Důležité je naopak to, v co vyústí, případně nevyústí, současná revolta pod pyramidami. Samozřejmě, že už vůbec nejde pouze o tamní turistiku.

Když vypukly protivládní nepokoje v Tunisku, pohlíželi jsme na ně s porozuměním. Ale také s obavami. Ty jsou namístě vždy, vyjdou-li do ulic nespokojení občané země, kde turistický ruch není nepodstatnou součástí ekonomiky.

V Egyptě tomu není jinak.

Přesto ale mají tamní nepokoje mnohem zásadnější význam. Geopolitický. Tunisané prominou, ale jejich země hraje ve srovnání s Egyptem mnohem podřadnější roli. Proto mají tak trochu smůlu. Média se k nim, po vypuknutí nepokojů v Káhiře, otočila zády.

Protože v sázce je mnohem víc.

Když jsem se v Egyptě ptal obyčejných lidí na Mubaraka a jeho předchůdce Sadata, dozvěděl jsem se od těch odvážnějších: V zahraničí mají oba velmi dobrou reputaci, ale doma prachmizernou. Nevím, nakolik většinu prostých Egypťanů zajímá absence skutečné demokracie v jejich zemi. Jisté je, že je trápí nevalná životní úroveň. Kdyby se měli lépe, než se mají, patrně by jim tolik nevadilo, že Mubarak je u moci od října jednaosmdesátého, že Egypt je spíše než demokracií autoritativní prezidentskou republikou, že do loňského listopadu byl ve vězení – kromě jiných politických vězňů - Abdul Karím Nabíl Sulejman Amer. Obyčejný bloger jako vy nebo já, který se provinil pouze tím, že na internetu svobodně vyjevil svůj názor (včetně názoru na Mubaraka, který nyní v jiné formě vyjadřují tisíce demonstrujících). A nejspíš by jim nevadily ani jiné “vady na kráse” káhirského režimu.

Je-li ale “natlakováno”, stačí, aby přišla inspirace odjinud, v tomto případě z Tuniska – a rázem jsme tu měli “breaking news”, které, nesrovnatelně víc než ty tuniské, vyvolávají chmury ve tváři.

Nemá smysl si nic nalhávat, tak soudobý svět prostě funguje: představuje-li autoritativní vládce prvek mezinárodní stability, na nějaký ten lidskoprávní hřích se tolik nehledí. Stačí připomenout tuhou (ale díky ropě prosperující) diktaturu v Saúdské Arábii. Totéž platí o režimu v Káhiře. Mubarakova role, a tedy význam Egypta, je na Blízkém východě klíčový.

Jakkoli tedy můžeme nahlížet na počínání egyptské “ulice” s jistou mírou sympatií (dobrou pověst “revolucionářům” kazí rabování a jiné skvrny na jejich jistě ušlechtilém úsilí), neměli bychom přehlédnout hrozící nebezpečí.

Zeptám se přímo: Neodejde s Mubarakem z regionu také stabilita, kterou představuje? Nezhroutí se po jeho případném politickém pádu po desetiletí pracně vybudovaný mírový status quo mezi Izraelem a Egyptem, jehož on byl spolugarantem – a na tuto jeho roli bychom také neměli zapomínat. Nezvýší se v regionu obecně napětí a nezhorší naděje na izraelsko-palestinské narovnání vedoucí k trvalému míru?

Vždyť – co víme o tom, kdo zaplní případné vzniklé vakuum? Důležitou opoziční silou v Egyptě je Muslimské bratrstvo, organizace islámských fundamentalistů. Co víme o politických vizích a schopnostech Mohameda Baradeie? Jak se zachová egyptská armáda? A jak se případná změna káhirského režimu projeví v Gaze, kde vládne teroristická organizace Hamas? Nemluvě o nestabilní situaci v Libanonu, které dominují politické ambice teroristického hnutí Hizballáh napojeného na režim v Teheránu.

Důvodů k obavám je víc než dost.

Každá revoluce má v sobě potenciál způsobit geopolitikou rozkolísanost. Ta egyptská – dá-li se takto nazvat – větší, než si mnozí její účastníci dokážou představit. S nanejvýš neblahými následky.

Proto nahlížím na pohyb v ulicích Káhiry a dalších měst země na Nilu, stejně jako na osud evidentně nemocného prezidenta Mubaraka, s velkými obavami. Mám strach, aby Egypt, region a potažmo svět nezaplatil za pokus o zlepšení tamních vnitřních poměrů příliš vysokou cenu.

Budu upřímně šťasten, ukáže-li se tento můj úsudek jako mylný.

Stejskal.estranky.cz