Přichází několikrát denně, mele se tu po zahradě a Nora je z toho celá přešlá. Kočičky by byly bezvýhradně fajn nebýt jejih zvyku zabíjet ptáčky. Takže ve vyhánění předmětné kočičky necháváme Noře volnou ruku, tedy volnou tlapu. Není to jednoduché. Kočička se Nory nebojí a Nora je ochotná honit jen to, co se jí bojí.

Je to jev nikoli ojedinělý. Včera jsem dělal něco odpoledne, načež po ulici jel na skejtu mládenec ze sousedství a s někým telefonoval:

"Téda to ti povim... Kočka honí mýho psa!"

To venčil Ketty, čtyřicetikilovou vlčandu.

Vypečená trojka

Tři dny po sobě jsem chodil na procházku s třemi psy, takže to vlastně bylo devět psodnů: chodil jsem s Norou, Fanánkem a Bertíkem. Ono kupodivu je to tak, že tři psi poslouchají líp než jeden pes, přinejmenším tak to bylo po ty tři dny. No, upřesním. Nora poslouchá jak... hodinky nebo jak bych to řekl. Fanánek taky poslouchá, ale míň, a devítiměsíční Bertík poslouchá s výhradou. Nicméně oni sami jako těleso poslouchají jako středně poslušný pejsek.

Chodili jsme vždycky ráno, abychom unikli vedrům. Pak, po návratu, Fanánek snídal – a to jsem ho musel izolovat, protože Fanánek vrčí, když mu jiný pejsek kouká do misky.

Nebylo příhod jež by stály za řeč. Měl jsem péči i o králíka Karlíka. Pokusil jsem se ho přesunout z králíkárny do výběhu, ale strašně se bránil a škrábnul mě.

Asi si myslel, že ho chci na pekáč.

Takže to byla zlatá trojka, ti tři. Ale kdybyste je viděli, to chlupaté trio, tak byste si řekli - tak tohle je vypečená trojka!

Průtrž na pokračování

Přečkali jsme ji v pořádku, pumpy pumpovaly, střecha těsnila, okna jsme nezapomněli zavřít (než to přišlo, byli u nás na návštěvě Knéblovi - viz Woleschko.cz - a povídalo se a povídalo a oni pak hupky do auta a domů a přijeli minutu před tím, než se v nebi převrátila cisterna s vodou, a stačili taky všechna střešní okna zavřít). Nebylo tedy žádné drama, jen dramíčko, noc před tím.

Probudil jsem se nad ránem, hrozný tlak, jdu se kouknout (střešním) oknem a obzor byl v modrém plameni a doléhaly hromy. Takže jsem se obul, strčil auto pod přístřešek (posledně mi kroupy na subáči zničily hliníkovou haubnu, ocelová karosérie to přežila), natáhl jsem rezervní hadici a připravil záložní pumpu a tím pádem jsem vzbudil Ljubu a Noru.

Kdyby bouřka přišla s noci na pondělí, byl bych veleben a vyznamenán vyfotografováním před otevřenou skříní. Jelikož se nic nestalo, no, dopadlo to jako obvykle.

Ta pondělní průtrža byla ale parádní a přišla náhle, ani jsem ji nestačil vyfotit. Pak jsem ji velebil, že trvala tak krátce. Trvat dvacet minut, byli by z nás vodníčkové.

Edíkův nos

V červnu jsem tu referoval, že už je náhrada za chudáka ztracenou Kvanu, nalezenec z útulku s pracovním jménem Martin Eden. No a už je jasné, jak mu budou říkat. Je to Edík. Včera jsme ho potkali. Zprvu byl spíše zdrženlivý, ale pak se mu Nořino dorážení zalíbilo a honili se po louce a zprasili se v louži, zkrátka chovali se jako pejskové a tak to má být.

Edík si popálil čumec o gril. Tedy, hodně se popálil a jeho paní vyprávěla, jak se pokusili mu na spáleninu dát chladivou mastičku a jak ho museli tři chytat po zahradě a držet a pak byl uražený a nemluvil s nimi.

Tak to bývá. Vzpomínám v podobných příležitostech na ty filmy, ve kterých polonahá blondýna narazí při cestě džunglí na lva, který má v tlapě patnácticentimetrový trn a blondýna mu ho vyndá a lev je vděčný a chodí za ní jako věrný stín a v závěru sežere ty zlé, kteří způsobili, že se blondýna jen tak v trenýrkách ocitla uprostřed Konga.

Jo, lev je možná rád, když mu blondýny tahají trn z tlapy. Ale Edík, ten by ji kousl.

Navoněná Sally

Sally opravdu není akční pejsek. Na procházku chodí ráda – to jsem ocenil včera, když jsem odpoledne šel kolem našich sousedů a Andrea tam stála s dvěma přítelkyněmi a kolem nich kupa dětí a Sally. Nevěřil jsem, že se Sally ke mně a Noře přidá, a vida, stalo se to.

Sally kráčí pomalu a rozvážně a nevšímá si alotrií. Už na konci první fáze procházky se Nora zasekla s Beníkem a honili se spolu, to by Sally nikdy neudělala. Jde pomalu, zato pořád.

No a zastaví se v nějaké té parfumérii. Už ji mám prokouknutou a když mi zmizí, rozhlížím se po lese, kdepak se mi to válí na zádech. To se nenechá jen tak odvolat. Musím jít až k ní a hodně důrazně ji z parfumérie vyhnat. No a pak jde Sally přede mnou, nikoli za mnou, abych si taky užil.

Když jsem Sally vracel, Andrea zrovna kropila zahradu vodou z vrtu.
"Ani ji nepouštěj z ruky. Budeš ji potřebovat," hlásil jsem.
Tím bylo řečeno vše.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena