Takhle mi někdy před šedesáti lety se smíchem na tváři nadával můj táta, když se mně, jako tehdy pětiletému, snažil něco z jeho pohledu jednoduchého vysvětlit, ale já jsem to stále nechápal, nechápal, nechápal! Ani jeden z nás to však nevzdal, a tak jsem byl nakonec přece jen poučen a táta mne s uspokojením mohl pohladit po mé makovičce.

Nyní jsem již v důchodovém věku a díky svému celoživotnímu studiu, nasbíraným zkušenostem a tomu, že jsem byl v Rusku, bych teoreticky vzato mohl trochu poučovat druhé. Tedy doposud jsem si to myslel. Ale teď už jsem z této naivní představy vyléčen.

Nepotřeboval jsem toho k léčbě moc. Stačilo mi přečíst si o nejnovější aktivitě Českých drah, které pro sběrny surovin vytvořily katalog materiálů a technických součástek, které nejčastěji mizí ze železničních tratí díky tzv. "sběračům kovů", a doufají, že tím omezí jejich krádeže. Zejména těch, které jsou součástí železničních zabezpečovacích systémů. Naivně totiž věří tomu, že pracovníci sběrných surovin tyto předměty přestanou vykupovat, čímž se jejich atraktivita pro zloděje výrazně omezí.

To je naprostá blbost, protože zaměstnanci sběrných surovin už dlouho, velmi rádi a dosud naprosto beztrestně vykupují od stále stejných osob kradená kluba ocelových a měděných drátů, lan a kabelů, sice zmačkané, ale nové měděné okapy, kovové sochy, zvony, zcela nové i starší kanálové vpusti, nápisy z náhrobků z barevných kovů a desítky dalších výrobků, o nichž by si jen naprostý debil mohl myslet, že jsou skutečným odpadem určeným k vykoupení a recyklaci.

Neumím pochopit, proč naši všestranně vzdělaní poslanci, kteří o tomto skutečně závažném problému již dlouho vědí, už dávno nepřijali zákon o provozovnách sběrných surovin a zastavárnách, který by umožnil všem těm, u nichž by byly při kontrole nalezeny prokazatelně kradené kovové předměty, nekompromisně odebrat živnostenský list či jinou listinu opravňující je k provádění výkupu. Nechápu, nechápu, nechápu. A z toho tedy vyplývá, že můj tatínek měl pravdu: "Jsem blbej, blbej, blbej!"