Neviditelný pes

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Lidové noviny

26.4.2024 | Svátek má Oto

Diskuse k článku

VZPOMÍNKA: Herci a televize našeho dětství (a nejen o Vánocích)

Skoro se nedívám na televizi. Jen někdy se synem. O to víc ale vzpomínám, jak tu bednu (a tenkrát se vážně jednalo o bednu) rodiče koupili (1970) poté, co maminka odhalila, že reaguji na zmínky o televizních pořadech pronášené mými spolužáky z první třídy takto: "Jo, jo. To jsem taky viděl."

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času

J. Kraus 1.1.2014 9:35

Hle, stačí malý věkový rozdíl a obraz světa je jiný.

Naši koupili televisi v roce 1957, byl to sovětský Temp 2 a přivezl nám ho z Ostravy letadlem manžel jedné sestřenice, pilot ČSA. Tam byly tehdy pro horníky volně k dostání. Otce to pak možná trochu mrzelo, protože nikdo nečekal, ani příbuzný, že aparát bude vážit půl metráku a jeden člověk ho bez risika neobejme. Po značném úsilí byl konečně instalován, antena připojena, ale na obrazovce jen nějaké šmouhy. Pro mne, pětiletého kluka, životní zklamání. Jedna ze čtyřiadvaceti elektronek byla vadná a trvalo delší dobu, než do opravny přišla nová. To byla zkušenost a když jsem začal chodit na průmyslovku, přitáhl jsem zakrátko s kamarádem z bazaru v Myslíkově náhradního Tempa na součástky. I záložních elektronek byla postupně celá krabice a pomalu jsem začal pronikat schematem zapojení, abych vše dokázal sám opravit. Poruchy byly časté. Rozumělo se samo sebou, že taková televise je majetek na celý život a musí se o ni dobře pečovat. Vzadu měla velké větrací otvory a když nebyla zapnuta, přikrývala se přehozem – denní světlo škodilo obrazovce. Velkou událostí bylo každoroční čištění. To se vyndalo šasi i s obrazovkou, vše se štětcem a vysavačem zbavilo prachu a především se umyla obrazovka, krytá sklem a přesto silně zašpiněná. To pak byl Temp i zevnitř jako nový. Až mnohem později, v době hi-fi, jsem ocenil jeho dva reproduktory, samy o sobě nijak zázračné, ale vyzařující nahoru z masivní skříně z poctivého dřeva a zespoda tlumené díly televise. K tomu předimensovaný nf zesilovač s velkým frekvenčním rozsahem. Vojenské pochody pouštěné přes něj byly strhující a nikdy potom už jsem tak dokonalý zvuk neslyšel. To byl možná důvod, proč jsem se s Tempem po dvaceti letech, když jsme koupili modernější přístroj, nechtěl rozloučit a dalších asi patnáct let byl, vzorně udržovaný a naleštěný, v jakési lepší kůlně, vlastně baráčku na dvoře.

J. Kraus 1.1.2014 9:37

pokračování

Tam jsem skladoval i stále se rozrůstající sbírku šelakových desek a několikrát do roka pořádal, ke svému potěšení a na zlost sousedům za plotem, hudební orgie. Nakonec jsem neodolal tlaku okolí a ubohého Tempa věnoval jednomu opraváři z Holešovic. Když jsem pak po prvních pražských povodních projížděl tramvají přes Holešovice, před jedním domem na hromadě rozmoklého uhlí, zabahněných koberců a jiného odpadu byl i úplně zbědovaný Temp 2. Ne, tu myšlenku jsem si tehdy nepřipustil a nepřipouštím si ji ani teď.

Ale jsme v roce 1957, přístroj je konečně opraven a všichni fascinováni sledují vysílání. Každý sice už nějakou televisi viděl aspoň za výkladem, ale to byla spíš radia s malinkou obrazovkou vedle reproduktoru. Temp má obrazovku o průměru 40 centimetrů v obdélníkovém rámečku uprostřed čelní stěny. A to je úplně jiné podívání. A co v té televisi dávají? Na tom příliš nezáleží, stačí radost z obrázků pohybujících se doma v pokoji. Teprve časem začalo rozlišování a sání z neznámého. Je začátek šedesátých let, pouta se postupně uvolňují a lidé radostně oceňují každý krůček vpřed. Za vším tuší dvojsmysl. Jak to tomu Lipskému mohlo projít? Ale prošlo, a příště mu projde víc. Daleko později se tomu začalo říkat trochu opovržlivě komunální humor, ale pro lid televisní to bylo jako zjevení. Byla ještě v plné síle předválečná herecká generace, i železná opona ke Francii se často poodhrnula a každý francouzský film byl událost. A v kinech Poklad na stříbrném jezeře, to byl rok 1964 a první mayovka. Dodnes mám živou vzpomínku jak jsme šli z kina, zástup dětí i dospělých, všichni mlčeli vlasy ještě trochu zježené, a vstřebávali mocný zážitek. Někteří spolužáci měli film zakázaný, May nebyl hodnotný autor, byl příliš krvavý. A Černý Petr a Starci na chmelu. V nich hrála jedna pozdější moje kolegyně jednu ze studentek, po letech v době videa jsem si ji tam v jednom několikavteřinovém záběru našel.

J. Kraus 1.1.2014 9:38

pokračování

Když se o tom tehdy mezi řečí zmínila, okamžitě jsem se do ní zamiloval a celou si ji zidealisoval. Taková to byla doba. Ale líbila se mi už předtím.

Přišel rok 1969, pouta se začala utahovat, každý krůček vzad provázela nevole a zbylo málo, čím by mladého člověka televise mohla přilákat. Začala doba divadel, okouzlení přímým dotykem herců staré generace a pravidelného poslechu cizích radií. V televisi jen občas nějaká pohádka, starý český film nebo i současný západní, ty ale byly stále podivnější. Přičítal jsem to tendenčnímu výběru komunistických komisí a teprve po roce 1989 jsem přišel na to, že komunista naopak většinou vybíral díla nejméně negativní a že skutečně existuje jakási pokleslost. To už jsem se ale na televisi léta takřka nedíval. A nedívám, až na výjimky, ani teď, ale často krátce nahlédnu.

Člověk zvykne tomu, čím byl formován a nové přijímá jen těžce. Ano, Mistře Zdeňku Štěpánku, nedávno jsem pouštěl váš hlas jednomu mladému příbuznému, neskryl přezíravý úsměšek a já se styděl. To vy jste nás učil mužnosti, byl jste poslední svého druhu. Františku Smolíku, jací bychom asi byli bez Vaší jemnosti a vlídnosti. Tajemný a mírně démonický Eduard Kohout, podivně dojímavý. Jak asi hráli Želenský, Seifert, Mošna, Vojan? Někteří je ještě dokázali napodobit, ale od koho se učili oni? Nevyužité možnosti Jaroslava Marvana, jehož pohledem občas probleskla hloubka osamění. Čím to je, že na některé více ceněné herce se stačí podívat jednou, ale on pokaždé jako by diváka znovu nabíjel? A z pozdějších třeba Václav Voska a Jiří Adamíra, jejich vnitřní soustředěná pozornost inspirovala. Radovan Lukavský, který mnohým z nás otevřel svět antiky. Nedávno ho jeden mladý umělec uvedl jako typový vzor starých brontosaurů. Sváťa Beneš, jak mu říkali jeho současníci, jestlipak věděl o Davidu Nivenovi?

J. Kraus 1.1.2014 9:40

pokračování

Na druhém konci Kopecký a Menšík, typy slizké, nízké a křupanské a přesto potřebné, parodující ušlechtilost nebo ji ani nepředstírající, vůči nimž bylo možno se vymezit. Co je hra, co je osobnost hercova? A takových jako oni přibývalo a byli to i oni, kdo nastavoval hodnotovou úroveň až k dnešku, kdy Viktor Preis působí vedle svých nástupců nepřípadně jako zjev z jiné doby. Ano, i bohové by ztráceli ve společnosti méněcenných něco ze svého lesku. Ale všichni snad bez výjimky byli celistvé osobnosti s přirozenou sebeúctou, která jim bránila klesnout tak hluboko, aby se divák za některého styděl. Dnes to tak není.

