Gari i Nora jsou hodní, neprací pejskové. Salašníci a zlatí retrívři jsou také hodní pejskové, neprací. Naši neprací pejskové běželi lesní cestou Zvole-Březová a najednou se zastavili: asi o sto metrů dále jsme spatřili skupinku – paní s kočárkem, samochodnou holčičku a dva psy, již zmíněného salašníka a retrívra.

Pomalu jsme se ke skupince blížili. Nora začala štěkat, známka strachu. Gari, která by jindy běžela kupředu, se držela za ní. Salašník se ani nehnul a retrívr se schoval za kočárek.

Strach zalehnul cestu Zvole-Březová. Gari dokonce udělala to, co někdy dělává Nora, že totiž opustila cestu a oběhla děsivého salašníka a příšerného retrívra přes pole!

Proč se vzájemně ti hodní neprací pejskové báli? Je to psí psychika. Prostě psíchika.

Když... co a kde?

Když tak co? Když tak kde? Když tedy rozžvejkat, tak tužku. Jakou? Fixku. Jakou fixku? Permamentku.

No a kde žvejkat, když žvejkat? Na světlém koberci.

Toto jsou zásady zcela vžité jedné chlupaté hlavě. Když jsem odpoledne přišel domů, střapaté chlupaté hlavy tam byly dvě. Nemusím dlouho přemýšlet, kdo byl ten žvýkač a komu přičíst zásluhu za modrý flek na světlém koberci.

Dokázat to ale nemohu. V detektivce bychom řekli, že je to záhada (bohužel) otevřeného pokoje.

Příležitostný dvojnožec

Není to tak dlouho, kdy se Garině podařil akrobatický kousek. Dámy se vrátily z procházky zbahnělé a nahnal jsem je do garáže k výlevce s hadicí. Gari jako obvykle šla první. Dělá to zřejmě z bujnosti a proto, že chce být VŠUDE první, i do brány pekelné by se drala, aby ostatní předběhla. Narvala se do výlevky, já začal kropit, ona se mlela a najednou koukám, ona dělá stojku, opravdu stojí na předních tlapách!

Dneska stojku nedělala. Půda byla po ránu ještě zmrzlá, takže stačilo pejskům tlapky otřít vlhkým hadrem. Gari zase první – a když jí utírám přední tlapky, postaví se na zadní.

Chtěla by být dvojnožec, chtěla by chodit po dvou. Jako první ze všech psů.

Poslední metry

Odpoledne jsem vyvezl Gari a Noru autem za Okrouhlo. Máme tam místečko, kde se dá zaparkovat a pak se jde polní cestou k lesu. Je to moc hezký okruh, když úplný, tak asi osmikilometrový, ten kratší je poloviční. Volil jsem kratší, ale i pak měli pejskové nakonec hodně visací jazyky.

Už vidíme autíčko, chlácholil jsem je, sotva jsme vyšli z lesa. Bylo od nás tak pět set metrů. Taky jsem už toho měl dost a těšil jsem se, že si sednu. Auto se blížilo, dělilo nás od něho pár desítek metrů. Pak už jen metry.

Nora pak objevila pár metrů od zádě auta louži na té polní cestě. Louži? Takové lože bláta, řídkého bahýnka. Plácla sebou do toho marastu systémem žába a blaženě si chladila bříško. Gari si v tom jenom udělala ponožtičky.

Udělám filmový střih – jsme doma, nejdřív jsem Garině umyl ponožtičky a koukám, kde je Nora. Zmizela. Pátrám a nalézám: po vzoru dávných zbojníků z historických dob odešla do hor. Tedy, skryla se v tújích, stála tam zcela nehybně a jen vykukovala mezi větvemi. Prostě – odešla do ilegality.

Vylovil jsem ji, umyl. Dneska budu čistit auto, to bude horší šichta.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena