Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
105 PLUS: Odpouštění
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
E. Šusová 7.11.2017 10:46Vave, sakra Ty mi dáváš :-) No.......... eh.......... to je asi všechno co ze mě dneska vypadne. Trefila jsi ten hřebík hodně moc přesně. Člověk by si řekl, že odpustit není tak nic moc složitýho, ale... odpustit doopravdy, bezpodmínek, a nejen proto, že já odpustit chci......toooo je šichta. A já věřím, že ten večer, kdy jsi odpustila, se opravdu něco stalo. A přeju vám oběma klid na duši. |
|
Z. Vave 7.11.2017 18:48Re: Vave, sakra Ty mi dáváš :-) Děkuju Ti, Petro. |
|
Z. Lika 7.11.2017 10:30Často se zaměňuje odpuštění za schválení, souhlas, a právě to často jednomu brání odpustit. Když odpustím, nechám to prostě být, nenechám se tím dál trápit, "pustím" to. Ideálně si vezmu poučení - mohu být opatrnější, nenechám se vtáhnout do stejného kolotoče, a něco se třeba naučím - být vnímavější, nebo rozhodnější... Vnímavější i vůči sobě: užírá mě to, nebo se mi naopak lépe dýchá? Listopadové téma jako vyšité, Vave :-) |
|
|
A. Rgova 7.11.2017 14:06Re: Často Liko kéž bych to uměla napsat jako Ty. Takhle to cítím. |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 15:59Re: Často Děkuju, Liko. ... a s tou záměnou je to přesně tak. Odpouštění je očistný proces ... který je ale třeba čas od času zopakovat. |
|
L. Blaza 8.11.2017 20:09Re: Často Liko díky za ta slova! |
|
V. Student 7.11.2017 10:26Poděkovat jim? Tak dobře. Existují lidé, podsouvající člověku, který jim věří a má je rád, myšlenku, že jeho největší vina spočívá už v tom, že vůbec existuje. Když jim to uvěří, další viny přijdou samy, s důsledky, které už nikdo nikdy nespraví. Není nás mnoho na světě, kteří můžeme jejich existenci dosvědčit. Díky za to obohacení, mami. Navždy budu tvou zásluhou výjimečný. To už stojí za pořádnou kytku na tvůj křesťanský hrob, vždyť jsou Dušičky! |
|
|
A. Rgova 7.11.2017 14:17Re: Poděkovat jim? Tak dobře. Řekla bych naopak, že těch co můžou svědčit je mnoho. A myslím si, že Ti podsouvající jsou taky svým způsobem poškození. Už předtím, někým jiným. Každej byl na tomhle světa nejdřív nevinnej mimís a tvořil se svými poznáními. Vyjímečnej jsme každej. Jsme různě vyjímečný. Různě poznačený. Poučený. Potrefený. Třeba je to o tom spravování. Neházejte flintu do žita. I spravování je proces. Vždyť nemusí být dokončen.....A ta kytka to je hezký čin. |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 15:34Re: Poděkovat jim? Tak dobře. Myslím že vím velice dobře, o čem mluvíte, Studente. Taky si spolu s Radkou myslím, že takových lidí je hodně. Jen se o tom nemluví. .... rozepsala jsem delší odpověď, ale schovám si ji. Na příští 105 PLUS. Právě proto, že se to týká hodně lidí, jak se mně dostává. |
|
|
V. Student 7.11.2017 15:41Re: Poděkovat jim? Tak dobře. Ale jo. Asi jo. Asi je nás hodně. "Me too" dvě? Já do toho nepůjdu, ačkoli je to horší než plácnutí přes zadek. |
|
Z. Inka 7.11.2017 7:41milé dámy, já to trochu odlehčím asi i proto, že mne tento rok spousta věcí tíží a nějaký posun zřejmě zatím není a nebude. Tak moje matička byla vždycky nadměrně pořádkumilovná, ale když jsme někam jeli, propadala obavě, že se nám něco stane, ona zemře a co řekne ta, která přijde po ní.....Takže v kombiné vytírala podlahu, aby ani prášek nezbyl. Tatínek to měl vychytané, ten seděl u stolu, kouřil, pil kafe a četl. V jím zvolenou dobu vstal, bleskově na sebe naházel oblečení a prohlásil: Aleno, já jdu!. To byl pro maminku signál ke zrychlení a protože otec byl parádní