28.5.2016 | Svátek má Vilém






BAJKA: Zazebrovaný sen

4.10.2014

sen1

Probudil mě slastný sen, vlastně jsem ještě napůl spal, napůl snil. Potkal jsem kobylku namotanou z jedné dlouhatánské černé šály, a šála končila zdobným ocasem.

„Kdo že tě, kobylko, kdo že tě tak pěkně namotal a potom vymaloval? Kdo že tě, kobylko, kdo že tě pozebřil?“

„Ten, kdo mě včera miloval, moc pěkně miloval, ten mě pak černě maloval, ten mě pak z lásky pozebřil.“

Přidal jsem se k zebřičce, k jejímu úprku, i když mé pruhy jsou už zešedlé, a běželi jsme pospolu, a jak jsme byli bok po boku, úplně jako náhodou jsem běžel tak, aby se můj pravý bok dotýkal levého boku zebřičky a abych ten slastný dotyk prodloužil, zpožďoval jsem se, a tím se naše boky o sebe hříšně krásně třely akorát tak dlouho, abych se vzrušil, precizní pisatelé užívají medicínský termín erekce. Měl jsem tedy podle nich erekci, byť vzrušení z hříšné krásnosti vystihuje můj stav mnohem líp než exaktní medicínský název.

Nebyla to zebřička, byla to sousedovic Irenka, která se úpplně svlékla, a to double pé tam je schválně, protože se svlékala, jako když koktám, a Irenka si lehla do trávy za plaňkovým plotem a stíny planěk obtočily Irenku černou šálou, a tak se Irenka transformuje v zebřičku, obě jsou nahaté a já obě šmíruju. Abych vypadal méně šmírácky, koukám skrz díru po suku, vlastně jsem chtěl, aby si Irenka myslela, že si jí vůbec nevšímám, a proto jsem na ni nemohl koukat mezi plaňkami, a tak jsem si našel u země díru po suku v jedné z planěk a tou dírou jsem koukal na Irenku-zebřičku a ta si mohla myslet, že něco na zemi hledám, a vůbec jsem si nedovedl představit, jak vypadá lidské oko z druhé strany, oko Salvadora Dalího v dírce plaňky. Musel jsem být hluboce předkloněný, hlavu jsem měl nizounko, abych viděl Irenku-zebřičku skrz díru po suku a krev se mi nahrnula do hlavy, kdo by mohl říct, že to bylo pohledem na Irenku-zebřičku oblečenou jenom do rovnoběžných stínů, třeba to bylo tím předklonem hlavy, a tomu bys měla, Irenko-zebřičko, věřit. Říct ti po pravdě, že vevnitř hlavy to je jako po uragánu, to ti, Irenko, povědět nemůžu, a tak Irenka-zebřička řekla směrem k mému troucímu se boku, neboli směrem k Dalíovskému oku v Irenčině podání:

„Co čumíš?“

Přestávám se bokem třít, ale mlčím, to abych si slast z dosavadního tření co nejdéle zachoval, protože zebřička-Irenka teď v mých představách pádí a je přede mnou o jednu a brzy o dvě délky a na tření zbývají jen vzpomínky.

„Aby ti tím sukem nevypad.“

„Nevypad?“ říkám, a vůbec se nenutím k tomu, abych Irence vykládal sen o kobylkách, o tom, jak jsme spolu běželi bok po boku a jak mám hlavu jako po uragánu a jak se mi Irenka přeměnila v zebřičku, ó k tvým pruhům bych se pořád chtěl tisknout pruhy svými.

„Jo,“ směje se Irenka, „aby ti nevypad.“

„Jsem snad vůl?“

„Jseš si tak jistý, že nejseš?“

„Poď se podívat, že nejsem vůl, vůl tohle nedokáže,“ a rozepínám zip a to, co je pod zipem, zdaleka nevypadá na vypadávání a proto volám:

„Šáhni si, že nevypadne! Šáhni si, že nejsem vůl!“

Díra po suku nám oběma pomohla, Irenka si šáhla na to, co trčelo skrze díru po suku, na to, co se volovi nikdy nepodaří, a jen co si šáhla, stal se mi mléčný zázrak, a Irenka to mlíčko sklepla z dlaně a řekla:

„Proč brečíš?“

„Já nebrečím.“

„Proč brečíš mlíčko?“

„Já nebrečím obyčejný mlíko, je to milostný mlíko a tím to není brečení.“

„Já vím,“ řekla Irenka, „že to je milostný mlíčko.“ Spěchala si znovu lehnout do pruhovaného stínu plaňkového plotu ve své zahradě.

„Proč si tam leháš, Irenko? Proč si nelehneš rovnou na sluníčko? Třeba tady u mě na sluníčko.“

„To aby ses na mě díval.“

„Já bych se díval i tak.“

„Ale ne dírou po suku a pak bys neplakal mlíčko.“

Pak jsme zase běželi bok po boku, až nám ocasy zůstávaly na minulé stránce, jen aby nám je technokrati při ořízce knížky neusekli, znáte technokraty, a já že jsem měl oči jen pro zebřičku-Irenku, tak jsem si ani nevšiml, jak se mi v tom běhu odmotává černá šála, čím víc toužím po Irence, čím déle s ní běžím, tím víc šály se odmotá, a až se odmotá šála celá, nic už nebude a já asi umřu, umřu na lásku k Irence, a mně by to bylo jedno, i kdybych si té odmotávané šály všiml. Když jsme se proběhli, tak jsme se zase v klidu pásli, já byl uklidněný, protože jsem se zbavil milostného mlíčka, a Irenka-zebřička byla taky klidná, protože se milostné mlíčko objevilo jen a jen pro ni a kvůli ní.

Pojednou se zebřička-Irenka dala do zběsilého trysku.

„Lvi?“ zaržál jsem.

„Ne, lidi! Jedou sem lidi!“ zvolala a když nabrala rychlost, zvedla se spolu s ostatními zebřičkami a rozepjatá pruhovaná křídla je nesla vzhůru a v dáli. Nakonec se mi Irenka spolu se zebřičkami ztratila z dohledu. A tak mi můj sen uběhl jako sen.

Pak jsem se už úplně probudil a zůstal mi stesk z běhu bok po boku se zebrou černopruhovatou a po milostném mlíčku a po svobodě zeber běžet, kam je kopyta ponesou, a myslet si, co jim rozoumek dovolí. Ke stesku se přidávala zlost na lidi, kteří plaší zebřičky-Irenky skrze svou touhu mít u postele předložku z pruhované kůže. Čím víc lidí, tím míň snů o zebřičce-Irence.

Naučení z čehož pánové mějte:

Lepší je nahatou sousedku za plotem zříti, než na hony zeber choditi.

sen2

Ilustrace U.G. Sato



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.