11.5.2024 | Svátek má Svatava


FEJETON: Deluxe

18.12.2017

Potřebovala jsem jet do Varšavy udělat rozhovor, a protože se mi u Českých drah nepodařilo přes internet koupit lůžko – možná to do zahraničí nejde, možná to jen prostě nedokážu – nezbylo mi, než se vypravit na nádraží a koupit si lístek u pokladny. Jenže ouha – lůžko nebylo. Představa, jak sedím celou noc ve vlaku, mě dost děsila, už jsem to jednou takhle absolvovala a přísahala jsem si, že už nikdy. Paní od pokladny mi ale nabídla, že si můžu připlatit na kupé „deluxe“. No nešť, peníze jsou jen peníze. „Ale budete tam mít sprchový kout a vlastní záchod,“ lákala mne. (Ne že bych zrovna ve vlaku potřebovala sprchový kout, ale lehnout si a prospat cestu se hodí, doma bych stejně v noci spala, takže neztratím tolik času.) Pak se ukázalo, že věc má ještě jeden háček: kupé „deluxe“ je první třída, takže musím ještě připlatit devět stovek za první třídu. Se smutným vědomím, že mi takový luxus těžko kdo proplatí, jsem kývla. Mám tolik práce, že je mi každý den cenný.

Večer jsem se usadila ve vlaku a vztekle hloubala, proč vlak do Varšavy jezdí přes Krakov, a tudíž je cesta delší (a dražší i bez „deluxe“ a příplatku za první třídu). Vagon byl samozřejmě druhé třídy. Ty České dráhy! Proč se nedokážou poučit od konkurence? Ta sice do Varšavy z Prahy bohužel nejezdí, ale doufám v lepší příští.

Průvodčí si ode mne vzal jízdenku a potvrzení na lůžko „deluxe“, ale potvrzení o příplatku odmítl. „To jste neměla platit,“ řekl. „Je nový jízdní řád.“ „A to znamená co?“ otázala jsem se tupě. „To znamená, že se ode dneška za ‚deluxe‘ příplatek za první třídu neplatí. Zajděte si ve Varšavě do klientského centra, oni vám ty peníze vrátí.“

Můj vztek neznal mezí. Nemám čas zajít po příjezdu vlaku do klientského centra, jsem na rozhovor domluvená v půl dvanácté a vlak má přijet po deváté a to ještě mezitím musím…

Jak se ukázalo, nemusela jsem. V půl dvanácté byl vlak kousek za Krakovem, od Varšavy tak dvě hodiny. K bezmocnému vzteku na České dráhy se připojilo ryzí zoufalství. Ve Varšavě se právě měnila vláda, takže všichni vysocí úředníci měli hlavu v pejru, nevěděli dne ani hodiny. Co když ten „můj“ státní tajemník nebude mít čas? To se vrátím bez rozhovoru a celé to trmácení bylo zbytečné? Nezbylo mi než mu zavolat. Rozpačitě jsem mu vysvětlovala, že jsem kousek za Krakovem a ne tam, kde mám být. A spustila jsem zlostnou tirádu na ničemnost, nespolehlivost Českých drah. Přerušil mě otázkou, jestli mám co jíst. Rozchechtala jsem se. Ani jeden z nás si samozřejmě nemyslel, že bych snad za ty zbývající dvě hodiny měla umřít hlady. A spadl ze mne vztek i starosti. Řekl, ať zavolám, až budu ve Varšavě, a že to nějak uděláme.

Nakonec tedy ta nešťastná cesta docela dobře dopadla – až na to, že jsem musela klopotně odpovídat na to, proč se v Česku o Polsku píše tak, jak se píše. A zpáteční vlak neměl zpoždění čtyři hodiny, ale jen hodinu. Pokrok nezastavíš…

LN, 15.12.2017