26.5.2016 | Svátek má Filip






FEJETON: Láska almary přenáší

4.6.2014

Když se mi druhou noc ve špitále podařilo na chvíli usnout, dostala jsem darem sen. V něm jsme s klenotem chodili po krásném městě, jedno jestli to byla Vídeň, Praha, Slavonice, Brusel, nebo Vancouver. Byl teplý večer, na dvorcích všude hrála muzika a my jsme přecházeli z jedné zahradní slavnosti na druhou, všude jsme se vítali s kamarády a byla tam sranda a dobrá vůle.

Probudila jsem se do kapaček a kyslíkového šlauchu v nose, ale už to nevadilo. Nosila jsem ten sen na srdci jako škapulíř a balila se do něj jako do kouzelného pláště. Ten sen mě držel kolem ramen a ujišťoval, že nebudu věčně jen kus masa s vetřelcem kanyly trčícím z hrudníku a mozkem v mlze chemotrápení.

Jakž takž jsem se zcivilizovala, jako když se myje opilá kočka, přes čisté špitální pyžamo navlékla fešný župan barvy šeříkové a plešku omotala modrozeleným hedvábným šátkem. Jelikož se snídaní se k nám do patnáctého patra pravidelně dokýblovali až kolem desáté, posilnila jsem se tyčinkou a mandarínkou ze zásob donesených kamarády. Všechno mi trvalo nekonečně dlouho a neustále jsem zapomínala, co jsem to právě chtěla udělat. No co, měla jsem na to celý den.

Posadila jsem se k oknu. S knížkou na klíně jsem ze svých výšin pozorovala ranní špičku a radovala se, že nejsem v ní. Říjnové listí v ranním slunci zářilo všemi odstíny teplých barev a na obzoru přistávala a startovala letadla. A já jsem pořád ještě byla živá a dokonce i schopná to vnímat a těšit se tím.

Z meditací mě vyrušil příchod hematologa. Z každé strany měl jednoho učedníka a byl jako sluneční paprsek. Snížení intelektuální kapacity mi zbystřilo instinkty, které při pohledu na něj hlásily: "On ví."

Ptala jsem se, co bude dál. Řekl, že pokud půjde všechno dobře, po týdnu chemotrápení si mě další dva týdny nechají na pozorování, no a potom bych mohla jít domů. "Domů," opakovala jsem po něm a rozbrečela se radostí. Upozornil mě, že jelikož jsem přespolní, budu muset nějakou dobu strávit v hospicu a do špitálu docházet, ale to už jsem neposlouchala. Jenom jsem si opakovala "domů" a těšila se, až to večer povím klenotovi.

Další návštěvník už nebyl tak příjemný. Sociální pracovník Fred přinesl brožurku hospicu, kde mi už udělal rezervaci podle data stanoveného hematologem, a dal mi číslo, kam mám zavolat s informacemi o kreditní kartě. Takový úkol mi připadl nesmírně složitý a celá jsem se rozklepala. Zase chtěl vyplňovat jakési formuláře o příjmu. Opětovně jsem se rozbrečela, tentokrát vzteky, a poslala ho do pryč, ať to vyřídí s klenotem. Časy, kdy jsem dokázala naplánovat a zorganizovat třetí světovou, už byly definitivně minulostí.

Opřená o stojan s kapačkami jsem se připojila k šouravému korzu na chodbě. Bylo nám doporučeno co nejvíce chodit, a sice dokolečka po patře z jednoho oddělení do druhého. Mezi slepými Bulhary mě zaujala dáma, která si vykračovala svižněji než ostatní, a dokonce byla civilně oblečena. Dala jsem se s ní do řeči. Jmenovala se Linda, byla z ostrova a její manžel právě našel byt poblíž nemocnice, aby měla domácí péči a nemusela být v hospicu ani se trmácet přívozem domů. Řekla mi, že musím počítat s minimálně šesti měsíci, kdy budu muset být poblíž nemocnice. Šest měsíců v hospicu bez klenota a Šikónka je věčnost, takže jsem se rozbrečela a odšourala se na pokoj.

Pomalinku mi docvaklo, že vlastně byt ve Vancouveru mám. Sice ne tak velký, jako je dům ve Spokojené Prdelce, ale při troše skromnosti a dobré vůle bychom se tam vešli. Já už přece kancelář nepotřebuju, stačí stolek v salóně. Kdybychom prodali dům, zaplatíme hypotéky a podstatně se nám sníží provozní náklady. To bude stejně nutno, jelikož toho už asi moc nenapracuju. Klenot může překládat i studovat chramostejly kdekoliv, kde má rychlý internet. Najednou začalo všechno do sebe zapadat, i přes tu mlhu v hlavě. Až jsem z toho přestala brečet. Když dám nájemníkům do konce října výpověď, bude byt od ledna volný...

Klenot mě potěšil, že si Freda vezme na starost, aby mě týž více netrápil. Také se se mnou zaradoval, že den propuštění je sice daleko, ale v dohledu. Vzápětí mě ovšem urazil, že prý neuvažuju jasně a se stěhováním je třeba počkat, až budeme mít víc informací. No a tak jsem se – co jiného - rozbrečela.

