24.7.2016 | Svátek má Kristýna






HISTORIE: Od tragédie hokejové k tragédii rodinné

3.5.2014

Tento článek není jen o historii hokejových mistrů světa, které komunisti v roce 1950 poslali do kriminálu a spáchali tak největší sportovní zločin naší historie, ale i o další tragédii syna jednoho z mistrů světa, tragédii, která je spojena s volební kampaní ČSSD v roce 1998 a jejím slavným volebním autobusem "Zemák". Jestli se na konci této rodinné ságy objevují jména jako Jana Volfová, Miroslav Šlouf, Ivo Svoboda, Barbora Snopková, není to jen souvislost čistě náhodná, jak se obvykle píše, ale spíše svědectví o tom, jakými zákruty historie se proplétají lidské osudy. Je také krátkou kapitolou o české justici a trestních orgánech...

Hokejoví mistři světa a hokejoví muklové

Tragický osud čsl. národního hokejového mužstva z roku 1950 je obecně znám. Tehdy nejlepší hokejisté světa, namísto aby svůj titul, získaný na předchozím mistrovství světa ve Stockholmu, hájili na dalším mistrovství světa v Londýně, byli nuceni začít hájit svůj život v komunistickém kriminále. To přesto, že je národ miloval a noví komunističtí vládci jim po získání titulu mistrů aplaudovali také.

Svůj první titul mistrů světa získali českoslovenští hokejisté doma v Praze v roce 1947. K největším favoritům turnaje tehdy patřily při neúčasti Kanady celky Československa a Švédska. V přímém souboji sice Československo k lítosti národa podlehlo Švédsku 1:2, ale nakonec se díky senzačnímu vítězství 2:1 Rakušanů nad Švédy mohli hokejisté Československa radovat z historicky prvního titulu mistrů světa.

Dodejme, že těmi největšími strůjci našeho vítězství byli tréner, legendární kanadský hokejista Matěj Buckna , a útočník Vladimír Zábrodský (Vovka), který během celého turnaje nastřílel 29 branek! Teprve vítězství našich hokejistů v březnu 1969 nad Sověty je možno srovnat s eufórií nad vítězstvím rakouského hokejového mužstva nad Švédy, kteří již předtím přijali gratulaci od svého krále Gustafa. Kdyby věci šly podle hokejové logiky, museli by vyhrát vysoce favorizovaní Švédové nad Rakušany, kteří byli v hokeji nováčky a na Švédy samozřejmě neměli. Všechno ale dopadlo jinak – Švédové celou noc v předstihu oslavovali již svůj očekávaný mistrovský titul a v alkoholu již nebruslili, ale vyloženě plavali. Zato Rakušané klidně spali, protože věděli, že jako outsideři dostanou očekávanou nakládačku. Tu ale dostali Švédové, i když měli přesilovku, neboť celý zápas hráli s opicí. Již během zápasu, když Rakušané vedli nejdříve 1.0, později 2:1, se začala na poloprázdný stadion na Štvanici svolávat celá Praha. I při neexistenci mobilů nakonec vítězství Rakušanů bouřlivě aplaudovala přeplněná hala a následné nadšení národa se dalo srovnat jen s dny osvobození dva roky předtím. Rakouští hokejisté byli ze stadionu do svého hotelu odneseni ještě v dresech a v Praze se začala organizovat potravinová pomoc do tehdy vyhladovělého Rakouska. Nikdy nezapomenu, s jakým nadšením mi otec o tomto vítězství Rakouska a následném vítězství našich hokejistů nad USA, které československému hokeji zajistilo první titul mistrů světa, vyprávěl. Po návratu z kriminálu zažil přímo na Václaváku stejné nadšení z vítězství v roce 1969, kdy ovšem nešlo jen o sport, ale i o politiku v pozadí.

