V době od 15. září 2015 do 3. ledna 2016 byla v Ostravě k vidění výstava Příběh paneláku v Moravskoslezském kraji. Konala se na poměrně neobvyklém místě – uprostřed Husova sadu v Ostravě. Jednalo se totiž o exteriérovou výstavu.

Výstavu pořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a podíleli se na ní odborníci z Ostravy, například znalci historie zdejší architektury. Vypravil jsem se do Husova sadu teprve několik dní před Vánocemi. Uprostřed parku tam byly rozestavěny betonové panely s fotografiemi a texty. Pojetí vzhledem k tématu stylové, ale především odolné vůči nočním útokům vandalů. Bez techniky se s panely manipulovat nedá. Pouze kousek jedné fotografie byl odtržen z betonového podkladu. Jinak vše vydrželo.

Výstava Příběh paneláku

Jak jsem procházel mezi panely, zrodil se nápad, alespoň něco málo o výstavě napsat. Téma se sice na první pohled zdá dost fádní. Co tak asi může být zvláštního na příběhu paneláku, napadne leckoho. Avšak texty na jednotlivých panelech svědčí o opaku.

Paneláky tu jsou s námi 90 let, to už je kus historie. Nejsou vynálezem socialismu, ale odpovědí západního světa na problém, jak ubytovat miliony lidí, které do měst přivedl rozmach průmyslu. Tak líčil historii paneláku panel nazvaný Bydlení pro miliony. Bylo jen otázkou času, kdy se namísto z malých cihel začnou domy stavět z velkých stavebních dílců.

V roce 1926 s tím v Německu začal funkcionalistický architekt Ernst May, krátce nato se tak stavělo ve Francii a ve 40. letech minulého století poprvé u nás ve Zlíně. V 50. letech se z panelů stavělo masově všude.

Panelové sídliště Drancy u Paříže z roku 1934

Mnohé se za tu dobu změnilo a spousta věcí upadla v zapomnění. Lidská paměť bývá krátká. Kupříkladu na místě Husova sadu, kde se výstava konala, byl od 17. století hřbitov. V roce 1784 se stal hlavním hřbitovem Moravské Ostravy a byl znám jako starý hřbitov, na němž se pohřbívalo do roku 1875.

Ostravský spisovatel František Sokol-Tůma vzpomínal, jak bydlel v Přívozské ulici, která dnes ústí přímo do Husova sadu. Na jaře roku 1895 v noci otvíral okno a naslouchal zpěvu slavíka, který se k němu nesl z opuštěného hřbitova. Za rok tam byl městský park. To není vzdálený středověk, ale doba našich předků, které jsme ještě mohli znát osobně, a přesto o nedávné historii tohoto místa bude mít sotva kdo v Ostravě potuchy. A podobně tomu bude možná za nějakou dobu s paneláky. I příběh paneláku se pomalu ztrácí.

Ostrava-Zábřeh, dobová pohlednice, bez datace

Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 je v České republice 65 641 paneláků – panelových bytových domů, což jsou domy, jejichž nosné zdi jsou tvořeny stěnovými panely. V nich je 1 218 788 bytů (30 % všech bytových domácností) se 2 721 477 obyvateli (27 % obyvatel České republiky). Tolik suchá statistika.

Po roce 1989 se paneláky považovaly za nežádoucí dědictví, za něco, co je – z hlediska bydlení – nepříliš kvalitní. Sociologové varovali před jejich brzkým chátráním, paneláková sídliště se podle těchto prognóz měla stát místy devastace a rostoucí kriminality. Prostě „slušný“ člověk si raději za své peníze postaví domek a paneláky budou upadat. Panelákové sídliště prý nemůže být „dobrá“ adresa. Vývoj za dalších 25 let ale tyto chmurné věštby nepotvrdil.

Blátivé cesty na sídlišti v Havířově, konec 50. let. Typický obraz pro tehdejší sídliště.

Je pravda, že jsou adresy dobré, horší i takové, kterým se raději vyhnout. Na druhé straně se zapomnělo na určitý liberální, demokratický přístup, který u nás zas až tak významný akcent na místo bydlení neklade. Možná má své kořeny v Rakouské monarchii, kde prý bylo ve Vídni zcela běžné, že v jednom činžovním domě bydleli v bytech například železničáři a v domě s nimi i nějaký hrabě, který měl panství na venkově a většinu času trávil ve Vídni. A nijak mu nevadlo, že má stejnou adresu jako lidé od dráhy.

V 90. letech se rozeběhla masivní privatizace bytů, následovaly jejich rekonstrukce a především generální opravy celých panelových domů. Zkušenosti s individuálním bydlením v narychlo vytvořených příměstských satelitních sídlištích vedly k vystřízlivění. Mnoho lidí si vyzkoušelo, že ne každé individuální bydlení „ve svém“ je ideální, neboť záleží na mnoha okolnostech. Asi tak od roku 2000 se o bydlení v panelácích již nehovoří s despektem. Bydlet na sídlišti není stigma. Toto a jiné věci uvádí výstava Příběh paneláku.

Výstava ukázala minulost a přítomnost panelových sídlišť na třech ostravských sídlištích (Zábřeh, V. obvod Poruby a Jindřiška), havířovském sídlišti Podlesí a sídlišti Ráj v Karviné. Znám je všechny a byl jsem dokonce každodenním svědkem toho, jak silueta výškových domů V. porubského obvodu (postaven v letech 1963 – 1967) vyrůstala za svinovskými poli. Byly to zcela jiné budovy, než ty, které jsme znali z prvního a druhého obvodu.

Stavba V. obvodu Poruby, paneláky švédského typu zvané švéďák, rok 1966

Bylo by přílišným zjednodušením dívat se na sídliště jako na shluky krabic postavené podle projektů anonymních týmů architektů. Taková představa je na hony vzdálena skutečnosti. U zrodu sídlišť stáli schopní architekti, uplatnily se myšlenky meziválečné avantgardy, zkoušely se nové technologie, na vzhledu sídlišť se podíleli i umělci a inspirace se hledala i jinde, třeba ve Skandinávii, jak je patrné z V. obvodu Poruby. Ne vše se přitom podařilo realizovat podle původních záměrů, ne vše se povedlo. Počínaje 70. lety 20. století sice architektonická úroveň sídlišť značně poklesla, přesto ale vedle sídlišť vyloženě špatných u nás vznikala i sídliště dobrá, o nic horší než ta, jaká se v té době stavěla v západních zemích. Tak to vidí autoři výstavy ve svých doprovodných textech.

Havířov na dobové pohlednici, rok 1974

Bydlení na panelových sídlištích je prostě fenomén, který jen tak odmítnout nebo přehlížet nelze. Týká se takřka 3 milionů obyvatel České republiky. Panelová sídliště se mění. Někde regenerační zásahy jsou ve prospěch obytného prostředí, jinde je jimi genius loci narušen. Dnes už se s jednostrannou kritikou a zatracováním panelových sídlišť nesetkáme. Paneláky mají svou historii, ale nepochybně i budoucnost. Není to jen historický fenomén, minulost, ale také počátek něčeho nového, co zatím znát nemůžeme a co na zhodnocení teprve čeká.

Foto výstavy a vystavených fotografií: autor. Další obrázky uvidíte ve fotogalerii - klikněte do kteréhokoli obrázku v textu.