Druhý den jsem hematologovi, který ví vše, vysvětlila situaci a požádala ho o radu. Podle něj bylo přestěhování do Vancouveru dobrý nápad, protože bych byla v mnohem větší pohodě, a tudíž měla lepší šanci na uzdravení. Zeptala jsem se taky na názor obou sester, které měly nás pět na oddělení ten den na starosti. Obě potvrdily, že hodně přespolních pacientů si na dobu léčby pronajímá byt poblíž nemocnice, a že jsou spokojenější než ti, kdo jsou v hospicu. V mé situaci přestěhování rozhodně doporučily. Až jsem se úlevou rozbrečela.

Ten večer už klenot na stěhování kývl. Velikost jeho oběti pochopí jen ten, kdo zažil naše stěhování z Brusele do Slavonic a ze Slavonic do Spokojené Prdelky a zná stupeň jeho afinity ke stěhování.

V prvním případě jsem objednala stěhováky a sbalila svoje věci. Klenot stěhování pojal jako sérii večírků na rozloučenou. Týden před dnem D jsem to už nevydržela a odletěla si léčit nervy a průdušky na Mallorku. Klenotovi jsem doporučila, aby alespoň jeden z večírků uspořádal doma a hostům rozdal krabice a bublinkovou fólii. Taky by měl prodat svou milovanou rozpadající se Lancii, protože ve Slavonicích auto je. Dále jsem mu sdělila, že přijedu dva dny předem, a to že už nebudou žádné večírky, nýbrž se bude fest balit.

Když jsem přijela, zabaleno nebylo nic, Lancia před barákem a klenot oznámil, že se jede na večeři s jeho rodinou, která mě nezměrně touží ausgerechnet teď vidět. Návrh, aby rodina večeři přinesla a pomohla balit, neprošel. Výsledek? Balili jsme celou noc. Ráno klenot seděl u mikroskopu a pořádal si chramostejly. Stěhováci z nás dostali psotníček a museli jsme platit extra čas za vysokozdvižnou plošinu, která byla objednaná na délku stěhování normálních lidí. Když náklaďák konečně odjel, sedli jsme do Lancie a jeli za ním. V Norimberku se Lancia rozpadla.

V druhém případě klenot o stěhování věděl dlouho předem, takže večírky mohl rozložit do několika měsíců, měst, ano i států. Nicméně onoho rána, kdy byl k velkostatku přistaven kontejner, seděl u mikroskopu a pořádal si chramostejly.

Když takový člověk kývne na stěhování, které bude muset zařídit i provést docela sám, jedno oko nezůstane suché.

A tak se mašinérie dala do pohybu. Kamarádi ve Spokojené Prdelce pomáhali, seč mohli, a večer co večer se klenot chlubil, jaký udělal pokrok, a ptal se, co a jak s mými věcmi. Připadalo mi, že mu ten úkol, byť těžký, pomáhá vypořádat se s mou nemocí. I mně pomáhalo vědět, že dělá všechno pro to, abych se cítila líp, až jednou z toho špitálu vyjdu. Znamenalo to, že napevno počítá s tím, že k tomu dojde.

Jenom mi trochu přišlo líto, když jsem na bulharském korze viděla, jak jiné pacienty podpírají partneři, nebo když se mě někdo ptal, proč se mnou není můj manžel, popřípadě kdy týž přijede, což bylo skoro furt. Stěžovala jsem si sestře Angele. Ta zakroutila hlavou: "Co by tu ten chudák dělal? Chodil by po chodbách jak tygr v kleci a připadal si bezmocný. Kdepak, chlap potřebuje konkrétní úkol, aby za sebou viděl, co pro tebe vykonal. Od držení za ručičku jsou ženské."

Přiznám se, že mezi romány Jane Austen nedokážu rozlišit. Mám pocit, že všechny jsou o moudrých starých pannách ve stísněných poměrech, které žijí s ovdovělou naivní matkou a různým počtem různě pitomých mladších sester. Jedna z posledně jmenovaných, sexuálně frustrovaná neopětovanou vášní k černému myslivci, vyběhne do průtrže mračen. Vzhledem k empírové módě mušelínových šateček si v podnebí Nudného ostrova pochopitelně užene zápal plic. Starší sestra jí ve dne v noci obětavě přikládá dosud nevynalezené Priessnitzovy obklady, až je z toho zhindrovaná víc než pacientka. Když se dostaví krize, solidní věčně odmítaný nápadník té mladší buší pěstí do dubového táflování a volá: "Dejte mi nějaký úkol, nebo zešílím!" Starší sestra má spásný nápad, že by mohl zajet pro matinku. Vytrvalý ctitel chutě sedne na kůň a odcválá křížem krážem. Holky mají konečně kouska klidu.

Jak sestra Angela, tak Jane Austen věděly, že energii žalu milujícího muže buď odvedete konstruktivním směrem, nebo se můžete rozloučit s táflováním. Jestli použije plnokrevného vraníka nebo stěhovací vůz, to už je víceméně fuk.

© Zuzana Kulhánková 2014



Diskuse


J. Jurax
2:48
5.6.2014

Z. Kulhánková
6:31
5.6.2014

J. Kanioková
19:30
4.6.2014

Z. Kulhánková
21:03
4.6.2014

Z. Kulhánková
16:40
4.6.2014

O. Zuckerová
10:18
4.6.2014

J. Šimek
5:31
4.6.2014

Z. Kulhánková
6:19
4.6.2014

počet příspěvků: 8, poslední 5.6.2014 06:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.