12.12.2019 | Svátek má Simona


Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Z. Minka 4.12.2019 13:37

Já jsem zatím stoprocentně malokníračí, ale hlavně proto, že černostříbřiťáci jsou jenom v malém vydání - kdyby někdo vyšlechtil velkého kňouráka v této barvě, asi bych stála ve frontě na štěně :-) už to bude třicet let, co se narodil můj první a nezapomenutelný pes - 11.12.1989. Rodiče mi psa nedovolili, a zpětně si myslím, že udělali dobře - když nejsou rodiče stoprocentní pejskaři, kteří by pomohli, tak nechat péči jenom na dítěti není to pravé...měli podmínku, až si začnu vydělávat, ať si pořídím co chci, když se budu stoprocentně starat, a taky jsem chtěla papíráka, na kterého jsem musela ušetřit...tenkrát jsem měla 1800,- hrubého a pes stál tři tisíce, to bylo řečí;-D ale nikdy jsem nelitovala...byla to náhoda, plemeno jsem měla vybrané, peníze ušetřené a ten měsíc vyšel Pes přítel člověka a na obálce byl vyfocený "můj" malý knírač, uvnitř byl inzerát na štěňata do Prahy a v lednu jsme si jeli vybrat. A protože jsem věděla prt, udělala jsem ťuťu ňuňu a ten který přiběhl byl můj:-) a byl to jeden z prvních interšampionů, vítěz třídy na světovce v Brně - jako půlroční štěně - a už to se mnou jelo - chovatelka měla čtyři čubiny, dvě pepřačky a dvě černostříbřiťandy a velká vystavovatelka, hodně jsem se od ní naučila, i o výchově, péči a zdraví...jezdila jsem za ní každých 14 dnů, měla jsem od ní postupně tři pesany, ale když umřela poslední, a to jí bylo už sedmnáct let, tak jsem se zařekla, že už budu bezpsí - no nedá se to dlouho, vydržela jsem to tři roky a máme teď už šestiletou slečnu stejné rasy...

M. Skálová 3.12.2019 21:01

Paní Evo, moc krásný článek jste napsala a tím vyvolala bezva diskuzi. Moc hezky jsem si početla.

M. Crossette 3.12.2019 19:27

Hezké "instukce" jak postupovat před pořízením si psa a ráda jsem si početla, že se vše i bez instrukcí (a někdy krušných začátcích) podařilo. Všichni psi si u vás užili (a užívají) krásný dlouhý a spokojený život. U naší Trixie byl postup jiný a místo rozumu a instrukcí jsme se museli řídit srdcem (jako to asi v podobných případech dělají všichni). Takže celý postup jejího budoucího života byl především emotivní. A měli jsme ohromné štěstí, že to klaplo a milovali jsme se navzájem od začátku až do konce. Byla náš první pes a zřejmě bude i náš poslední . Důvodů proč ne dalšího je dost, ale necháváme tuhle otázku osudu.

E. Zvolánková 4.12.2019 7:26

Maričko, i Vy jste pro Trixie udělala maximum, měla se u Vás krásně a já opravdu věřím, že Vám zase osud (nebo přímo Trixie odněkud shora :-)) přihraje dalšího psího parťáka...třeba zase nějakého, co potřebuje pomoci a o to více se pak zase budete mít rádi a budete propojeni.V

A. Lex 3.12.2019 16:46

Milá Evo! Díky za skvělý článek, bohužel ho čtou lidé, kteří vědí jak na život se zvířaty. Bohužel se tohle nedostane k těm nesvědomitým, bezohledným, egoistickým a řádně nafoukaným. Ale stejně díky, dobře se to četlo!

P. Vrchotová 3.12.2019 19:43

Moc pěkně napsané, bohužel jak už se tady píše, k těm lidem, co by to potřebovali číst se to většinou nedostane.

