V České republice se po letech opět objevila tzv. ptačí chřipka. Státní aparát, leckdy spíše liknavý ve výkonu svých kompetencí, se tentokrát činí. Ochranná pásma, důkladná evidence soukromého majetku (v tomto případě domácího ptactva) a hlavně rychlá a plošná likvidace chovů v určené oblasti bez ohledu na to, zda jsou nebohá zvířata nakažená či ne. Jako účinný zabíjecí prostředek se opět objevil plyn.

Na logickou otázku, proč se tento nemilosrdný postup aplikuje pouze na domácí ptactvo, odpovídá pracovník veterinární správy vlastní logikou: je nereálné provádět „depopulaci“ (věru přiléhavý eufemismus) volně žijících druhů; navíc je zde riziko, že se ptáci rozletí a nákazu rozšíří.

S rozumem zřejmě nepochodíme. Držme se proto emocí, příp. zkušeností. Proč nás neděsí a všeobecně přijímáme zabíjení zvířat způsobem, který se tak podobá nacistickému vraždění? Jsme pro „vyšší“ zájem opět ochotni poslat k šípku úctu k živému tvoru? Nepřeneseme tuto zabíjecí nákazu do mezilidských vztahů? Jsou to palčivé otázky.