Neviditelný pes

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Lidové noviny

4.5.2024 | Svátek má Květoslav

Diskuse k článku

ČLOVĚČINY: Paměti IV. - Vítězný únor

V roce 1948 mi byly necelé tři měsíce a tak tu pohnutou dobu popíši až z pozice a očima dítěte, které v té době vyrůstalo.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času

A. Nikoloki 23.4.2015 7:33

Abázie?

Kde, kdy, co, kdo … je Abázie?

Z. Jenny 23.4.2015 10:28

Re: Abázie?

Město (9 100 obyv.), klimatické a přímořské lázně, 13 km jihozápadně od Rijeky. Opatija je jedno z nejnavštěvovanějších a nejluxusnějších přímořských mist na východním Jadranu. Starý název, pod nímž byly lázně v Evropě pojmem, byl Abbazia.(zdroj Wikipedie)

Z. Velká_Kočka 22.4.2015 22:13

Vzpomínky

Milá Jenny, tvoje vzpomínky se mnou dost zamávaly, protože vyvolaly ty moje. A ty bolí dodnes. Jsem narozena v roce 1936, poválečné události jsem vnímala dost silně, byla jsem už velká holka a nejstarší ze čtyř dětí. Měla bych jednou ty vzpomínky zaznamenat, jsou to svědectví pro příští generace. Děkuji ti!

Z. Jenny 22.4.2015 22:19

Re: Vzpomínky

Velká Kočko, děkuji! Čtu velmi ráda i tvé občasné vzpomínání z uměleckých kruhů. Herečka p. Tichánková jezdila s manželem k nám do města ke kamarádce mojí maminky. Byla sestrou jejího otce a tak jsme mívali pražské novinky z první ruky.

Přeji ti krásný život s pejskem, zdá se, že se lepší. Bude ti tak vděčný, že se od tebe nehne. :-)

Z. Hanča 22.4.2015 21:44

Jenny, píšeš velice čtivě,

ale přesto není lehké tohle číst. Byla to zlá doba. Já jsem o malinko mladší, dítě padesátých let, a tak jsem ještě stihla chodit za dědou do původně jeho restaurace, kde mu bylo dovoleno dělat odpovědného vedoucího.

Ještě chci říct, že moc ráda čtu články vás děvčat z Moravy, protože se v nich semtam objeví slůvko, se kterým se v Čechách nesetkám, což mě potěší. Jako třeba šibřinky! :))))

Z. Jenny 22.4.2015 22:23

Re: Jenny, píšeš velice čtivě,

Milá Hančí, jsem ráda, že že se ti líbí moravská slůvka, já zase hltám ta česká. No vidíš, kolik jsme měly společného. Ti proletáři všech zemí nám dali zabrat a uměli i krásně obrat.

Z. Lída 22.4.2015 19:56

Celé odpoledne

co k tomu napsat. Tvoje povídání vyvolalo spoustu vzpomínek. Mně nebyly tři měsíce, ale tři roky. Táta měl malou knihařskou dílnu v Praze, tam, co dnes stojí Nová scéna ND. Maminka byla se mnou doma. Jednou v podvečer přišli dva pánové v kožených kabátech a tátu odvedli. Kam? No do Jáchymova na uran, aby se ten hnusný kapitalista naučil "pracovat rucema" (doslovná citace). Vzpomínám si, jak mně maminka jednou v noci nesla zabalenou v dece do Mánesa. To tatínka převáželi z Jáchymova do Příbrami a povolili hodinovou přestávku v Praze. Mně nevzali ani do školky a tak jsem putovala od jedné babičky ve Vršovicích ke druhé na Žižkov. Maminka musela do té nejpodřadnější práce, aby nás obě uživila. Tátu jsem neviděla dva roky. Po jeho návratu už se naši neodvážili mít druhé dítě a tak jsem zůstala jedináček. A to těm komoušům nikdy neodpustím. Nakonec jsem i vystudovala SVVŠ, kam jsem se dostala až na odvolání. Přimluvila se za mne soudružka z Uličního výboru, s jejíž dcerou jsem chodila zpívat do kostela:-)) Byla to hodně hnusná doba, ale bohužel spíš pro moje rodiče. Já byla mladá a spoustu věcí jsem si vůbec nepřipouštěla.

No a táta umřel na následky Jáchymova v 62 letech. Co k tomu všemu dodat? Zaplať Pán Bůh, že je to za námi a snad se to nikdy nevrátí.

Z. Jenny 22.4.2015 20:06

Re: Celé odpoledne

Milá Lído, máme hodně společného, ta doba dal zabrat všem, kterých se to takhle dotklo. Můj otec nepřežil vpád rudé armiji v r. 1968 a v říjnu ve 57 let zemřel. Ano, není co dodat.