Na olympijských hrách ve Sv. Mořici ve Švýcarsku následující roku získalo naše mužstvo stříbrnou medaili, a to jen z matematického důvodu - o zlaté medaili rozhodlo jen lepší skóre Kanaďanů, protože náš tým nasbíral zbytečné branky od slabších soupeřů. Hlavním strůjcem vítězství klíčového utkání s Kanadou byl Ing. Bohumil (Bóža) Modrý, který za celé toto utkání nepustil jedinou branku. I tak byli Kanaďané hrou našeho mužstva nadšeni a pozvali je na okružní turné do Kanady. Tohoto pozvání, které dostali několik dní před "Vítězným únorem", již nemohli využít, namísto toho museli jet navázat družbu se sovětskými hokejisty a předat jim své zkušenosti. Tam se jim dostalo velkolepého přijetí a protože Sověti do té doby hráli jen pozemní hokej, tak naše "sborná" byla prvním mužstvem, které se Sověty hrálo opravdový lední hokej. Tam ještě odjeli jako svobodní hokejisté, domů se vrátili již jako budovatelé socialismu z donucení. Únorový mráz zasáhl celou zemi.

První část tragédie čs. národního mužstva začala v listopadu 1948. V rámci přípravy na mistrovství světa 1949 ve Švédsku národní mužstvo porazilo v Paříži tým Club Racing Paris a potom se mělo k dalšímu zápasu přesunout do Londýna. Protože šest členů týmu mělo problém s anglickým vízem, mohli teprve po jeho získání v Paříži odletět za svými kamarády do Londýna, kteří mezitím v Londýně sehráli další vítězné utkání. Dvoumotorový letoun Beechcaft 18 však nikdy do Londýna nepřiletěl. Zmizel nad Kanálem a jedinou stopou zůstalo nalezené mrtvé tělo pilota. Mistři světa Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a nováček Zdeněk Švarc navždy zmizeli – co se tehdy stalo, nikdo neví. StB byla však přesvědčena, že šlo o rafinovaný útěk do exilu, který měla zakrýt legenda o leteckém neštěstí. Dalšími postiženými se tak stali příbuzní zmizelých hokejistů, které čekala léta vyšetřování, nátlaku a pronásledování. Tato tragédie byla však jen předzvěstí tragédie další.

Po této ztrátě spoluhráčů se nečekalo, že by čs. mužstvo mohlo obhájit své úspěchy ze dvou předchozích let. Přesto dokázalo nemožné. Ve Stockholmu 1949 získalo Československo titul mistrů světa podruhé. Poúnorový smutek i smutek nad ztrátou kamarádů se tímto vítězstvím mohl utišit jen částečně. Komunistický režim se totiž rozhodl zničit dvojnásobné mistry světa a nositele stříbrné olympijské medaile úplně. Mistry světa a muži určenými k likvidaci byli:

Bohumil Modrý, Josef Jirka, Josef Trousílek, Přemysl Hainý, Oldřich Němec, Jiří Macelis, František Vacovský.Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov, Vladimír Bouzek, Augustin Bubník, František Mizera, Čeněk Pícha, Zdeněk Marek a Miloslav Charouzd.

Jménem republiky...

... odsuzují se Ing. Bohumil Modrý k trestu odnětí svobody v délce trvání 15 let, Augustin Bubník k trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let, Stanislav Konopásek k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let a ostatní k nižším, ale také dlouhým trestům odnětí svobody. Tak začínal rozsudek vynesený dne 7. října 1950 v neveřejném zasedání nad nejlepšími čs. hokejisty. Rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem dne 22.12.1950, když absurdní obvinění z velezrady se proměnila v pravomocné tresty.

