21.5.2019 | Svátek má Monika


FEJETON: Léčba knihou

11.2.2019

Jak si tak dělám svou práci a jen po očku sleduji veřejné dění, dolehlo ke mně, že USA i Rusko (málem jsem napsala Sovětský svaz) upustily od dohody o raketách. Normálně bych si řekla, že při tom, jak postupuje vedení těch zemí v ostatních záležitostech, se to spíš dalo čekat a že z toho nejspíš pršet nebude. Jenže já si zrovna četla od jednoho svého oblíbeného historika knížku o svém nejoblíbenějším hrdinovi studené války, plukovníku Ryszardovi Kuklińském. To byl důstojník Polské lidové armády, který zradil Varšavskou smlouvu a předal Američanům plány jaderného útoku. A v knize, kterou jsem si četla, jsou ty plány dopodrobna popsány. Ismapami.

Nečekaně mě to příšerně vyděsilo. Posedávala jsem u rádia, poslouchala a přitom jsem si prohlížela mapy a četla si o tom, jak Kuklińského představa jaderných úderů, za nimiž do západní Evropy postupují vojska Varšavské smlouvy, pobouřila (a vystrašila) natolik, že se rozhodl porušit vojenskou přísahu, kterou složil. Vidina, že by se z Polska (a kdyby jen z Polska!) mělo stát bojiště a cíl jaderných zbraní, ho přiměla přestat věřit ve zdravý rozum, který by pánům Kremlu zabránil obětovat bez hnutí brvy své spojence a nechat jejich země proměnit v jadernou poušť, zbavenou obyvatel.

To bylo v době, kdy bylo Polsko (jakož i Československo) spojencem SSSR. SSSR ani Československo sice už neexistují, ale rozhodně nevěřím, že by se ruské expanzionistické touhy nějak změnily – ty byly starší než celý Sovětský svaz, a ačkoli věřím v možnost změny smýšlení, Podněstří, Abcházie, Krym i východ Ukrajiny mi názorně předvádějí, že to není případ Kremlu.

Připadala jsem si trochu jako cvok, radši jsem o své hrůze ani nikomu neříkala – neznám ve svém okolí nikoho, kdo by tu knížku o plukovníkovi Kuklińském četl, a tudíž nikoho, kdo by si vybavil ty mapy a pochopil, co mě tak strašně znepokojuje. Ale strach mi seděl za krkem a okusoval mě.

Musím s tím něco dělat, říkala jsem si. A protože na vysokou politiku v Moskvě ani ve Washingtonu nemám sebemenší vliv, nic s tím neudělám; musím tedy něco dělat sama se sebou. Zamračila jsem se na knihu a zastrčila ji do hloubi knihovny. Musím si číst něco jiného, i když se obávám, že to moc nepomůže. Ale co? Ne, nedostatkem knih rozhodně netrpím a mám i hodně takových, které jsem ještě nečetla – kterou si ale vybrat, aby mi ty černé myšlenky zaručeně vyhnala z hlavy?

Sáhla jsem po Tokijských květech otce Ludvíka Armbrustera, jehož kázání u svatého Ignáce jsou spolehlivě povzbudivá, a hned po pár stránkách bylo jasné, že jsem měla šťastnou ruku. Dozvěděla jsem se za půl hodiny o japonské společnosti, zvycích, písmu a všemožných dalších věcech tolik, že jsem nestačila žasnout. Jak je možné, že jsem o tom nikdy neslyšela? Jaderné války jsem pustila z hlavy, vrátila se mi chuť do života, ba dokonce i jakás takás naděje, že to snad všechno nedopadne tak strašně.

LN, 8.2.2019



České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Diskuse


F. Navr8til
17:54
11.2.2019

K. Janyška
14:41
11.2.2019

R. Tichý
12:41
11.2.2019

D. Polanský
8:26
11.2.2019

Z. Vydra
2:16
11.2.2019

M. Mikulec
7:37
11.2.2019

Š. Hašek
9:10
11.2.2019

T. Kočí
11:54
11.2.2019

Z. Vydra
22:30
11.2.2019

počet příspěvků: 9, poslední 11.2.2019 10:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.