M. Crossette 20.5.2024 18:50

Lenko, krásný článek, čiší z něj tvoje radost z toho, žes dokázala překonat sama sebe. Teď už asi nejezdíš, přesto ti přeji mnoho zdraví a jiných radostí - třeba zahrádku.

Manžel v dětství kolo mě, já vlastní získala až za našeho pobytu v Německu, kde jsme si s manželem koupili malá skládací kola, abychom kromě blízkého okolím s nimi mohli vyrážet i na vzdálená místa a projíždět krajinu. Měli jsme to moc rádi, jezdili jsme se kochat přirodou, ne polykat vzdálenosti. Vozili jsme na nosiči košík s jídlem, ale často se i zastavili v nějaké zahradní rest. A vůbec jsme se nestyděli (místo funění) před mírným kopečkem sesednout a kola vylatčit (proč zbytečně plýtvat energii, že? ) Spíš než kopečky jsme oba měli problém se sedly. O těch původních, úzkých manžel tvrdil, že po delší tůře má pocit, že mu je musí chirurgicky ze zadku odstranit. Takže jsme je brzy vyměnili za podstatně širší, navíc dali prošívané potahy. Já si poději koupila ještě měkkčí s hustým beránkem. Milovala jsem kolové jízdy za manželem do práce. On dojížděl asi 5 možná víc km, tak jsem mu občas zavolala, ať na mne počká, že za ním přijedu. A jela jsem krásnou polní a lesní cestou, kolem rybníčků plných žab (to jsem se zastavila a chvíli jejic koncert poslouchala), prostě pohoda, nádhera. V práci manžel moje kolo naložil do auta a jeli jsme domů. Ta kola máme dodnes, nějak se jich nechceme zbavit, třeba ještě někdy.... Jenže tady na takové ježdění není krajina (chybí ty skvělé polní a lesní cesty) a jen tak objíždět v naší čtvrti to není ono.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 20.5.2024 16:24

Bývaly doby, kdy jsem měla kolo téměř přirostlé k zadeli a užívala jsem jízdu na kole denně,jak do práce ,tak na výlety. ještě po odstěhování z města ven jsem občas na kole jela po dědině, jenže auto je jaksi rychlejší a pohodlnější, takže dojedu i se psy někam, pak jdeme pěšky a pak zase autem zpět. Lenku oceňuji, tak tvrdohlavá nejsem. Ale ráda bych.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Lika 20.5.2024 12:37

V našich končinách bývalo kolo dopravní prostředek. A jelikož je to tam nahoru dolů, tak tohle funění jsem jako zábavu nevyhledávala. Možná si dojet v létě na kole k vodě. Ale i to se chodilo spíš pěšky. Stejně tak jsem nezískala vztah k lyžování - u nás se lyže nasazovaly hned za dveřmi a vyráželo se sice na lyžoprocházku (tj. rekreační aktivita), ale hodně vydatnou. Sjezdové lyžování mě neoslovilo vůbec, ještě tak běžky.

Jo a k tomu kolu - při jedné z našich pěších dovolených na Šumavě nás každou chvíli předjela skupinka kolistů. A my je o kus dál na kopečku došli. A tak to bylo několikrát. Ale chápu, že v této zábavě nejde o to dostat se odněkud někam, ale užít si vítr ve vlasech a pocit... něčeho. Bude to hodně individuální. Jak píše Lenka, měla radost z výkonu, což se rozhodně počítá.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Žampachová 20.5.2024 12:31

Kolo není můj přítel. Bolí mě z něj krk, samozřejmě funím a tak nějak mám pocit, že cyklista spíš řeší kolo, než krajinu. Proto mám psy. Ti mě nutí k chůzi a vcelku s kolem moc neumí a nebavilo by je to. Pes si potřebuje okolí pročmuchat, ne pádit jak blázen za kolem. Snad husky, ale pro fleta kolo naštěstí není. V tom se shodneme

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 20.5.2024 10:47

Na kole jsem neseděla, co byl synek malej

Nějak mi přijde jednodušší chodit a neřešit, že tady to na kole neprojedu, tohle je moc do kopce a tu bestii budu muset tlačit a tohle je moc z kopce a bojím se to sjet :-/

Vzpomínám, jak jsme potkali nešťastníka, co vleky kolo uprostřed Broumovských skal. Krpál, všude balvany, uzounký klikatý chodníček.

Kdepak, já raději po svých ;-)

Jakpak se má Lenka?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Lika 20.5.2024 7:22

Soucítím se všemi ženami kolistických mužů. Ona to musí být pohoda, když má jeden mnohem víc síly tak nějak od přírody. Lenko, jsi dobrá

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 20.5.2024 6:16

hezké archivní pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům

na kole nejezdíme, kopce zdoláváme pěšky. A rádi

• reagovat
• nahlásit příspěvek