Soud byl ale i milostivý, Bóža Modrý ani Augustin Bubník nedostali prokurátorem navržený trest smrti! Unikli mu ale jen tak tak, protože byli obžalováni pro špionáž a velezradu. Ti druzí jen pro veřejné pobuřování proti republice, jejímu lidově demokratickému zřízení a společenské a hospodářské soustavě nebo "jen" pro hrubou nedbalost, s jakou umožňovali šíření pobuřujícího projevu, pro hrubost vůči členu vlády pro výkon jeho pravomoci, pro popuzování k nepřátelským činům proti skupině obyvatel podporujících lidově demokratické zřízení. Po rozsudku byli hokejisté eskortováni do borské věznice v Plzni. S autem vepředu s kulometem, s autem vzadu rovněž s kulometem, oni sami svázáni k sobě řetězy. Po krátkém pobytu byli posláni do uranových dolů na Jáchymovsko. Dodejme, že procesu a odsouzení předcházelo mučení a bití, u hokejistů-vojáků v základní službě v pověstném "Domečku" u Lorety, kde se na nich vyřádil sadistický a smutně proslulý bachař Pergl; "civilní" hokejisté byli sužováni zimou, hladem, nedostatkem spánku a všemi obvyklými praktikami komunistických bachařů v 50. letech v pankrácké věznici.

Co se stalo v hospodě U Herclíků, nazývané také Zlatá hospůdka kvůli blízkosti Národního divadla, je obecně známo, tak jako i to, co v ní po střetu hokejistů s příslušníky StB následovalo. Byla to rafinovaná past, kterou komunistická propaganda založila na lživém tvrzení, že rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi odmítli britské úřady dát vízum. Skutečnost byla jiná. Rozhlas podal za své reportéry žádost o víza pozdě a protože do té doby bylo zvykem vyřizovat víza všem najednou, sportovcům i novinářům, tak anglické velvyslanectví je nebylo schopno včas vyřídit. Víza byla však již v pondělí vyhotovena a nakonec vystavena v anglickém informačním středisku na Příkopech. Hokejisté se všemi svými sportovními vaky s výstrojí byli připraveni v sobotu 11. března z ruzyňského letiště starou dakotou odletět do Londýna na mistrovství světa. Po hodinách čekání se mezi nimi začala šířit informace, že se nikam nepoletí. Tu jim po čtyřech hodinách čekání potvrdil vedoucí výpravy Josef Matějka s tím, že do pondělí 13. března mají volno a pak dopoledne přijít do Tyršova domu,odkud je v poledne lidé z vedení vyzvali, aby se odebrali do Staré zbrojnice na Kampě (dnes hotel Kampa). Tam na ně čekal tehdejší starosta Sokola, který jim třesoucím se hlasem sdělil, že nikam nepoletí, protože se Československo na protest proti diskriminačnímu postupu britských úřadů nezúčastní mistrovství světa. Pro všechny hokejisty to byl šok a obrovské zklamání – všichni byli totiž přesvědčeni, že v Londýně obhájí titul mistrů světa. Zatímco hokejisté z Moravy - Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Vlastimil Bubník a Václav Bubník (poslední dva nebyli příbuzní s Augustinem Bubníkem a ani mezi sebou) - odjeli vlakem rovnou domů, tak zbylí holejisté bez Bóži Modrého (byl mimo Prahu) na výzvu Jiřího Macelise odjeli zapít narození jeho syna (a svůj žal) k Mojmírovi do Zlaté hospůdky. Její vedoucí Mojmír Ulčík, bratr hokejisty Zdeňka Ulčíka, byl sám velký sportovec a svoji hospůdku měl také vyzdobenou obrazy s hokejovými motivy. Vladimír Zábrodský se podle jeho vzpomínek zdržel ve výčepu jen asi deset minut a pak odešel. Brzo také odešel Vladimír Kobranov na již sjednanou schůzku. Kolem páté hodiny zahlédl Ulčík z okna dva muže, kteří postávali naproti na druhé straně ulice. Za chvíli však zaťukali, jestli by mohli ve výčepu počkat na dr. Bláhu, s kterým prý mají schůzku, protože venku je jim zima. Po sdělení, že to nelze, protože se otvírá až v šest hodin, a po vysvětlení, že ti, co jsou uvnitř, jsou soukromá společnost, vkročili tito muži jako první hosté hned po otevření lokálu dovnitř. Dr. Bláha je již zřejmě nezajímal, popíjeli ve výčepu, hokejisté v zadní místnosti. Po sedmé hodině se odebrali postupně na WC, odkud přes dvůr odešli. Kolem deváté hodiny se ale vrátili v čele celé skupiny mužů…

