédy a uzavřením vestfálského míru ztratili naději na svobodu.

Pro pochopení událostí je třeba vrátit se bezmála o sto let před začátek války, do roku 1526, kdy české stavy zvolily českým králem Ferdinanda I. z rodu Habsburků. Království české tehdy bylo samostatné a panovníka volil zemský sněm, na němž zasedali zástupci tří stavů: pánů, rytířů a královských měst. Zemský sněm povoloval panovníkovi vybírání daní, dával zásadní povolení k vojenským tažením za hranice země, uděloval cizincům právo obyvatelské.

Ferdinand I. slíbil, že neporuší tato stavovská práva, a uznal náboženskou svobodu, která byla v naší zemi od dob husitských. Jeho touhy však směřovaly k posílení panovnické moci a rozšíření vlivu katolické církve, protože Habsburkové byli tradičně rodem katolickým.

Panství Habsburků se v té době značně rozrostlo. Ferdinandův bratr Karel V. byl králem španělským, od r. 1519 také králem Svaté říše římské. Španělsku patřily země Iberijského poloostrova, ale také téměř celá Itálie, Nizozemí (s dnešní Belgií), a bohatlo z jihoamerických kolonií. Zdálo se, že Habsburkové jsou povoláni, aby vládli světu.

Habsburkové prosazovali model centralizovaného státu, kde má panovník co nejvíce pravomocí a co nejvíce záležitostí se vyřizuje u dvora. Usilovali o centrální moc i v království českém, které nebylo jejich dědičným majetkem. Ferdinand I. dal veřejně vyslovit přání, „aby vše, co arcikníže rakouský má, bylo a slulo arciknížectvím rakouským“. Pro podporu svých záměrů nalezl vynikající pomocníky: uvedl do českého království španělské jezuity, kteří založili v Praze kolej Klementinum a zanedlouho také kolegium v Olomouci.

V českých zemích vládl tehdy náboženský smír. Po husitských válkách uplynula už řada let a vášně měly dost času se uklidnit. Jiná situace byla ve Svaté říši římské. Luterská reformace vypukla r. 1517 a vedla k náboženským válkám. Porážky Habsburků vyústily v uzavření augsburského míru r. 1555, kde byla prosazena zásada „cuius regio, eius religio“, tj. „čí země, toho náboženství“. Římská říše se skládala z mnoha větších a menších států a jejich vládci tím pádem určovali náboženství ve svých zemích.

Katolická církev se nesmířila s tímto stavem věcí. S oporou Habsburků se snažila zamezit dalšímu šíření nekatolických vyznání a získat zpět své dřívější pozice. Úkol nebyl jednoduchý, neboť ve Svaté říši římské bylo po reformaci šestkrát více protestantů než katolíků. V Čechách a na Moravě bylo po reformaci okolo 80% obyvatel nekatolíků. Náleželi k utrakvistické církvi, k luteránům, nebo k Jednotě bratrské.

Po Ferdinandu I. následovali v českých zemích Maxmilián a Rudolf II., panovníci poměrně snášenliví k evangelickému vyznání a k české šlechtě. Přesto na konci 16. století, za vlády Rudolfa II., získávají v Čechách nejvyšší úřady katolíci. Po roce 1599 někteří významní šlechtici přestupují na katolickou víru: Vilém Slavata z Chlumu, Karel z Lichtenštejna a Albrecht z Valdštejna.

Tlak katolíků se projevoval i ve Svaté říši římské. Když katolický vévoda Maxmilian Bavorský obsadil r. 1608 protestantské svobodné město Donauwörth, vyvolalo to vznik Protestantské unie, sdružení protestantských knížat a měst, jehož vedoucím představitelem se stal falcký kurfiřt Friedrich. Rok nato se sdružují i němečtí katolíci do Katolické ligy.

Protestantská šlechta v Německu, Rakousku i v Čechách se vzpírala posilování centrální císařské moci, která se opírala o centralizovanou strukturu katolické církve. České stavy si vymohly u Rudolfa II. vydání Majestátu o náboženské svobodě r. 1609. K ochraně nekatolických vyznání byl zřízen sbor 30 defensorů. Jedním z úspěchů protestantů bylo také založení luteránského chrámu u Salvátora v Praze, na jehož stavbu přispěli králové anglický, švédský a dánský, 61 říšských knížat, generální stavy nizozemské a další instituce a osoby.

To však nic neměnilo na skutečnosti, že katolíci zastávali nejdůležitější veřejné úřady a měli za sebou podporu habsburské dynastie. Úředníci se cítili natolik silní, že někteří z nich, jako nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic a dvorští úředníci Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic, odmítli Majestát císaře Rudolfa podepsat.

Vliv katolické strany rostl i poté, co byl Rudolf II. na českém trůnu vystřídán svým bratrem Matyášem. Matyáš se sice před nástupem na trůn zavázal, že nebude projednávat za svého života otázku svého nástupníka, ale přesto prosadil na českém zemském sněmu r. 1617 jako svého nástupce Ferdinanda Štýrského, známého nekompromisním potlačováním nekatolíků ve Štýrsku. Ferdinand již r. 1598 vypověděl ze Štýrska protestantské duchovní a učitele, pak dával vyhánět protestantské měšťany a sedláky, zavírat kostely, pálit knihy. Sedláci marně žádali „německého pánaboha“. Evangelické bohoslužby mohli nadále navštěvovat už jen na šlechtických zámcích.

Se zvlášť ostrým projevem proti nastoupení Ferdinanda Štýrského na český trůn vystoupil na zemském sněmu Jáchym Ondřej Šlik (první popravený několik let poté při popravě na Staroměstském náměstí). Pod soustředěným nátlakem však potom téměř všichni nesouhlasící účastníci sněmu ustoupili. Budoucí král Ferdinand II. přislíbil respektovat platnost Majestátu, zároveň však psal papeži a španělskému králi, že slib dodrží jen potud, pokud bude muset.

Rozpory a podrážděnost narůstaly. Roku 1618 došlo ke dvěma incidentům, plynoucím z nevyřešené otázky, zda může být protestantská bohoslužba na pozemcích katolické církve. V Broumově byl uzavřen evangelický kostel, postavený na klášterním panství bez souhlasu opata, v obci Hrob byl evangelický chrám dokonce rozbořen. Sjezd nekatolických stavů poslal králi a císaři Matyášovi ostrou stížnost na porušování zemských svobod. Matyáš se držel na straně katolíků a pod hrozbou přísných trestů zakázal další sjezd stavů.

Martinic

Martinic

Sjezd se v květnu 1618 přece jen konal, a to v budově pražského Karolina. Královští úředníci pozvali shromážděné stavy na Pražský hrad, aby si vyslechli císařův dopis. V něm byli účastníci stavovského sjezdu vyzváni, aby „cizích věcí se neujímali a raději příčinu k lásce a svornosti, nežli k zbytečným nedorozuměním dávali...“

Příslušníci nekatolických stavů se obávali, že proti nim bude tvrdě zakročeno. Někteří z nich se pod vedením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna domluvili na rázné akci. Vydali se s ostatními účastníky sjezdu průvodem na Pražský hrad, kde provedli „podle starého obyčeje“ defenestraci, v pořadí už třetí pražskou. Z oken ve druhém patře byli vyhozeni dva královští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu, a písař Fabricius. Atmosféra byla pohnutá, takže se z průběhu defenestrace dochovala i jinak bezvýznamná věta Matyáše Thurna: „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“ (urození pánové, tady máte toho druhého).

Slavata

Slavata

Svržení úředníci byli zpočátku považováni za mrtvé, ukázalo se však, že pád přežili, což zavdalo podnět k legendě o pomoci Panny Marie. Nějaká žena na Karlově mostě prý v osudný okamžik viděla, jak Panna Maria rozprostírá pod Martinicem svůj plášť, aby měkce dopadl. Sám hrabě Martinic to prý tak dokonale neviděl, ale modlil se k Panně Marii ihned, jak ho vyhodili z okna. Na místech, kam oba místodržící dopadli, stojí dnes kamenné obelisky.

Vzápětí stavovský sjezd odmítl panování Matyáše Habsburského a zvolil pro Čechy prozatímní zemskou vládu třiceti direktorů pod předsednictvím Václava Viléma z Roupova. Nová vláda se rozhodla začít ihned verbovat vojsko a zakázala jezuitský řád. Protože se stavy vzbouřily proti svému panovníkovi, nazývají historikové tyto události stavovské povstání.

Císař Matyáš prosil hornorakouské stavy o pomoc proti povstalým Čechům. Ti však odmítli, protože byli také většinou protestanty. Po smrti Matyáše v březnu 1619 obsadili zámek v Linci a oznámili, že přebírají správu země. Spojili se s českými stavy, k povstání se přidaly i moravské a dolnorakouské stavy. Stavovské vojsko pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna táhlo na Vídeň proti následníku Ferdinandovi II. a střetávalo se s císařskými oddíly.