H. Williamson 22.4.2015 21:00

Re: Celé odpoledne

Ach jo, Lido, taky sila. Ono to vypada, ze tady dnes pretrasame starou historii. Ale neni stara, a je dulezita, a bohuzel dnes zase vic aktualni, nez jsme si mysleli pred nekolika lety.

M. Crossette 22.4.2015 18:32

Milá Jenny

moc hezky vzpomínáš, každý máme vzpomínky veselé i smutné. A ty je umíš hezky namíchat, aby i to smutné bylo poutavé, s "nadějí na lepší budoucnost" :)))A zase krásné dobové fotografie - velbloudi mě tedy ohromili.

No já se stala pionýrkou asi v deseti (tedy na jedné školní fotce z toho roku šátek už mám), ale na nějaký slib, či oficiální "šátkování" se vůbec nepamatuji. Jak píšeš, v tomhle věku chce prostě dítě patřit do kolektivu a co za tím "šátkem" přesně stojí si neuvědomuje. Vlastně ani nevím, jestli jsem jako městské dítě měla ve škole v tomto směru na výber. Jezdila jsem (a ráda) na pionýrksé tábory (od tatínova podniku)a asi by mě jako nepionýrku ani nevzali. Pamatuji si ale, jak jsme při různých hromadných výletech svorně a ták nadšeně zpívali "pionýři, pionýři, malované děti". Jen později se to "viděli jsme 2 panenky jak šátečky praly, praly" troche sprostě pozměnilo :)))Ale nepamatuji se, že bych kdy v Praze chodila někam pravidelně "do pionýra", možná ano, ale mám v tom úplné okno. Na májové průvody jsme ovšem museli chodit v košili (i když pod ní jsme kolikrát měli teplé svetry), v šátku s odznáčkem. V jednu dobu bylo povinností šátek nosit denně během školní docházky (a musel být vyžehlený). To už jsme trochu "brali rozum" tak ho většina z nás nosila pečlivě složený v aktovce a uvazovala až při vchodu do školní budovy (a pak zase sundávala). A také si vzpomínám, jak jednou pár kluků odvážlivců šátek při hlavní přestávce na chodbě použilo při hře "na toreadóra", ale to byl asi jen ten jeden pokus "o provokaci". A moc dobře si pamatuji svoji unavenou ruku, při školních slavnostech, kdy jsme museli "pionýrsky zdravit" po celou dobu hraní české a ruské hymny a pak ještě celé Internacionaly. Když to šlo, opíraly jsme si se spolužačkami lokdy jedna o druhou.

Jenny, těším se na další pokračování, ráda nakukuji do tvého deníčku "pamatníčku života".

Z. Jenny 22.4.2015 18:48

Re: Milá Jenny

Milá Maričko, tak vidím, že máš také slušné vzpomínky na pionýrské časy. ..... malované děti, nasedají do lodiček jako šipka letí, letí letí... , jak tam prádlo praly, jédna byla Moravanka, druhá čéské děvče a tá třétí to népovím, bylo moje děvče... :)), díky za komentář. Na tábory jsem jezdila ráda, ony byly více skautské jak pionýrské, záleželo na lidech.

Můj otčím, jak si tím šátkem čistil boty a někdo ta na nás práskl, musela jsem shánět náhradní,protože prý šátek nelze koupit, že je čest ho dostat. Pak mi ho rychle ušila z nějakého hadru. :-)

M. Crossette 22.4.2015 18:59

Re: Milá Jenny

a já si dokonce ani nepamatuji, co se s tím mým šátkem nakonec stalo, jedna z věcí, která zmizela v propadlišti času. No je vidět, že být pionýrkou na mě nezanechalo žádné trvalé následky (a na táborech jsem se naučila spoustu věcí a fakt na ně ráda vzpomínám). Že se šátek nadal koupit si také nepamatuji, asi jsem si vystačila s tím svým a druhý nebylo třeba shánět. Ale pamatuji se na to, že někteří pionýři hrdě nosili ruské šátky, které si přes dopisování s ruskými pionýry poštou vyměnili za svoje. Jejich šátky ale byly myslím větší, než české a také byly světlejší a z uměliny, zatímco naše byly z plátna či čeho.

O. Joklová 22.4.2015 21:56

Re: Milá Jenny

ehmmmmmm, no jo šátek... už si nepamatuju kdy to bylo, ale chtěla jsem jít na karneval za kovboje, tak jsem ho doma obarvila na černo (ano byl z normální bavlny, tak to šlo, a černá Duha jistila tehdy kdeco)... no, nikdo mě nepráskl - a po šátku se už taky nikdo nesháněl, jsem ročník '58 takže ty nejhorší leta nepamatuju, za mě už se to moc vážně nebralo

teda, než přišly léta sedmdesátá - v r.1968 mi bylo, jak je výpočtem zřejmé, deset let... ale i tam se Jenny asi propracuje

aspoň doufám, že bude ve svém psaní pokračovat!! :-))))))

A. Lex 22.4.2015 18:32

Dámy

za nějakou dobu byl odvolán, takže to bylo tak nějak v roce 1963, mě mohlo být tak 11 - 12 roků.