V hospůdce naštvaní hokejisté nadávali na komunisty (vedli "protistátní řeči") a pravá bouře vypukla, když v 19 hodin otevřenými dveřmi z výčepu, kde stále seděli oba Brettschneiderové, vyslechli rozhlasové zprávy o své neúčasti na mistrovství s dovětkem, že oni sami odmítli svoji účast z kolegiality vůči diskriminovanému novináři. Nebrali si servítky ani před skupinou oněch civilistů - byli přece miláčci národa s velkým sebevědomím a v tu chvíli byli pěkně rozjetí. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět vězeňské antony…

Dodnes není jasné, proč byli vlastně mistři světa z hospůdky odvezeni rovnou do vazebních cel na Pankrác (s výjimkou Vladimíra Kobranova, který odešel z hospůdky ještě před příchodem StB a který byl zatčen o několik dní později, Bóža Modrý dokonce až 24. března). Inicioval to Václav Kopecký, který byl terčem jejich písničky, která hřměla hospůdkou, "Nikdo není tak hezkej, jako Václav Kopeckej"? Jak by se to Kopecký tak rychle dozvěděl? Byl to zájem z ruské strany, kde ve funkcích vysokých hokejových funkcionářů Státní hokejové komise působili agenti KGB, pozdější známí hokejoví trenéři Tarasov a Černyšev, jak tvrdí jiný slavný hokejista z pozdější doby, Karel Gut? Nebo to byla připravená akce, pokud se StB dozvěděla o jednání Josefa Malečka, rovněž legendárního hokejového a tenisového hráče, prvního hokejového a tenisového reprezentanta v exilu, který počátkem roku 1949 jednal v Curychu s Vladimírem Zábrodským o svém plánu na emigraci celého hokejového mužstva a jeho přeměnu na hokejové mužstvo demokratického Československa s možností hrát kanadsko-anglickou ligu? Po vzrušené debatě, když se ukázalo, že tento plán postrádá ekonomické zázemí, a v důsledku přemrštěných finančních požadavků Vladimíra Zábrodského, plán padl a mužstvo se rozhodlo vrátit domů. Nevrátili se jen hokejisté Jan Sláma a mladší bratr Vladimíra Zábrodského Oldřich Zábrodský. Podle vzpomínek dr. Bendy, druhého vedoucího výpravy a osobního tajemníka Václava Kopeckého, který na hokejisty čekal v Londýně, měl již dr. Bystrický, tehdejší velvyslanec v Londýně, nějaké informace o chystané emigraci hokejistů. Podle tohoto svědectví o debatě hokejistů v Curychu muselo vědět více lidí, než jen oni a Vladimír Zábrodský.

Oldřich Němec ve Zlaté hospůdce nebyl, hrál v té době za B mužstvo v Polsku, a vyhnul se tak zatčení a odsouzení. S několika ostatními měl tedy štěstí, že na něj nedopadla tvrdá pěst předvoje dělnické třídy, KSČ. Těchto několik nezavřených si tím vykoledovalo známý "kolaborantský" cejch – jak to, že oni ne a ostatní ano? Oldřich Němec zůstal na svobodě a přesto se za kamarády do kriminálu mohl dostat. Když se vypravil za ministrem Kopeckým, aby orodoval za své kamarády, tak "Kopeckej" jen řekl, že se nedá nic dělat, ať je rád, že v tom kriminále není také. Byli tedy postiženi jen hokejisté, kteří se v hospůdce posmívali ministrovi Kopeckému; byla to jeho pomsta za posměšnou písničku? Nebyli proto zatčeni a odsouzeni Moraváci, kteří tam nebyli, a proto nezpívali? Ale Ing. Modrý také v hospůdce nebyl a nezpíval a přesto dostal nejvyšší trest. Prvotním impulsem k zatčení byl nejspíše šum o exilové poradě hokejistů, o které se StB musela dozvědět. Odpovídá tomu i snaha StB vymlátit z hokejistů doznání o připravované emigraci. Vždyť začátkem března 1950 bylo oznámeno, že Ája Vrzáňová, mistryně Evropy a mistryně světa v krasobruslení, nastoupila do služeb mezinárodního kapitalismu. Jaký strach museli mít komunisté z toho, že by ji následovali i hokejisté!