Generální sněm stavů zemí Koruny české, který se sešel v červenci 1619 v Praze, vyhlásil Korunu českou za konfederaci, svobodně volící krále. Ke konfederaci se připojili stavové Horních a Dolních Rakous, později i stavové Uher. V nové ústavě byla všem obyvatelům přiznána náboženská svoboda (katolíci však nesměli zastávat úřady). Pravomoci panovníka byly značně osekány, neměl např. právo sám obsazovat zemské úřady. Sněm sesadil z trůnu Habsburka Ferdinanda II. a zvolil českým králem dvaadvacetiletého Friedricha Falckého (kalvínského vyznání).

Friedrich Falcký

Friedrich Falcký

Důležitým problémem pro českou konfederaci bylo uhájení samostatnosti proti vojskům Ferdinanda II., sídlícího stále ve Vídni a čerstvě zvoleného římským císařem, a získání mezinárodního uznání. Stavové doufali, že na svou stranu získají německou Protestantskou unii, jejímž vůdcem byl Friedrich Falcký. Vkládali naděje také v pomoc Anglie, protože nově zvolený český král byl zetěm anglického krále Jakuba I.

Čeští stavové hledali podporu i v dalších zemích. Nizozemí (od r. 1566 nový typ státu, kde byli občané zbaveni poddanství) jim přispělo finančně na žoldnéřskou armádu. Savojský vévoda Karel Emanuel poskytl Čechům armádu, vedenou generálem Mansfeldem. U švédského krále Gustava Adolfa stavy nejprve neměly úspěch, později po jednání s vyslancem Friedricha Falckého slíbil švédský král poslat Čechům osm děl a pět set dělových koulí (tato zásilka nikdy do Čech nedošla). Francie stavům neodpověděla, což znamenalo, že se svržením habsburského panovníka nesouhlasí. Neúspěšní byli i v Drážďanech, kde jim bylo řečeno, že saský kníže Jan Jiří (luteránského vyznání) chce žít s císařem v míru.

Rozhodující význam pro budoucí události mělo, že se Friedrichu Falckému nepodařilo získat podporu Protestantské unie. Německá protestantská knížata se usnesla nezasahovat vojensky mimo území Německa. Nezasáhla ani při obraně Falce, napadené španělskou armádou.

Zato Katolická liga vedená Maxmilianem Bavorským vydatně podpořila císaře Ferdinanda II. a vyslala mu na pomoc armádu, jíž velel generál Tilly. Španělský král přispěl svému rakouskému příbuznému v letech 1619 až 1620 celkovým obnosem 1.600.000 zlatých. Další finance získával Ferdinand II. od papeže.

Armáda Katolické ligy táhla do Horních Rakous a dobyla Linec 4. 8. 1620, rakouské stavovské vojsko bylo poraženo. Tisíce protestantských rodin následně opustilo zemi. Vůdčí představitel rakouských stavů Georg Erasmus von Tschernembel (kalvínského vyznání) odjel po obsazení Horních Rakous do Prahy, kde se schylovalo ke známému střetnutí na Bílé Hoře. Tschernembel radil zrušit nevolnictví, jako v Nizozemí, a získat tak pro boj za svobodu sedláky a všechny obyvatele země. Jeho návrh nenašel odezvu.

Císařská a ligistická vojska táhla na Prahu, proti nim se snažila připravit armáda českých, moravských a rakouských stavů pod velením německého knížete Kristiána z Anhaltu, důvěrníka Friedricha Falckého. Srážka na Bílé Hoře neovlivnila běh dějin počtem obětí, boj trval asi dvě hodiny a ztráty byly méně než 5% bojujících. Větší byl morální dopad. Ukázalo se, že špatně placené stavovské vojsko není schopné potřebného nasazení.

Král Friedrich Falcký se během bitvy věnoval obědu s anglickými vyslanci, což mu bylo později vyčítáno. Je však třeba uvážit, že povinnosti krále byly především diplomatické, když už byl svěřil vedení vojska svému důvěrníku. Angličtí vyslanci se v této napjaté době několikrát pokoušeli sjednat příměří mezi Friedrichem Falckým a císařem Ferdinandem II.

Po příchodu posla, oznamujícího útok císařských na české pozice, král Friedrich spěchal s houfcem jízdy na bojiště a byl svědkem zmateného ústupu do pražských hradeb. Večer zasedala na Starém Městě Friedrichova vojenská rada a na návrh vrchního velitele Kristiána z Anhaltu bylo rozhodnuto opustit Prahu a vést další boj ze slezské Vratislavi. Nejednalo se zatím o odchod Friedricha ze země, pouze o ústup, neboť Slezsko bylo součástí českého království.