vztekloun, nahodila lety propracovaný systém. Po určité době vyslala dolů do auta ségru, já zatím pomáhala s probíhajícími pracemi. Po další době vyslala mě, seděli jsme v autě, ani jsme nedutaly a když míra trpělivosti byla na vrcholu, zjevila se ve dveřích naše máti, dosedla a mohli jsme vyjet. Ona za sebou nechala vzorně uklizený byt (jen jsem tenkrát nepřemýšlela o tom, zda za sebou nechává i vzorně uklizený život). Vave, moji maminku od 4 do 18 let vychovávala sestra mého dědečka, stará panna, kterou babička nesnášela a která nesnášela babičku. Prarodiče byli rozloučení a protože babička byla workoholik, dostal do péče dceru otec. Byla jsem dědovi a tetě na hrobě a tam jsem si uvědomila, že za tu malou holčičku prostě babičce odpustit nedokážu. |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 19:03Re: milé dámy, já to trochu odlehčím Hořce úsměvná historka, bolavá. Zasáhla mě, Inko. Co se týče babičky, ta malá holčička jistě maminku postrádala, to je smutné. Kdoví, jaká byla osobnost babičky, proč se vdala a měla dítě, když práce pro ni byla vším. Některé ženy nejsou určeny pro mateřství a když se jim přihodí, je to zlé pro všechny zúčastněné. Někdy se naštěstí probudí mateřský cit, ale někdy to nefunguje. Bylo by pro Tvou maminku lepší, kdyby zůstala s babičkou bez citu, nebo pro ni bylo lepší, že byla u sestry dědečka? A čím za to všechno babička zaplatila? ... já věřím, žeza všechno se nakonec nějak platí. Tenhle příběh budu v sobě dlouho zpracovávat a hledat odpovědi, které nemůžu najít. |
|
|
Z. Inka 8.11.2017 7:37Re: milé dámy, já to trochu odlehčím No, teta byla opravdu stará panna, zapšklá a maminka s ní byla celé dny sama, protože děda jezdil do Prahy a do Nymburka se vracel jen na neděli. Maminka si ji brala v neděli na výlet do Poděbrad, asi ne každou a asi se tím i rozdíraly rány, protože Nymburk je ukázkové maloměsto a rodina patřila k takové té střední třídě, takže ostuda až na půdu. Ptala ses, čím babička zaplatila. No tak to je úsměvné, kdyby to nebylo tak hořké. Po převratu vzal její milenec peníze své a její a odvezl je do Holandska uklidit. No a než stačil své rodině a své milence sdělit čísla účtů, odebral se na onen svět.... V roce 1963 tam moji rodiče a syn toho pána jeli a něco málo se jim do rukou dostalo, zaplatili si dovolenou a každá rodina auto. Podle mne tam zůstalo hodně, odhaduji tak okolo dvou milionů korun. |
|
|
Z. Vave 8.11.2017 8:14Re: milé dámy, já to trochu odlehčím Život opravdu píše romány. Které je zajímavé číst, ale být jejich aktérem je někdy hodně bolestné. ... A kdo ví, kdyby ty peníze nevyvezl, co by s nimi udělala měna ... je to nekonečný proud možností a otázek. Děkuju Ti za sdílení, Inko. |
|
Z. Matylda 7.11.2017 7:36Je to těžké S vlastní rodinou je to asi nejtěžší. Taky jsem nikdy nechápala, proč se mi prarodiče smáli, že neumím chytit míč- jenže tupozraké dítě se to učí těžko, když vidí jinak prostor. Naučila jsem se spoustu těch věcí, co mi vyčítali, ale nadřela jsme se u toho třikrát tolik. Ale vysmívat se mi nemuseli... |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 19:08Re: Je to těžké Tohle člověk nezapomene. Ale na druhou stranu se asi dá těžko věřit, že by ten smích mysleli zle. Spíš to bylo hloupé než zlé, ale rozumím Ti, bolelo to a vlastně bylo jedno, z jakého popudu ten smích či výsměch vycházel. Možná ale stojí za úvahu, proč je ten smích porád v člověku, jako tříska zaražená pod nehtem. |
|