Dodnes je ale diskutována role jednoho z nejaktivnějších kamarádů z ledu a kapitána mužstva, jeho leadra duchem i hrou – Vladimíra Zábrodského, nejslavnějšího a nejlepšího českého hokejisty a pozdějšího exulanta ve Švédsku. Nebyl zatčen, přestože o emigraci vyjednával on. V době, kdy jeho kamarádi byli ve vězení, on hrál dál. Zatčeni ale nebyli ani někteří jiní z mužstva. V obviněních proti němu se nejvíce angažovali Augustin Bubník a Stanislav Konopásek. Byl spolupracovníkem StB? Po listopadu 1989 se o něm v archivech StB k padesátým letům nic nenašlo, až v roce 1965 byl evidován jako informátor (důvěrník). Souvisí tento záznam s jeho tehdejším odsouzením pro manipulaci s výsledky sportovních utkání v Sazce, kdy byl odsouzen k podmíněnému trestu dvou let odnětí svobody, a s jeho následnou emigrací v roce 1966? Nebo mu pomohl jeho otec, člen KSČ, a ruské kontakty v rodině? Jeho otec byl ruským legionářem a přivezl si z Ruska manželku. Pomohlo mu přátelství jeho otce s Janem Vodičkou, také legionářem a pozdějším členem ÚV KSČ a po jistou dobu předsedou Národního shromáždění; jinak také nechvalnou postavou komunistické represe? Byl z něj udělán terč pro obvinění a falešné dohady? Nebo byl ponechán na svobodě, aby se vytvořilo zdání objektivity? Zrádci a udavači se přece likvidují první. Byl jeho spěšný odchod z oslavy narození a zároveň tryzny nad zrušením odletu jen náhoda nebo byl varován? Mnoho otázek, žádná odpověd – Vladimír Zábrodský dosud nepromluvil. Budiž mi na závěr této kapitoly dovolena osobní vzpomínka. Když po návratu z kriminálu začal Jiří Macelis hrát druhou ligu za Kolín, tak jsem byl na Zimním stadionu, kam jsem celé dětství chodil bruslit. Poté, co vjel na led, celý stadion povstal a uvítal jej bouřlivým potleskem. Bylo to v roce 1955, jen rok po poslední politické popravě (Oswald Závodský).

Tragédie rodinná

Bylo by jistě zajímavé znát osudy i potomků mistrů světa. Jak procházeli komunistickým režimem nebo exilem? Nejtragičtější osud měl syn Oldřicha Němce, který již také nepromluví. Jeho otec zemřel v roce 1995, jen čtyři roky před smrtí svého syna, u kterého jako by si osud chtěl vynahradit, co propásl u otce. Oldřich Němec jun., nar. 21.10.1963, zajistil pro ČSSD v roce 1998 proslulý volební autobus "Zemák". Doplatil na to svým životem, události kolem něj se v letech 1998-1999 změnily v bondovský thriller, jehož konec je stále zahalen tajemstvím. Sáhl si syn slavného hokejisty na život dobrovolně nebo byl k této dobrovolnosti někým donucen? Jakou roli v tomto tragickém příběhu hrál Miloš Zeman a jakou jeho tehdejší intimus Miroslav Šlouf? I policie vyšetřující smrt mladého Oldřicha Němce zůstala na půl cesty. Nebylo divu, šlo o záležitost navýsost politickou – o finance ČSSD v době, kdy se o ně starali ministr financí Ivo Svoboda a Barbora Snopková, později odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody za vytunelování Liberty. Aby účastníků dramatu nebylo málo, připočtěme k nim i pokus o vraždu sponzora ČSSD Ivana Lhotského, jehož sice vedlejší, ale souvisící příběh vstoupil i do dějin mediciny, když přežil několik kulek z pistole vypálených do jeho hlavy. ČSSD tehdy (a nejen tehdy) spolu s ODS připomínaly Chicago 20. let.