Jako dítě jsem tuhle dobu moc nevnímala, pár let před tím jsme se přestěhovali do okrajové části Brna, která tou dobou byla stále jako vesnice. A u mne se naplno projevilo životní potrefení zvířaty. Chodila jsem paňmámám pomáhat poklízet dobytek, prasata, chodila jsem králíkům na trávu, sypala slepicím (jenom vrtání v zemi mne nebavilo) a hlavně jsem se pletla hospodářům pod nohama - kvůli koním! Takže nějakej Nikita mne nerozházel, já jsem měla jiné starosti!

M. Crossette 22.4.2015 18:35

Re: Dámy

Tédáá Alex :))) Třeba by se ještě ten TV záznam našel v nějakém archivu, zkoušelas to zjistit ?

H. Williamson 22.4.2015 17:34

Zde neco na odlehceni

Prednostu jsem si vzala 25. unora. Byla jsem si nejak vedoma, ze nekdy kolem toho data byl vitezny unor, ale ja blbenka pri me neschopnosti si pamatovat cisla jsem si to spletla s 28. rijnem. Nasa mama byla na mrtvicu a rikala, ze to nedopadne dobre. Mela pravdu v tom, ze prednosta a penize, to se nejak nesnasi.

A. Lex 22.4.2015 17:33

Jeny

pěkně sepsané vzpomínky na hnusnou dobu. Do pionýrů jsem nechodila i když slib nebo co to bylo, jsem udělala. Ale já, dítě, které běhalo po polích a lukách jsem se v pionýru nudila, tak jsem tam nechodila. Jo, ale musím se přiznat, že jsem se líbala s Chruščevem! To bylo tehdy, když přiletěl s Novotným na letiště do Brna a naše škola tam dělala takovou tu dětskou, pionýrskou stafáž s kytkama rudých karafiátů. Jednu jsem vyfasovala a musela předat s.Chruščevovi. Dostala jsem za to od něj hubáka a byla v tehdejší TV večer ve Zprávách. Mně, jako dítě na tom ale nejvíc zajímalo to, že jsme na letiště jeli v Tatrách 603. Od té doby jsem v ní neseděla.

Z. Lika 22.4.2015 17:35

Re: Jeny

Alex!! No kdo tohle má? :-)))

H. Williamson 22.4.2015 17:37

Re: Jeny

Tyy jo, Alex. Hubak od Chrusceva!!!!!

Z. Jenny 22.4.2015 18:51

Re: Jeny

Týýý, jó, blemcák od Chruščeva, nó , to je teda bomba. To musel být zážitek ! Fakt, není to někde zfilmováno v archivu?! A díky za komentář.

H. Williamson 22.4.2015 15:51

Jenny, tvoje vzpominky vyvolavaji...

... i proud vzpominek mych. Napr. s tim jak tvuj tatinek objednal zasoby pro svuj podnik a pak to musel splacet. Oba mi dedeckove take splaceli - jeden az do r. 1964. Tatuv otec si v unoru 48 objednal pro lekarnu nejake sklenicky na leky a jine lekarenske potreby. Sklenicky byly doruceny az po znarodneni, zdravotni urad si je nechal, ale faktura sla dedeckovi, ktereho z te apatyky zaroven vyhodili a tudiz nemel v podstate zadny prijem. Zduvodneni - no oni to neobjednavali. Splacel to az do sve smrti v r. 1956. Nasi mu nasli praci v apatyce na vesnici na Morave a z maleho platu mu az do smrti strhavali pulku. Pak to hodili na babicku, ale ta mela minimalni duchod, tak na te si neposmakli. Ale az do jeji smrti v polovine 70.let ji chodily upominky, ze za ty sklenicky dluzi a s urokama. Mamy otec v lednu 48 zaplatil milionarskou davku z penez jeho tovarny - vsechny penize mel v te tovarne - zadna vila, bydleli ve znicenem arealu tovarny a opravovala se prumyslova cast. Kdyz ho znarodnili, tak musel tu davku platit znova, protoze tim, ze to zaplatil z uctu tovarny, okradl pracujici lid. A platil to az do roku 1964, kdy mu zbytek laskave prominuli.

A jeste takovy obrazek odvahy. Kdyz dedecka po znarodneni tovarny zatkli v breznu 1948, tak cela tovarna sla do stavky s tim, at dedecka propusti. Je sice pravda, ze dedecek byl nejvetsi zamestnavatel v tom malem zubozenem sudetskem meste,kam se prestehoval a kam zainvestoval vsechno, co mel, a ze byl dobry zamestnavatel. Ovsem odvaha tech lidi, co se v dobe rudeho teroru postavili za dedecka, byla neuveritelna.