25.5.2019 | Svátek má Viola


FEJETON: Smrt

21.1.2019

Bylo to podivné úterý – ale poučné. Jela jsem někam do Malešic a mudrovala v autobuse a na zastávce nad smrtí Jana Palacha, ale pak mi myšlenky zabloudily k smrti obecně, a najednou se mi vybavila pradávná příhoda. Někdo u nás zazvonil, otevřela jsem – a ve dveřích stál pan Lopatka. Hned jsem mu oznámila, co jsem se dozvěděla: „Umřel Čestmír Amort.“ Chvilku na mne koukal a pak se uchichtl: „To se asi podivil.“ Pobavilo mě to, přiznám. Představa komunistického bezvěrce, který tam na druhé straně stane před velebností Páně, anebo v pekle plném ladovských čertů… ano, ten se asi podivil. Chvilku jsme si povídali o tom, že se prý každému po smrti dostane toho, co čeká, a pak jsme přešli k běžné samizdatové agendě.

Proč se vlastně smrt zobrazuje tak ošklivě? napadlo mě v té úterní malešické lezavé zimě na zastávce autobusu. Smrt je přece nutná a nezbytná – jen si pomyslete, kolik miliard nekonečně přestárlých lidí by se bez konce vláčelo světem, unavení a nemocní k smrti, která by nepřicházela. A my ji malujeme jako ohavnou kostru s kosou. Přitom bychom bez ní rozhodně neexistovali, možná ani jako lidský druh ne. Planeta by byla přece plná těch, kteří neumřeli, nevím, nevím, jestli bychom se my, kteří se pokládáme za pány tvorstva, vůbec kdy vyvinuli. Když zaslechnu, že by se smrt dala překonat, obchází mě hrůza – copak ti lidé ztratili rozum? Kdepak, neměli bychom na smrt nadávat – nebo aspoň já ne. Jenže chyba lávky.

Když jsem pak zase seděla doma v teple u počítače, ozval se telefon: „Umřel Rudolf Kučera.“ První, co mě napadlo, bylo: Ta mrcha Zubatá! Měla jsem Rudolfa ráda. Byl to jemný, citlivý a poctivý člověk a těžko vypsat, jak moc mu vděčím za to, co vím, i za to, jak o tom přemýšlím. Měla jsem štěstí: když v roce 1984 založil samizdatový časopis Střední Evropa, přizval mě zanedlouho ke spolupráci. Pracovala jsem ve Střední Evropě řadu let – napřed do roku 1989 a potom ještě rok nebo dva na začátku 90. let, když už mohl časopis vycházet legálně.

Rudolf byl jeden z nejvzdělanějších a nejinteligentnějších lidí, jaké jsem poznala. Byl historik a politolog – a normalizační režim udělal velkou chybu, že ho poslal stejně jako spoustu jiných k lopatě. Učitel není na světě od toho, aby lidem říkal, co si mají myslet, ale proto, aby je naučil myslet, aby jim otevřel mysl. Je ovšem pravda, že je-li to dobrý učitel, žáci mnoho jeho názorů přebírají, takže normalizační úředníci dobře věděli, co dělají. Nevím, zda by se byl ten režim v Československu sesypal dřív, kdyby na školách učili ti, jimž to zakázal – rozhodně by tu ale bylo víc lidí, kteří by myslet uměli.

Pro mne to byla výhoda – z vysoké školy mě vyhodili hned na začátku normalizace, takže jsem byla odkázaná na lidi a prostředí, které potkám a kde se něco naučím. Střední Evropa, nejen s Rudolfem, v nich zaujímá velmi čestné místo. Sbohem, Rudolfe.

LN, 18.1.2019



Diskuse


M. Mikulec
20:10
21.1.2019

D. Polanský
20:09
21.1.2019

B. Hamal
19:23
21.1.2019

K. Salajka
9:55
21.1.2019

P. Hlosta
10:44
21.1.2019

J. Svoboda
12:42
21.1.2019

K. Janyška
9:37
21.1.2019

J. Svoboda
0:42
21.1.2019

J. Huml
3:04
21.1.2019

počet příspěvků: 10, poslední 21.1.2019 08:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.