Byly i ženy. Nataško Gollová, nastavila jste laťku příliš vysoko. Vedle vás jiná už mohla těžko něco nabídnout. Hana Vítová ať odpustí, v těchhle věcech emoce vítězí nad rozumem. A všechny do jedné to byly ženy, k nimž divák mohl cítit a cítil jakousi samozřejmou úctu a rozechvění, aby to s nimi dobře dopadlo. A snad si podle nich idealisoval i tu, kterou měl právě vedle sebe, že je i v ní nějaké neodhalené tajemství, nepoznaná kvalita. Někdy se objevila cizí žena odjinud a divák hned dost dobře nevěděl, co si s ní počít. Kino Ponrepo. Judy Garland, příliš opravdová a příliš zranitelná. To jméno jsem si zapamatoval hned. Bože děvče, nedávej se jim všanc. A když jí přibylo pár let, snad o sobě začala pochybovat, bála se divácké masy. Teď na youtube je to dobře vidět. Nevšímej si jich, hraj jen pro jednoho, který o tobě pochybovat nikdy nebude. Nechali ji, aby se zabila drogami. Alice Faye a Deanna Durbin, jedna možná s větším smyslem pro humor, druhá o to jímavější, obě podobně vnitřně prozářené a čisté, propast mezi nimi a standardem ostatních. Virtuální majáky svítící z hlubin youtube v době, kdy zhrublé ženy se začínají podobat nebezpečným dravcům. A skutečné majáky? Člověk se bojí rozhlédnout. Kolik jich ještě zbývá? Díky za vše, Jitko Molavcová, a odpusťte nevděčným.

J. Kraus 1.1.2014 9:41

a ještě konec

Ale není snad třeba odhánět skleslost a beznaděj. Duch všech těch, jejichž svět se propadá do minulosti, jistě někde žije a bude žít. Jistě přijde i doba, kdy se vrátí zpět a pomůžou prozářit tmu, která se na nás snáší. Nebudou v tom boji sami. Možná se to obejde i bez televise a ostatních medií.

…… Já vím že se to nedělá, vkládat do starých diskusí takováhle monstra a hrozím se, co by tomu řekl psycholog. Omluvou mi budiž atmosféra času mezivánočního, volný čas s ní spojený a zvuk silvestrovských rachejtlí, nutící k nějakému soustředění.

Z. Kulhánková 26.12.2013 20:31

Tak to mám asi kliku,

že se m při vzpomínkách na dětství vybavují docela jiné věci než televize.

I. Fencl 27.12.2013 7:58

Re: Tak to mám asi kliku,

je to jen výsek vzpomínek a docela bych někdy rád pojednal i třeba o vzpomínkách na Prahu vnímanou dítětem

V. Kolman 26.12.2013 20:09

VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKA

Hrozně mě hnětlo, že se "bedna" (někdy kolem roku 1958-1959) v naší rodině nevyskytovala - nedostávalo se na ní jaksi peněz. Řešení, i když jenom částečné se ale přece jenom nakonec našlo. Sestrojil jsem si (jsa radioamatér) za pár korun ze "šuplíkových" zásob adaptér na TV zvuk, připojil přes gramofonové zdířky radia a nábožně poslouchal TV zvuk bez obrazu. To mi ale moc dlouho nevydrželo, přece jenom obraz citelně chyběl. Postavil jsem si tedy ze součástek (peněz bylo stále nemnoho) TV - typ Mánes. Celkem pochopitelně bez skříně. Ta k provozu nebyla nezbytně nutná. Chasis TV leželo na jednom konci stolu, pak volně ložený reproduktor a NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČÁST - obrazovka s volně nasazenýma vychylovacíma cívkama, krk podepřený papírovou krabicí od reproduktoru. A ono to "chodilo". Jenom jsem nesměl bouchnout do stolu, nebo zadupat. To se volně nasazené vychylovací cívky pootočily a hlasatelka rázem seděla nakřivo. A ještě jeden zajímavý postřeh. I když mi bylo naprosto jasné, že mě hlasatelka nemůže vidět, cítil jsem, coby jinoch v pubertě, značný ostych, když jsem se v pokoji, kde byla TV a kde jsem i spal, převlékal do noční košile a na obrazovce byla hlasatelka.