Z. Xerxová 7.11.2017 6:44hezký den hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům :o) ... Vavísku, hladím tě po tlapce. Je to pro mě skoro až nepředstavitelné, že jsou na světě nechtěňátka... , pro mě, rozcapovanou "holčičku" až do dnešních dnů (chicht - jako dítko jsem milovala banány - bývaly na 1. máje a v prosinci... dodnes, když přijdu k rodičům, čeká na mě banán :o) ) Je dobře, že se ti daří hledat uklidnění své duše. |
|
D. Ruščáková 7.11.2017 9:13Re: hezký den Eh, Xerxová, dnes jsi to napsala i za mě - taky jsem byla a vlastně ještě i jsem "rozcapovaná holčička" a vím, jak velké štěstí to je. Vave, je úžasné sledovat, jak se pomalu hrabeš ke slunci z té hrozné bažiny, kterou jsi v sobě měla uzavřenou a zatajenou. Věřím, že nebude trvat dlouho a budeme číst o slunci, květinách, čerstvém vzduchu a objevných výpravách!:)) |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 19:13Re: hezký den Děkuju Ti, Dede. A na ty výpravy, na ty se vážně chystám. :) |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 19:12Re: hezký den Děkuju Ti, Xerxová. Nechtěňátka a/nebo děti, které jsou úúúúplně jiné, než by měly být, bohužel na světě jsou a není jich málo. Já jsem banány taky měla. Ale byly to banány, kvůli kterým, abych je já nevděčná a neposlušná měla, byly přinášeny oběti. Takže asi tak. |
|
Z. Asteris 7.11.2017 19:27Re: hezký den Ano, Xerxová to napsala i za mne. Vždycky je mi líto, když to mezi rodiči a dětmi neklape a vlastně to vnitřně nechápu. Moji rodiče byli úžasní a pro mne i sestru by udělali vše, spíš si vyčítám, že jsme jim to nestačily se sestrou "oplatit", bohužel už nežijí...Vavísku, dobře děláš... |
|
Z. Hanča 7.11.2017 20:20Re: hezký den Měla jsem to zrovna tak, opečovávané a milované od rodičů i prarodičů jsme se sestrou byly obě, spíš bych si mohla vzpomenout na chvíle, kdy jsem já rodiče zarmoutila (třeba když jsem se odstěhovala 250 km daleko).... Milá Vave, je dobře, že už můžeš odpustit! |
|
Š. Matyášová 7.11.2017 6:16odpouštění je stále těžší a těžší.... to si jeden uvědomí,jak dlouho se to s ním táhne,ten zásah, to ublížení,ta křivda..bezpočet bezesnejch nocí, vztek,slzy, někdy nenávist...nabaluje se to a bere to energii,radost a člověk to sebou vláčí a ono se to nabaluje...brzdí ho to, sráží to sebevědomí, snižuje šance...nejhorší je odpustit sám sobě...nejhorší je odpustit svým blízkým....nejhorší j eodpouštět něco,co si ten, který to všechno způsobil ani neuvědomil nebo si to prostě nepamatuje,protože to pro něj nebylo důležité...případně si tu chybu nedokázal přiznat...tuhle jsme si s mamkou vysvětlovaly vyhrocené okamžiky našeho života a najednou nám bylo líp...když jsme pochopily jedna druhou...neodcházíme, ale jde se po té cestě lehčeji.... díky Vave!!!! |
|
|
Z. Vave 7.11.2017 7:19Re: odpouštění je stále těžší a těžší.... Ano, Sharko, nejtěžší je odpouštět sám sobě, viny skutečné i ty domnělé. Když člověk uvěří tomu, co se mu klade za vinu, těžko se s tím dá vypořádat. |
|
|
V. Student 7.11.2017 11:17Re: odpouštění je stále těžší a těžší.... Člověk si většinou pamatuje, když někomu ublíží. To jenom později předstírá, že nepamatuje. Možná aby to zlehčil, aby naznačil "hele, já zapomněl, tak vidíš že to nebylo tak hrozné, tak důležité, zapomeň taky...!". Já to vím, protože mi nejen ubližováno bylo, ale taky jsem "stihnul" i to druhé. Já ublížil, psaní prvního odstavce ve třetí osobě je jen takový úhybný manévr. Poznání vlastní viny(tedy nikoli ubližování samé) mi (bohužel jen trochu) pomáhá vyrovnávat se s tím, jak ublížili mně. Občas neškodí podívat se dozadu nejen na ty kdo se na mě podepsali, ale taky na ty, kteří mají - a navždy mít budou - na čele můj podpis. |