Z. Lika 3.12.2019 19:49

Vítám vás, Petro R^

A věřím na efekt "zčeřené vody", tj. kruhy se šíří a mají větší dosah, než se zdá :-)

Z. Jenny 3.12.2019 16:24

Ano,výběr je strašně důležitý,po téměř 40 letech ve vlastnictví boxeřích holek,jsem si po odchodu té poslední,náhlém,těsně před Vánocemi vybrala malou barevnou ruskou bolonku,která se projevila přesně dle popisu chovatelky. Malá,mazlivá,nezničitelná,vystačí si však i s hračkou a nikoho k tomu nepotřebuje,nezdrhá,po 50m nejvýš se zastaví a čeká,venku si mne hlídá a taky je spolehlivá tůristka,někdy se divím,co ty malé nožky vydrží. Jenže pak mi začalo být smutno po psu,který se dá pořádně a zeširoka obejmout,tak aby byl pocit úplně plné náruče. No a tak k nám přibyla kerrynka Cony, Holky spolu vychází dobře, alfa jsem já a po mne ta malá. Cony ji respektuje a já dohlížím. Chodíme na krásné prochajdy i když ted mají trochu utrum,hned jak skončím léčbu,všechno jim vynahradím a doufám,že to spolu všechno doklepeme,na zahradě jsme od jara do podzimu. Díky za článek o výběru. V

A. Bytová 3.12.2019 14:14

Ano, promyslet se to musí, ale stejně bych dost dala na Centrální distribuci. Pokud se ji do toho člověk s nějakou utkvělou přesnou představou nevměšuje, ona obvykle ví, co činí. Mně zřejmě přidělila ovčáky. Dětství jsem víceméně prožila v boudě se skotskou kolií a pak jsem tak dlouho obdivovala štěňátka NO u sousedů, až jsem se přistihla, jak si jedno nesu domů. A už mě neopustili. :-)

Ś. Svobodová 3.12.2019 13:11

Úžasný choďák! Já mám chodkyni :-) Elišku a je to nejkvělejší pes mého života. Původně jsem chtěla německého ovčáka, ale protože jsem chovala menší psy, tak jsem váhala. Na výletě jsem uviděla tuhle jeho zmenšeninu a povahou mě naprosto uchvátil. Chytrý jako liška, pořád hravé mimino a sportrovní duch. Nechali jsme si fenečku Alenku z jediného Eliščina vrhu a je to to samé éro jako Eliška. Teď má mimina Alenka a zase hrozí, že si manžel bude chtít jedno nechat!

Z. Iva 3.12.2019 14:15

Česká holka?

A. Zemanová 3.12.2019 12:35

OT pro Liku; omlouvám se, ke článku se dostanu později, jsem dnes rozlítaná. Psala jsem to i u receptu, ale nevím, jestli tam zpětně nakoukneš.

Dělala jsem "načechránky". Je to skvělé jídlo, dík za recept. Protože mi vyrostla na zahradě na bosonohém chodníčku hlíva ústřičná, kousek jsem nadrobno nakrájela a na sádle opekla. Nechala vychladnout a pak přidala spolu s cibulí. Míchala jsem na hlubším podnose, šlo TO dobře, i když sem tam jsem musela vypadlé kousky vracet zpátky.

Ode mě a Vaška dostáváš jedničku s hvězdičkou. R^ :-)

Z. Yga 3.12.2019 13:16

Já se přidám - já zase dělala v neděli rozbácance a moc jsme si pochutnali. Určitě budu dělat častěji

Z. Lika 3.12.2019 15:16

Samé dobré zprávy, děkuji :-)

Z. Jenny 3.12.2019 15:58

Už mám na rozbácance rozděláno, pomalu chladnou,tak půjdu bácat. Akorát nemám tu rostlinu,musím použít suchou verzi. Načochránky už byly 2x. Móóc dobrééé. :-)

D. Mašková 3.12.2019 11:35

Psa jsme myslím vybírali docela zodpovědně, chtěli jsme středně velké plemeno kvůli lepší manipulaci u veterináře (a dobře jsme udělali neboť se "pomamila" a jakmile se objeví jehla, musíme ji skoro zalehnout jinak by byla schopna zborit ordinaci a zdrhnout), dale vzhledem k našim dosavadním nezkusenostem s výchovou psa plemeno, které je dobře cvičitelne a pak nějakého chlupáče, který bude moci být celoročně venku (to se nám trochu vymklo, neboť nás zdrhací fintou, kdy si v plotu dokázala najít sebemenší diru a tou se pak vydat na své dobrodružné, ale trochu nebezpečné cesty, donutila ji drzet vic doma, coz se ji tak zalibilo, ze uz ma i svuj gaučík a křeslo a když ji náhodou zapomeneme venku, tak se pomsti tak, že se vyválí v tom největším smradu, který najde), také jsme chtěli, aby to byl pes přátelský jak k lidem tak k ostatním zvířatům a tak nakonec padla volba na choďáka resp. choďandu. Splňuje skoro vše, co jsme o ní četli na netu, jen věta, že je to pes rychlých nikoliv překotných reakcí, v jejím případě moc nesedí, ty reakce jsou zatím hodně překotné (např. při cvičení už dopředu vymýšlí, co asi bude další povel, aby už dostala pamlsek a taky aby to měla rychle za sebou a mohli jsme si začít hrat). Ale je to naše zlato, je zábavná i pritulna, někdy taky zazlobi, např. zdrhani za zvěří nebo kočkama je porad její oblíbená zábava, takže do lesa bohužel jen na vodítku, ale jsme rádi, že ji máme, velmi nám obohatila život.

E. Zvolánková 3.12.2019 13:54

Jojo, choďáčci jsou naprosto úžasní. Já je taky budu už do smrti milovat, i když teď mám kníra...prostě moje dvě lásky - kníři, chodi...Nejkrásnější časy byly, dokud jsem měla oba.

Jinak na to zdrhání za čímkoli...Doporučuji zkusit naučit zalehnutí na povel. U Akínka se mi za celý jeho život nepodařilo naučit přivolání, resp. odvolání, pokud už za něčím vyrazil, ale podařilo se naučit zastavení nežádoucí činnosti, tj. povel "daun" (vyslovuje se to rychleji a lépe, než "lehni"). Takže pokud mi Aki vyletěl za zajochem, ihned "daun", Aki zalehnul a já si pro něj došla a přinula na vodítko...chvíli jsme někam popošli, než jsem ho přesvědčila, aby věnoval zase pozornost mně a něčemu jinému, než lovení...pak mohl zase běhat volně. Třeba by to pro Vás u toho honění taky byla snazší cesta než přivolání.

J. Hlavsová 3.12.2019 11:22

Moc hezký článek. Už jsem tu psala o psech, kteří mě provázeli a provázejí životem, většinou mi byli "přiděleni" osudem a když jsem si konečně vybrala, naběhla jsem si na Modré pivo. I když jsem si o plemeni hodně přečetla, dostal se ke mně jedinec poněkud se vymykající průměru, ale už spolu fungujeme skoro 10 let. S Goliášem je to trochu složitější - článek teprve chystám. Proti psům v bytě nic nemám, na gauč si zvykne téměř každý, ;-D jen těm bytovým musí člověk obětovat mnohem více času na venčení než těm domečkovým, kteří se kromě venčení mohou dovyřádit na zahradě. Život bez psa si neumím představit, ale až moji současní parťáci odejdou za duhu, budu se hodně rozmýšlet, protože problém by byl, kdybych vzhledem k mému věku za duhu šla dřív já.;-)

Z. Mawe 3.12.2019 10:28

moc krasne napsane.

ja prvniho pda resila sice uz v dobe internetove v roce 2008 kdy jsem na internet musela chodit do knihovny a informaci bylo porad jeste spis poskrovnu, museli se hledat v casopisech nebo knihach, ne jak dnes, ze kazdy ma blog, je hromafa videi a s internetem v mobilu je to dostupne 24 hodin denne...

taky jsem si puvodne vybrala leiku v zavesu s nadhernym nemeckym ovcackem... a bezmezne jsem verila panu dostalovi, kdyz ve svycb knihach psal, ze pokud pes dostane nazrat driv, nez clovek, tak to je prvni krok ke zkaze...

nastesti se mi pak podarilo narazit nekde na informaci o vlcim spicovi.. toho jeste jako keeshonda jsem si vybrala v 10. letech v obrazovym atlase psu jako nejkrasnejsiho psa atlasu a o 15 let pozdeji nakonec vyhral i povahou a su rada ze i v tom telecim veku podporenym ne tak dobryma informacema jako dnes (a to uz byl ten internet:D jsem.neudelala nwjvetsi chybu a nezaridila si 15 dost nestastnych let pro me i nejakou lajku

Z. Iva 3.12.2019 9:54

Evo, zdravím. Pamatuju se, jak jsi často řešila Grifču a jeho zdravotní problémy na fóru KPCHP. Já už taky nemám tehdejší pejsiny, Fleur a Ellie mi odešly loni, Fleur měla měsíc do jedenácti, Ellie měsíc do deseti. ;-(

E. Zvolánková 3.12.2019 11:29

Jé zdravím ;-)..To je mi líto, že holky odešly také tak brzy (Akínek měl 10 a půl). Holt dneska ty všemožné civilizační choroby...A já jsem teda i toho názoru, že obzvlášť choďáčci jsou tak strašně citliví, když něco není byť jen trochu OK s jejich lidmi, že to všechno nasávají do sebe a pak to bouchne v nich...;-( Když odešel Akínek, já řešila u sebe ledvinové kameny a umíral mi dědeček (s Akínkem odešli jen den po sobě;-()... Moje současné fousisko je taky na mě neskutečně napojený, ale on umí ty negace pouštět pryč....Akínek tu schopnost, bohužel, neměl. Po těchto zkušenostech už vím, že canisterapeutičtí psi nesou na svých bedrech obrovskou tíhu a žádný pes by to neměl jako práci dělat moc často...

Z. Iva 3.12.2019 11:46

Evo, možná na tom něco bude - Fleur mi umřela, když jsem byla s úrazem v nemocnici. Přestala žrát a v době, kdy mě probudili z narkózy při které mě předávkovali opiáty, se jí přitížilo a už to nedala. Umřela den poté ;-(

E. Zvolánková 3.12.2019 13:46

Ivo, z toho mě taky úplně mrazí...to je smutné. Já tehdy s Akínkem měla pocit, že s ním odešel kus mne samotné...Když se to tak vezme, tak my ty své psy vlastně strašně využíváme, aniž bychom chtěli, proto bychom o to víc měli myslet na to, abychom jim to také adekvátně vraceli...dopřávali jim to, co chtějí a potřebují...naši lásku a péči. Myslím, že tady na Zvířetníku asi není nikdo, kdo by se o to nesnažil, ale myslím, že je dobré si to někdy vědomě připomenout.....A abych to trochu odlehčila...třeba v takové situaci, kdy vás pes vzbudí ve dvě v noci jen proto, že chce pomazlit;-D Tak přemoci tu rozmrzelost a tu chvilku na uklidnění štěnítka v něm:-) mu věnovat.

Z. Lika 3.12.2019 9:10

Kdysi jsem si vybírala psa (a nepořídila), do městského bytu. Koupila jsem si krásné knihy o psech, s popisem všeho. Chtěla jsem, aby nebyl velký, aby dokázal chodit na dlouhé výlety (ehm, do 30 km, tady jsou jinší kabrňáci :D ), aby to bylo společenské plemeno atd., a vyšel mi papillon. Nakonec mi v něm zabránila poznámka v popisu, že je hodně vázaný na smečku a o samotě trpí. Když už to napsali i do knihy, tak to musel být opravdu výrazný rys. Takže jsem na to neměla srdce. A časem si pořídila kočku, z útulku. A i s nimi jsem došla k závěru, že je jim lépe s někým svého druhu, takže míváme dvě.