Když král s manželkou, malým synem a dalšími svými lidmi opustil Prahu, do města vtrhlo císařské vojsko a vyloupilo šlechtické paláce i Hrad. Velitel císařského vojska Maxmilian Bavorský dal svou kořist odvézt do Bavor na mnoha vozech. Obyvatelé se poddávali vítězi. Kristián z Anhaltu později shrnul situaci slovy, že ti, kteří králi Friedrichovi půjčovali s třesoucí se dlaní po stovkách kop, náhle lamentují, že v pražských palácích přišli o šedesát nebo více tisíc jen v hotovosti.

V některých částech země se čeští stavové ještě bránili. Do konce roku 1620 ještě odolávala panství Frýdlant a Loket, až do října 1622 se udržely Tábor, Třeboň, Zvíkov, Orlík a Kladsko. Oddíl generála Mansfelda držel ještě po nějakou dobu Tachov.

Král Friedrich byl po příjezdu do Vratislavi stále odhodlán hájit české království. Ihned svolal slezský sněm a chtěl dát postavit nové vojsko. Slezský sněm, poděšen bělohorskou porážkou, povolil neobyčejně vysokou daň i povinné půjčky. Generál stavovské armády Jindřich Matyáš Thurn měl mezitím vyjednat na Moravě a v Uhrách pomoc moravských stavů a uherského krále Bethlena. Friedrich Falcký začal formovat vojsko a 30. listopadu 1620 vyzval české stavy, aby nepodlehli sklíčenosti a shromáždili vojenskou hotovost v Hradci Králové.

Příkaz nebyl uposlechnut a Thurnova jednání byla také neúspěšná. V zemi vládly obavy, že Ferdinand II. potrestá všechny, kdo mu kladli odpor. Někteří odcházeli do emigrace, jiní doufali, že ujdou pozornosti, když se přestanou v politických záležitostech angažovat.

Když Friedrich Falcký nenalezl podporu, opustil Slezsko a emigroval do nizozemského Haagu. Císař dal Friedricha do říšské klatby, zbavil ho kurfiřtství i práva na dědičnou Falc. „Zimní král“ tedy ztratil velmi mnoho svým nasazením za země koruny české. Přesto je u nás vnímán poněkud ironicky, což je zřejmě ještě pozůstatkem tehdejší císařské propagandy v podobě nebývalého množství posměšných letáků. A možná vykonal pro české království vše, co bylo v jeho silách, a přece to nestačilo na vytržení země z vlivu Habsburků. Vídeň je českým zemím velmi blízko a její prsty byly již příliš pevně uchyceny na nejdůležitějších místech.

Poznámky:

Jisté rozčarování Friedrichových poddaných vyplynulo z faktu, že nový český král a jeho dvořané neznali české poměry. Po příchodu na Pražský hrad Friedrichův dvorní kazatel Scultetus dal zničit velkou část vybavení katedrály sv. Víta, aby odpovídala kalvínské víře. Považoval katedrálu za královu osobní svatyni, zatímco Češi ji považují za vlastnictví celého národa a veřejné mínění bylo „čistkou“ pobouřeno.

Historie dopřála úspěch aspoň Friedrichovým potomkům. Anglický parlament r. 1701 schválil zákon, podle kterého nesměli na britský trůn nastoupit katolíci, nebo ti, kdo si vezmou za manžela katolíka. V důsledku tohoto zákona se stala následnicí Friedrichova dcera Žofie Hannoverská a její syn pak vládl Anglii jako král Jiří I. Od něj pochází i současná britská královská rodina.

fotografie obelisků Slavaty a Martinice: ing. Svatoslav Chamra



Diskuse


L. Písařík
8:04
22.2.2015

J. Rybenský
16:00
28.1.2015

P. Sulc
3:29
29.1.2015

P. Dvořáček 459
11:58
28.1.2015

J. Rybenský
10:19
28.1.2015

M. Mruk
8:28
28.1.2015

R. Langer
10:49
28.1.2015

M. Mruk
12:43
28.1.2015

E. Vašátko
7:38
28.1.2015

E. Vašátko
11:46
28.1.2015

J. Babicka
7:15
28.1.2015

J. Dlouhy
16:25
28.1.2015

M. Macháček
1:33
28.1.2015

počet příspěvků: 22, poslední 22.2.2015 08:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.