28.6.2016 | Svátek má Lubomír






FILIPIKA: Proti zhovadilosti české umělecké kritiky

26.1.2015

Zdeněk Svěrák toho dovede hodně. A nejen to: když se pustí do něčeho, co dovede, dělá to, jak nejlépe dovede.

Jeho syn Jan se potatil.

Takže když ti dva spolu vytvoří nějaké dílo, stojí to rozhodně za podívanou.

Přesněji řečeno: stojí to za podívanou nám, obyčejným divákům, potažmo obyčejným lidem. Intelektuálním špičkám národa, z nichž mnozí si nechávají říkat umělečtí kritici, to ovšem nestačí. Pro příklady, právě v případě pánů Svěráků, nemusíme chodit daleko. Že Kolja vyhrál Oscara? No a? A vůbec, kdo ví, jak to s tím Oscarem tenkrát vlastně bylo doopravdy. Českým uměleckým kritikům ten film přišel nejapný, postavený na cynické schopnosti (alespoň, že těm pánům Svěrákům přiznali vůbec něco) hrát na lidské city, ale jinak je to ovšem strašná blbost.

Podobně přivítali čeští umělečtí kritici nejnovější dílo táty a syna, pohádku jménem Tři bratři.

Tři kluci dospívají a jejich rodiče se musí rozhodnout, co a jak udělat s hospodářstvím, až synci budou úplně dospělí a rodiče budou už příliš sešlí stářím. Otázka, která trápí, tak nebo onak, spousty rodičů po celém světě.

Povšimněte si laskavě, že celá myšlenka filmu se dá vyjádřit v jedné větě. To je důkaz, že se bavíme o dobrém příběhu. Síla vyprávěného příběhu je v jeho jednoduchosti.

Ovšem: tohle také je jedno z témat, s nimiž si tak či onak pohrávaly spousty pohádek.

Zdeněk Svěrák před časem sepsal s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem řadu oper (oni tomu říkají “operky”) pro děti a když se ty nahrávky dostaly do rukou synu Janovi, bylo jasno, na čem ti dva budou v nejbližší době spolupracovat.

tri bratri

Pojednali téma tří synů a rozpačitých rodičů jako pohádku v pohádce. Přesněji: ve třech pohádkách. Ovšem svérázně pojatých, se současnou hudbou, současným způsobem hraní (nikoliv přehrávání), ale ve svých prostředích zcela autentických. Jeden z kluků si projde Šípkovou Růženkou, druhý Červenou Karkulkou, třetí Dvanácti měsíčky.

Pohádky jako takové (an sich, řekl by vzdělanec) obyčejně končívají šťastně. Cizím slovem: happy end. V podání ošklivé sudičky Jiřího Lábuse: šťastný konec. Když si člověk uvědomí souvislost, že jeden ze dvou hlavních autorů a protagonistů nesmrtelného díla Járy Cimrmana píše pohádky se šťastným koncem, musí se smát. Znalci díla světového giganta myšlenky Járy Cimrmana si totiž jistě vzpomenou, že ten šťastné pohádkové konce neuznával z čistě vědecké zásady: takový šťastný konec nepřipravuje děti na skutečný život.

A přesto pohádky Tří bratří končí šťastně, a stejně tak končí pohádka, která je všechny zahrnuje. To celé je napsáno a natočeno tak skvěle, že přesto, že člověk ví, že všechno dopadne dobře, neboť se na konci vezmou, mívá o hrdiny tu a tam málem strach. I ve svém pokročilém věku.

Na tuhle věc šli páni Svěráci neuvěřitelně starobyle a moderně zároveň. Prokázali ovšem, že pod sluncem není nic nového. Naznačili jistý druh, jak to říci jemně, když jde o pohádku, ale řekněme to naplno, prokázali jistý druh interaktivity. Tak, jak se to obvykle konávalo strašně dávno, kdy děti v hledištích loutkových, maňáskových, ale i obyčejných divadel dávaly svým hrdinům najevo tu obavy, tam podporu, tu informace, tam rady. A protagonisté těch představení s podobnými reakcemi nejen počítali, oni na nich často stavěli.

