Tuhle jsem obrázek tohoto zahlédla v jakémsi bulvárním plátku. Vlastně mě volala kamarádka, "Kup si to, nebo si to radši asi nekupuj, uvidíš co z toho udělali." No koupila.

Bublající potůček hned pod oknem obklopený vrbičkami, s tůňkami a břehem porostlým blatouchy, proměnili ve strouhu vyzděnou cihlama. Rybníček za mlejnem plnej línů, kde bydlel norek, utečenec z nedaleké farmy, kterej se v zimě jen tak pro legraci klouzal po ledě, rybníček obrostlý planejma růžema, rybníček zasypali. Staletý jilmy, který střežily ostrůvek mlýna pokáceli a na jejich místě vybudovali "prostor pro rožnění" (sic!)

Zídky ze skládané břidlice kopírující původní hranice pozemku (porostlé netřesky a rejdiště ještěrek, které vypadaly jako vzácné šperky) nahradili lakovaným plotem. A místo v celém kraji pověstných čtyř kamenných schůdků, díky kterým se do stavení za 200let nikdy nedostala velká voda, vyplacatěli betonovou rampu.

O žlutorůžové omítce styl PB (podnikatelské baroko) už ani nemluvím. Divoká prasata, která tam v noci k rybníčku chodívala pít z toho musejí mít psotník. Na dvoře otevřeném k lesu čekávaly v zimě srnky na tvrdý chleba a za jednou tou břidlicovou zídkou jsem na jaře časně ráno našla dva čerstvě narozené koloušky. Jejich maminka zrovna pila vedle z potůčku. Otevřeným vikýřem na půdě létaly do hnízd vlaštovky a za trámy přezimovali plši.

A na louce u náhonu rostly žampasy a tancovaly víly. Fakt, viděla jsem je. Můj mladší syn taky. Ten tam viděl i strašidelného létajícího kocoura.

Prodala jsem, musela jsem. Ale je mi to tak líto!

Chápete mě?