Byly to krásné časy mého mládí - i bez ohromného barevného 3D obrazu. Ach jo :-))

P. Sulc 26.12.2013 21:02

Re: VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKA

Casto se pouzivaly CRT pro osciloskopy, vychylovani bylo jednodussi, ovsem obrazek byl spise jako prerostla postovni znamka. A tu prisla ke slovu velika lupa..

I. Fencl 27.12.2013 8:02

Re: VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKA

Ještě v jednom z prvních Čtyřlístků, asi z roku 1970, se Myšpulín pyšní tím, že pro Čtyřlístek sám sestrojil právě televizi (sešit Záhada obrazovky). Scénář je nejspíš inspirován právě vzpomínkou na časy deset let předtím, kdy se to několika lidem jako Vy skutečně povedlo. .

J. Kostelanský 26.12.2013 17:31

Mňa šokoval film Jazdec bez hlavy

- western o chlapíkovi, čo mu usekli hlavu, priviazali ho na koňa a ten kôň chodil po svete (alebo niečo podobné). Ako malý chalan som mal z toho hrôzu. Pre dnešné decká by to však bol len čajový odvar.

Až nedávno som zistil, že to bol RUSKÝ western :-).

I. Fencl 27.12.2013 8:06

Re: Mňa šokoval film Jazdec bez hlavy

Hm. Je to ovšem i adaptace klasického románu T. Maine Reida - knihy z devatenáctého století. Reid byl velký vypravěč a setkal se dokonce ještě s Edgarem Allanem Poem. Poe vzpomínal, že to byl hotový baron prášil. I jeho román Bezhlavý jezdec je takovou prášilskou historkou, nafouknutou do většího rozsahu. Bezhlavý jezdec fantastického původu se také vyskytuje ve známé povídce Ospalá díra Washingtona Irvinga, kterou nejlépe zfilmoval Tim Burton..

I. Fencl 27.12.2013 8:07

Re: Mňa šokoval film Jazdec bez hlavy

Raid

I. Fencl 27.12.2013 8:08

Re: Mňa šokoval film Jazdec bez hlavy

Ne. Reid.

V. Koreis 26.12.2013 13:19

Na Hrzána mám tyto vzpomínky.

S Hrzánem a Mrkvičkou, také s Kodetem i jinými, jsem byl ve vojenském souboru (1962-64). Z mnoha vzpomínek vybírám tyto, které také zmiňuji ve své knize vzpomínek Můj bíbr, které vyjde co nevidět:

Částí představení byla z velké části improvizovaná scéna, parodie na Romea a Julii. Hrzán v ní hrál režiséra a přiřkl mi přitom pokaždé nějakou hodně hloupou roli. Vždycky přišel s něčím jiným. Takto jsem jednou mohl být třeba Hamletem, který se sem zatoulal od jiné hry, jindy služkou kmitající kolem Julie, potom pro změnu koktavým poslem, abych se příštího večera stal obhroublým zbrojnošem, kterého trápí močový měchýř. Pointa byla v tom, že mi Jirka nikdy předem neřekl co má za lubem a uhodnout se to nedalo, musel jsem prostě zaimprovizovat to, co mi přidělil. Měl mě tak v hrsti a náramně se tím bavil. Srdce měl ale dobré. Jednou jsme jeli se souborem až kamsi na Slovensko a já jsem zrovna neměl co číst a byl jsem proto dost mrzutý. Jirka Hrzán se nade mnou slitoval a půjčil mi jednu ze svých knih, kovbojku.

"To je Zane Grey, to je klasika!" zdůraznil přitom. Jenže to vyslovil Za-ne, po česku, ne zejn, jak to má být... Pamatuji si ještě, že se ta knížka jmenovala Nevada. I teď máme pořád nějaké ty greyovky na prodej v našem brisbaneském antikvariátu; lidi je stále kupují, klasikou to v tomto žánru zůstává. Už jsem ale od té doby žádnou z nich nečetl.

To, na co Jiří Hrzán smutně doplatil nakonec životem, lezení po výškách, už se projevovalo tehdy. Pamatuji si, jak jednou na zájezdu v Brně jsme večer po představení uspořádali ve čtvrtém či pátém poschodí hotelu takovou menší party, tedy mejdan, jak se tomu tehdy říkalo. Jirka se tam dostavil ještě s někým také ze souboru, kdo jím byl si ale už nepamatuji. Lezli po okenních římsách a zaklepali zvenčí na okno, abychom je vpustili dovnitř…

E. Sevrát 26.12.2013 12:53

A ještě bych rád dodal a připomenul,že

dnes večer dává ČT 1 skvělý film "Někdo to rád horké".A to se skvělým původním dabingem (což je u všech starších filmů zásadní deviza,dnes jenom ČT drží vyšší laťku a ještě slovenská STV 1).Viděl jsem i předabovanou verzi od Novy,měla snahu,ale bohužel již starý hlas Brabce atd. zdaleka nedosáhl kvality původního dabingu.

I. Fencl 26.12.2013 13:14

Re: A ještě bych rád dodal a připomenul,že

Dost filmů třeba nadaboval právě Kopecký. Oproti tomu na Sováka si v dabingu nevzpomínám:-)

H. Gene 26.12.2013 11:12

A kde je Pan Tau?

A co Pes Filipes a Pišta a Fišta?

I. Fencl 26.12.2013 11:58

Re: A kde je Pan Tau?

večerníčky jsem pojal jako širší téma, pro Psa je moc speciální, tak o nich píšu v těchto novinách: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009120019

I. Fencl 26.12.2013 12:01

Re: A kde je Pan Tau?

Pana Tau mám rád, ale je zajímavé, že se do českého slovníku nejlepších DVOU SET českých i světových KNIH pro děti a mládež nedostal. Od Oty Hofmana se tam dostala jen kniha Útěk. Osobně mám nejradši tu sérii pana Tau, kde vystupuje jeho dvojník Alfons, předpovídající s pomocí žabky počasí. A rozhodně nic proti Oto Šimánkovi.

I. Fencl 26.12.2013 9:39

malá oprava

... děti řekly...

V. Ondys 26.12.2013 9:02

:))))))))))) Bednu naši pořídili snad ve dvaašedesátým

a časem jsem si všim, že od tý chvíle nejtupější televizní maniaci začali mezi sebou komunikovat čím dál míň s urputnou snahou žít předstíraný životy :))))))) společensky příkladně vodkoukaný z obrazovky. :)))))))) Sedmnáct zastavení jara a čtyři z tanku se psem :)))))))))) životem.

I. Fencl 26.12.2013 9:11

Re: :))))))))))) Bednu naši pořídili snad ve dvaašedesátým

Ondřej Neff ve více článcích vzpomíná, že se už předtím společnost atomizovala rozhlasem (léta dvacátá). I jiné atomizace bychom našli. Trochu již telefon. Jistě i tenkrát se našli tací, co telefon označili za vraha mezilidských kontaktů, a proto nevěřím ani tomu, že je tím vrahem Facebook nebo e-maily nebo SKYPE či už mobily. K atomizaci dojde vždycky jen v první chvíli a je spíš pocitem. Rozumný člověk pak najde způsob, jak mu výdobytek bude sloužit, prodlužovat ho. Nerumného to utopí. S názorem "všechno musíš zkusit" nesouhlasím - a hodí se i sem.

V. Ondys 26.12.2013 11:16

Re: :))))))))))) Bednu naši pořídili snad ve dvaašedesátým

To máte pravdu, pane Fencle, furt jsem byl někde zalezlej s knižkou a vostatní mne jenom :)))))))))))))))))))))) rušili! A rádio jako kulisa neupoutávalo tak dokonale pozornost jako bedna na manipulaci s přitroublejma, kteří věřej, že je vod toho, aby je především úžasně pobavila.

E. Sevrát 26.12.2013 8:36

Mám zcela shodné vzpomínky ze

svého dětství a mládí.Ještě bych dodal čb filmy od E.Wallace (Mrtvé oči Londýna,Indický šátek,Hostinec na Temži aj. a barevný film Znamení trojúhelníku).Také film Osamělá vlčice.A tak bych mohl pokračovat.Děkuji moc za připomenutí a hezké čtení,pohladí to na duši.