24.5.2019 | Svátek má Jana


ESEJ: K psychologii multikulturalismu

22.4.2016

Dvojice českých cestovatelů v padesátých letech minulého století pronikla v Jižní Americe mezi kmen, nedotčený evropskou civilizací. S jeho členy si postupně vytvořila překvapivě přátelské vztahy. Důvěrné byly do té míry, že domorodci po určitém zdráhání dokonce svolili jednomu z cizinců být svědkem několikadenních magických úkonů, při nichž vítězný bojovník v osamění, mimo osadu, zmenšuje a suší tradičními technologiemi uříznutou hlavu nepřítele do velikosti lidské pěsti. Náčelník kmene byl za to u návštěvníků svědkem jiného zázraku – spatřil zapalovač. Dostal ho darem a škrtal jím po celé vesnici, dokud v něm nedošel benzín. Náčelník však nebyl zklamaný, protože kouzlo, které ovládá cizinec, v jeho rukou pochopitelně nemůže vydržet věčně. Dar uložil mezi posvátné předměty celé obce. Je třeba podotknout, že vysušené hlavy, získané od lovců lebek a dovezené cestovateli, rovněž končí jako významné předměty - jako exponáty v muzeích, zbavené původního rituálního kouzla, protože v rukou kurátora si ho udržet nemohou.

Tento kontrastní příklad jsem uvedl proto, že v něm vidím vzorový model zdrženlivého, pietního vzájemného vztahu odlišných kultur, aniž by mezi nimi vznikalo nepřátelství. Indián správně předpokládal, že jeho nový přítel nebude ve své vlasti roztloukat lebeční kosti hlav svých nepřátel a hlavy pomalu udit, aby si je mohl pověsit v bytě a získat tím nad jejich dušemi magickou moc. To by ho musel předem hodně přesvědčovat o své víře. Cestovatel zase nevysvětloval náčelníkovi, co je to ampulka benzínu do zapalovače, kde se dá koupit, co to jsou peníze a jak je vydělávat. Použil jsem slovo pieta, která znamená také uctivý ohled k druhému. Kdyby cestovatel přijal hodnotová kritéria svého indiánského přítele, tak by zvlčil a stal by se oprávněně předmětem trestního stíhání. Kdyby náčelník přijal hodnotová kritéria cestovatelů, rozbil by celý kulturní systém svého kmene. Cestovatelé odjeli, nabyti novým poznáním, a indiáni zůstali v bláhové iluzi, že se jejich svět v budoucnu nezmění.

Multikulturní společnosti existovaly odjakživa, především tam, kde o jakémsi multikulturalismu vůbec nikoho nenapadlo mluvit. Bylo přirozené, že prakticky všude žila většinová a menšinová etnika vedle sebe, vnitřní hranice mezi nimi existovaly, ale nebyly neprostupné. Vzájemně si přebíraly řemeslné dovednosti, ovlivňovaly se v architektuře i sociálních zvycích a velmi dobře je zdokumentována výměna v rovině intelektuální. Jednalo se ovšem o výsledek staleté práce, navzdory okolnosti, že idyla soužití byla periodicky narušována nějakou ideologickou ortodoxií a souběžně s ní snahou po upevňování jednotného státu. Oproti tomu dnešní manifestačně pojímaný multikulturalismus vznikl zřejmě v důsledku hromadnějšího cestování do exotických zemí bez nějakého přízemně utilitárního cíle, rovněž platného po staletí, jako je obchodovat nebo dobývat.

V 60. letech 20. století se atlantická civilizace ocitla v období historicky nevídané hojnosti (ekonomicky podnícené předcházející světovou válkou) a rušení dosavadních kulturních tabu. Levicová elita společnosti, mediální hvězdy i nonkonformní mládež rovněž vnímala následnou vnitřní vyprázdněnost společnosti, která s obžernou chutí propadala lákadlům konzumu. Ovšem stejným konzumem byla i snadná možnost cestování, samozřejmě při výhodných směnných valutových kurzech, do dříve zeměpisně i kulturně vzdálených zemí. Pocit zažitého dobrodružství, okouzlení exotickou přírodou, vnímání hodnotově odlišně nastaveného života místních obyvatel ve velké části těchto kulturních turistů vyvolávalo snahu s nimi nějak splynout. Setkávali se totiž s nepředstíranou srdečností, pohostinností, obětavostí, tedy s ideálem přirozené humanity, doma údajně ne tak zřetelně naplňovaným, aniž by si kvalifikovaně kladli otázku, na jak odlišném kulturním podhoubí se tyto imponující projevy ustalovaly, zda a v jaké míře se skutečně promítají do každodennosti domorodců i sociálních struktur uvnitř daných společenství. Současně byli svědky pro Evropana nepředstavitelné chudoby a mnohdy otřesných hygienických i stravovacích podmínek. Zakořeněný osvícenský humanismus jim napovídal, že by bylo morální, aby se tyto při zběžném pohledu trpící bytosti (zajímavé jsou novější sociologické statistiky osobního štěstí, které uvádějí jako nejšťastnější právě populace velmi chudých zemí) mohly podílet na našem civilizačním blahobytu a na oplátku by dodaly naší zlenivělé civilizaci vitální impuls.

Uvedený morální imperativ nabyl zcela nových dimenzí, když generace bouřlivých 60. let dospěla do zralého věku a stala se v Evropě i v USA výraznou silou ve stejné společnosti, kterou původně hodlala rozbít. Její ideály se promítly do politických postojů a byrokratických nařízení otevírajících euroamerickou kulturu každému, kdo do ní chce vstoupit, aniž by se k ní usiloval připojit. Výše zmiňovaná lákadla konzumismu se ve skutečnosti jen globálně rozšířila pro další etnika.

Politika státu samozřejmě souvisí s kulturou. V kritickém roce 1968, kdy na Západě bouřliváci rozbíjeli sociální řád, vězící snad ještě v 19. století, tehdejší Československo nemuselo nic rozbíjet. Původní řád byl dostatečně rozbitý nástupem komunismu, se všemi důsledky. Československo se v tu dobu naopak snažilo poslepovat dvaceti-, třicetileté úlomky – tehdy to ještě byla uskutečnitelná myšlenka –, aby rekonstruovalo bývalou starou dobrou demokracii. Stavělo se tím proti importované kultuře, která vzápětí odpověděla nasazením tanků. Nedělám si iluze o vášnivém zaujetí skutečnými kulturními hodnotami u většiny našeho dnešního národa, stejně jako nepřeceňuji přítomné chuligánské národovectví i ušlechtilejší výtržnictví jeho odpůrců. Uprchlická krize, kterou jsme si my v Evropě sami způsobili, vyvolává velmi protichůdné reakce, protože nutí opustit zažitý západoevropský stereotyp, rozrušovaný teroristickými akcemi. Občané Višegrádu, kteří mají své společné historické zkušenosti, se spíše kloní k průměrnému českému postoji, který vyjádřil básník Jiří Pištora v Mateřídoušce v roce 1969 a nad kterým by dnes multikulturalistům i vyznavačům politické korektnosti vstávaly vlasy na hlavě hrůzou stejně, jako tehdy soudruhům z ÚV KSČ:

Lapkové

Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou.



Diskuse


J. Jurax
0:03
23.4.2016

P. Pětník
8:23
22.4.2016

V. Kříž
10:32
22.4.2016

V. Braun
13:50
22.4.2016

počet příspěvků: 12, poslední 23.4.2016 12:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.