Oldřich Němec jun. po roce 1989 pracoval v Rakousku, kde si vydělal nějaké peníze, s kterými začal podnikat. Přes Janu Volfovou, která měla kancelář v sousedství jeho bydliště, se v roce 1998 seznámil s tehdejšími špičkami ČSSD a Miroslavem Šloufem a domluvil se s nimi, že zrealizuje Šloufův nápad na volební autobus. Koupí ojetý autobus, nechá jej opravit a rekonstruovat pro potřebu Miloše Zemana a jeho týmu pro volební turné. Tak vznikl později proslulý autobus Zemák. Dohodli se také, že Oldřich Němec celou záležitost zafinancuje a ČSSD se s ním vyrovná. Jak jeho matka ví, k vyrovnání nedošlo a syn po volební kampani prožíval peklo, protože byl v neustálém stresu, vydírán a bál se o své děti. Matce se jen svěřil, že má velké finanční problémy, že je těžce zadlužen a že jej v Lidovém domě odkazují jeden na druhého a nikdo mu nechce nic zaplatit. Finanční džungle ČSSD jej pohltila. Ocitl se ve světě tajných finančních toků, postřelených lobbistů, ve světě, kde podání ruky a dohoda nic neplatily. Kde ministr financí tuneloval firmu a šel do kriminálu. Tato "očista" však nemohla nic změnit na tom, že své peníze již nedostal zpět.

Policie se pozadím jeho smrti nezabývala a považovala ji za sebevraždu. Jeho matce Květě Němcové nezbylo, než aby začala pátrat sama. Začala zjišťovat velký propletenec finančních toků, plateb, ručení a zjistila rovněž celý řetěz firem, které měly co dělat s autobusem Zemák. Jako soukromnice neměla k dispozici vyšetřovací aparát a nemohla také nikoho vyslýchat. I tak však zjistila celou řadu podezřelých věcí, které ji vedly k přesvědčení, že za smrtí jejího syna, ať už se jednalo o vraždu či sebevraždu, jsou finanční "kouzelníci" z ČSSD.

Všechna její podání a oznámení na policii a státní zastupitelství, předkládání nejrůznějších podezření včetně odkazu na pitevní zprávu, že smrt jejího syna mohla být způsobena třetí osobou, zůstala u trestních orgánů bez odezvy. Její snaha domoci se aspoň v civilním řízení nějakého odškodnění ztroskotala na bariéře promlčení. Zničená hokejová kariéra jeho otce byla sportovní tragédií, dramatická smrt syna tragédií ještě větší. Kdo jsou všichni ti, kteří odpovídají za obě tragédie?



Diskuse


Z. Baldova
9:15
4.5.2014

J. Řezníček
15:08
3.5.2014

J. Zeman 421
14:42
3.5.2014

P. Kmoníček
16:10
3.5.2014

J. Zeman 421
18:05
3.5.2014

V. Heidlerová
8:57
4.5.2014

Z. Baldova
9:19
4.5.2014

Z. Baldova
16:38
4.5.2014

S. Rehulka
13:54
3.5.2014

P. Kmoníček
16:14
3.5.2014

P. Kmoníček
16:15
3.5.2014

L. Severa
11:02
3.5.2014

P. Kmoníček
16:16
3.5.2014

P. Lenc
8:58
3.5.2014

počet příspěvků: 17, poslední 4.5.2014 04:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.