Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Vavísku,

umíš ! Zase se mi vrátily vzpomínky na mé zahrady a dětství,jen to neumím tak krásně popsat.

Řeknu jen toto, když bourali můj rodný dům bezohledně na okolí, jakož  i  okolní něčí rodné domky, šla jsem tam v noci sama a plakala jsem tak, jako nikdy,bylo to děsivé a velmi bolestné. Nastavěli tam ohyzdné zelenočervené paneláky. Tam u mé řeky , v mojí ulici, kterou všichni tam žijící milovali. Mé rodné město, jsi  i dnes tak ukřižované, že krev z tebe proudí a bolest se ozývá ze všech stran. Kolik desetiletí bude trvat než se k tobě vrátí dětská radost, klid a pohoda?!

Re: Vavísku,

Ach Jenny, rodné domy, huš huš raději, lépe nevzpomínat, jde -li to.

Milá Vave, tak tohle je čistá poezie...

umím si tvé vzpomínky představit, mám podobné - tedy bez šneků a kobylek - brr. Zahrady školkové si pamatuju dvě - tu v Praze, kde jsem se schovávala v černožlutém sudu (byla jsem odmala dilně nekolektivní) a pak tu ve Dvoře, u školky v Podharti, kde je dnes Husův domov. Tam po mnoho let ředitelovala moje babička a tamní zahradu jsem měla ráda - a neschovávala jsem se. Byla tam houpačka s dřevěnými kohouty - žlutým a černým. Já jsem milovala toho černého - protože on to byl vlastně můj ohnivý černý hřebec:))

Ale srdce jsem v nich nikdy neměla - myslím, v těch zahradách. To jsem měla především na našich loukách, v našem lese a u našeho potoka na horách. Byla jsem divoženka odmala:))

Re: Milá Vave, tak tohle je čistá poezie...

Děkuju Ti, Dede.

No, já jsem taky byla divoženka. Z nedostatku lesů v blízkém okolí holt jen taková zahradní. :o)

kuk

všechna tři mláďata jsou úžasná, pohodová, veselá. V teplém moři si to užívají všichni. A zmrzlinu mají nejdřív dítka, a když jim teče moc po bradě, tak ji odevzdají Najtovi... A ten se nezdráhá jim ji odebrat...

Re: kuk

Ahoj, Xerxová, to jsou věci, dneska jsi tu za sůvičku, ne za skřivana. :o)

Hezky si to tam užívejte a hodně foťte, ať je příští Najtíček hodně obrázkový. :o)

Děkuju

vám za vaše vzpomínky a přeju vám krásný večer.

Moc hezké

Milá Vave, umíš krásně vzpomínat. To je to kouzlo mládí a dětské fantazie, kdy se kámen dokáže změnit v koníka a zarostlé zahrady v tajemná zákoutí plná bájných bytostí. A potom po letech bývá až bolestivé odhalení "pravdy" - kámen je najednou tak maličký a bájná zahrada prostě "jen" neopečovaná, zarostlá. Ale to co pro dítě byla "skutečnost" mohou později pro ty "velké dítě" být krásné celoživotní vzpomínky. A ty je Vave umíš nádherně sepsat a tím je oživit nejen pro sebe, ale i pro nás.

A vyvolat třeba takovou vzpomínku, jakou popsala Zana :))) Ještě, že jsi se Zano točila s dětským rýčem (tedy předpokládám, že plastickým)!!!

Stejně se andělé strážní museli při dětských hrách pořádně zapotit. Protože někdy ty naše hry byly fakt nebezepčné, kolikrát jen z čisté nevědomosti co by se mohlo stat.

Re: Moc hezké

Děkuju Ti, Maričko.

Jojo, naše dětské hry byly často nebezpečné a můj anjel strážný musel mít každý večer hodně unavená křídla.

Mila Vave

Uz si to ctu potreti, a furt jsem beze slov. Snad jen dodam, ze nekdy, kdyz pises, tak zaroven malujes obrazy.

Re: Mila Vave

Děkuju, Hani. Dojala jsi mě.

Školková zahrada

je pro mě jedna z nejvýznamnějších zahrad mého dětství. Byla veliká, plná zákoutí a pískovišť, průlezek a byla tam i skluzavka- jakou má barvu věděli rodiče podle toho, co jsme měla na patách botiček. Pak ji školce sebrali kvůli stavbě nové výpadovky (někdy v posledním roce mé docházky) a nakonec zbořili i tu školku, což byla prvorepubliková vilka. Škoda, že jsme školku ani zahradu nikdy neviděla jako velká, takhle mám jen vzpomínku na obrovské prostory, které asi tak velké nebyly :)

Re: Školková zahrada

Asi ne, Matyldo. Možná je to i lepší, že Tvá školková zahrada zůstala tak velká a plná barev, tak krásná jako kdysi.

Taky mě to vtáhlo

do zahrad mého dětství. Toto vyprávění mě bere za srdce, tak jako Blues

Re: Taky mě to vtáhlo

Ono to je vlastně pořád jedno a to samé blues, Dalmíčku. A děkuju Ti.

Vave, umíííš.

Zana mi nastartovala vzpomínku. Ona skolila dva jednou ranou, já zase svou sousedku a svou první přítelkyni svého tehdy krátkého čtyřletého živůtka. Dostala ode mne nechtěně šutrem do hlavy.

Re: Vave, umíííš.

Kdo by to do jemné víly Alex řekl, že se pustila šutrem do bližního svého. :o)

Naštěstí možná často ty šutry, stejně jako naše zahrady, byly velké jen v dětských očích, jinak jsme to snad ani nemohli přežít. :o)

Vave, tvoje Zahrada Šemíček

mi nastartovala vzpomínky. V naší ulici byla volná parcela s nálety bezinek, bříz a hustého roští. Byla velmi využívaná. Hráli jsme si tam na všechno. Na zakletou princeznu, na čerty i ta ordinace tam byla. A přišel den, kdy nám oznámili, že je parcela prodaná a budou tam stavět dům. No bylo hořko a dcerky budoucích obyvatel to měly zpečetěné. Ale stavělo se na náš vkus dlouho a my na vztek zapomněli :) Díky této ztrátě jsme se přemístili o ulici dál, kde byla velmi zanedbaná lesní školka. Vyrobili jsme si maskovaný "vchod" a dětství trávili tam. Na doslech, ale sami ;)

Re: Vave, tvoje Zahrada Šemíček

Zdeni, měla jsem takovou proluku kousek od domu, kde jsem bydlela. Taky jedna z mých (dalších) zahrad .... plná šnečků, šeříků a zbytků zdí ...

Vzpomínky vyvolaly vzpomínky a ty další vzpomínky. :o)