Nevím, jestli knihy umějí být smutné, nejspíš ne, jsou to přece věci. Ovšem věci velmi specifické, člověk se s nimi přátelí, těší se s nimi a poučuje se od nich, takže kousek duše bych jim přece jen připsala. Ale kdyby nějak uměly být smutné, bylo by tento týden smutných mnoho a mnoho tisíc knih. Smutná by měla být i česká kultura, protože zemřel majitel nakladatelství Paseka Ladislav Horáček, a jako by to nestačilo, den po něm ještě výkonný tajemník nakladatelství OIKOYMENH Aleš Havlíček.

Byli to pánové velmi rozdílní, takřka protipóly. Láďa byl milovníkem a znalcem hospod, Aleš zase sbíral vědecké tituly, přednášel a napsal desítky děl o filozofii a podobně vznešených věcech. Něco společného však měli: oba za komunismu pracovali v podřadných zaměstnáních, poněvadž nesdíleli názor, že socialistické Československo je hned po Sovětském svazu nejlepší z možných světů. A jakmile ten fiktivní nádherný svět padl, pustili se plnou parou do vydávání knih.

Aleš se ovšem už předtím podílel na vydávání samizdatů, edice OIKOYMENH po listopadu vystoupila z podzemí a pokračovala v tom, co už začala. Ve větším rozsahu: vyšlo tam na 1500 titulů, které si patrně moc „obyčejných čtenářů“ nekoupí, ti jsou spíš na kuchařky a knižní rozhovory s celebritami. Nic takového se v OIKOYMENH potkat nedá, ale zato velká tuzemská a světová díla filozofické, politické i teologické literatury.

Ani „pan Paseka“ rozhodně nebyl tuctový nakladatel. Letitý sen, totiž vydat co nejvíc z díla geniálního českého blouznivce Josefa Váchala, si splnil záhy a měrou vrchovatou a kromě toho nám po sobě nechal krom hojnosti původních a přeložených titulů beletristických knih (ale třeba taky Velké dějiny Koruny české) i památníky další: v Litomyšli Muzeum Josefa Váchala Portmoneum a restaurátorskou školu. A za to Portmoneum „ho Pánbůh vezme do nebe bez ptaní“, jak pravila jedna moudrá dáma. Taky si myslím. Kdo jste tam nebyli, rozhodně si návštěvu nenechte ujít, je to jedinečný a nezapomenutelný zážitek.

Ale hlavně měli ti dva společnou hlubokou lásku ke knihám (nejen k těm, které sami vydávali) a také vědomí, že samo se nic neudělá a knihám se musí pomáhat na svět stejně jako všemu ostatnímu. Ani jedno z právě osiřelých nakladatelství (samozřejmě jen částečně osiřelých, velké nakladatelství s jedním nadšencem nevystačí) zajisté odchod těch dvou nepoloží, jsou to solidní, velké a zavedené firmy. Vklad jejich tvůrců byl ale zásadní, zůstane, co budou existovat.

Nevím, jestli knihy umějí být smutné, ale já to umím – a taky smutná jsem.

Ne kvůli nakladatelstvím, ale proto, že oba čerstvě zesnulí byli mí kamarádi a byli to nejen pracovití, ale hlavně laskaví a přívětiví lidé.

LN, 24.7.2015