K tomuhle postupu se páni Svěráci vrátili neobyčejně šťastným - a ohromně jednoduchým - způsobem. Přidali tím celému dílu ještě jeden rozměr.

Čili, shrnuto a podtrženo, ten, kdo věnuje zhlédnutí tohoto filmu 87 minut jeho délky, stráví velice kouzelnou a užitečnou půldruha hodinu.

Pakliže ovšem není český umělecký kritik.

Připustím, že jsem se na ty články (a jiné výlevy), které pomluvily Tři bratry tak, že by od nich pes kůrku nevzal, díval z velké dálky. Až přes moře slané vody. Říkal jsem si, že to snad není možné, že by páni Svěráci klesli takhle hluboko.

Pak jsem ten film uviděl.

A znovu, jako už tolikrát, jsem se rozzuřil na nejvyšší míru.

Rozzuřil jsem se hlavně proto, že vím, kolik lidí dá na to, co četli v novinách, čili kolik lidí vlivem těch zapšklých, zamindrákovaných a i jinak neschopných jedinců přichází o dílo, které sice (jak bývá v pohádkách zvykem i pravidlem) říká o každém ze svých hrdinů, že by se měl polepšit, ale které také nevzniklo jako Mesiášova přednáška poté, kdy sestoupil s kopce. Nerozebírají se tady třeskutě složité mezilidské vztahy ve vztahu s vlivem Měsíce na růst teď už si nevzpomenu jakých kytiček. Nikdo se tu netváří hlubokomyslně, ba co dim, nějak filosoficky. Nepadá tady jediné slovo, které by se nehodilo k jídelnímu stolu či do smíšené společnosti.

Je to dílo pro děti a pro ty, kteří si nesou svoje dětství životem dál, ve svých duších i srdcích.

Je to prostě příběh.

Kdysi, už je to hodně dávno, připustil jistý český kritik, že mydlil záda Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi vlastně hlavně proto, že si tvrdošíjně šli svojí cestou a ta se lišila od cesty, kterou měl pro ně v hlavě vymyšlenu on. Alespoň měl tolik slušnosti, že se přiznal. Pozdě, ale přece. Pomiňme, že v době, kdy jeho kritiky vycházely, Suchého se Šlitrem hodně poškodil. Sice jenom v očích všemocného komunistického aparátu (zatímco v očích lidí, kteří si o komunismu mysleli své, těm dvěma vlastně pomohl), ale i tak.

Dnešní čeští umělečtí kritici škodí svojí povýšeneckou zhovadilostí. V tom se nijak neliší od toho komunistického pisálka. Zasloužili by po pětadvaceti na holou. Každý jeden z nich.



Diskuse


A. Šlosárová
18:36
9.3.2015

J. Kučera 376
16:44
26.1.2015

M. Koutný
15:47
26.1.2015

P. Adler
18:42
26.1.2015

J. Růžička 714
13:27
26.1.2015

V. Lacina
10:36
26.1.2015

I. Fencl
9:49
26.1.2015

V. Novák
13:59
26.1.2015

V. Lacina
14:54
26.1.2015

J. Hanzal
9:17
26.1.2015

L. Křivan
9:13
26.1.2015

D. Nowodny
18:12
26.1.2015

A. Šlosárová
18:58
9.3.2015

A. Bocek
6:46
26.1.2015

P. Kolar
5:41
26.1.2015

M. Gavlák
5:27
26.1.2015

P. Adler
18:42
26.1.2015

P. Sulc
2:54
26.1.2015

P. Sulc
3:10
26.1.2015

V. Vlk
1:06
26.1.2015

P. Adler
4:10
26.1.2015

M. Gavlák
5:30
26.1.2015

R. Gramblička
7:35
26.1.2015

A. Novák
6:37
26.1.2015

počet příspěvků: 33, poslední 9.3.2015 06:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.