Bezva článek, Evo R^

E. Zvolánková 3.12.2019 9:52

Díky Liko, a kéž by takových zodpovědných, jako Vy, bylo víc.R^ Já kdybych bydlela v bytě, bych si psa také nepořídila a nejspíš bych šla také do čičinek z útulku. Kdysi se nám naskytla možnost velmi výhodné koupě krásného velkého bytu a prakticky hned vedle mého pracoviště. Protože jsme ale tehdy už měli Akínka i Griffču, tu nabídku jsme pustili. Nakonec jsme přes 3 roky rekonstruovali sypající se domek po manželově babičce, abychom mohli mít psa. Podle mě jakýkoli pes potřebuje zahrádku. Mít možnost si jít ven ulevit kdykoli potřebuje. Nijak neodsuzuji lidi, co mají psy v bytech, ale já bych prostě nemohla.

Z. Yga 3.12.2019 8:40

Když jsme vybírali prvního psa, tak jsme na to šli opravdu zodpovědně :-). Teda ne že bychom si něco načetli (net nebyl a vůbec, mít psa je přece tak jednoduché, že), ale nechali jsme si poradit od milovníka a chovatele kníračů ;-D - díky jemu se k nám dostala jedinečná Toya Pitrýsek (a nádavkem jsem získala prima kamarádku). To byl pes za odměnu - to ani nebyl pes, byla to vzácná bytost a jediné, co ji můžeme vyčítat je to, že nás nepřipravila na život se psem, jež se chová jako pes. V

Můj další pes teda knírač není - za á) dnešní malí knírači jsou na mne už opravdu malí a hlavně mají takový upištěný hlas a za bé) jsme se rozhodli, že další pes bude útulkový. Ale fousáč to je též - máme slovenského korače, věčného radovana Ernesta. Pravda, původně jsem si myslela, že by u nás mohl být grey nebo galgo, ale vzhledem k Brooke (o ní tady nemluvím, neb je to Terčin pes a podle čeho si ho vybírala bůh suď, nicméně po desetiletém soužití a soužení je z ní pes, se kterým se už dá vyjít) jsme museli jít do štěněte a psa. Přes počáteční obavy si spolu sedli báječně - vycházejí spolu daleko líp než předtím Brooke s Toyou, jsou opravdu kamarádi.

E. Zvolánková 3.12.2019 7:55

Krásné ráno všem a děkuji za Vaše reakce R^ Většina z nás tady se k tomu zjištění, že je u toho výběru psa potřeba opravdu přemýšlet dopředu, dopracovala prostě postupně a zkušeností, ale pokud si to přečte někdo "kynologicky nepolíbený", kdo se zrovna pro pořízení psa rozhoduje, a trochu mu to pomůže, tak ten můj "výlev" snad měl aspoň trochu smysl;-)

Z. Matylda 3.12.2019 7:40

Hm, vím, proč mám kavalíry- já bych náročnější plemeno zvládala těžko. S kavalíry se domluvím a holčičky mi chtějí vyhovět :) Pravda, pořád mám v koutku duše ten první pokus se psem z útulku, co nevyšel a útulek při konzultaci po 14 dnech požádal o vrácení. Ale ty kavalírky zas vycházejí, to jo- nejdřív jen jedna a pak jsem pochopila, že kavalírům je lépe ve smečce, tak od té doby po dvou.

Z. Inka 3.12.2019 7:22

Jako dítě jsem psa mít nesměla a toužila jsem po něm. Věděla jsem, že jakmile to bude možné, budu mít psa. I když jsem toho o psech a obecně o zvířatech a jejich sociologii věděla spoustu a leccos už jsem si mohla vyzkoušet v praxi, při výběru svého prvního psa jsem opravdu dala na krásu. Měla jsem ohromné štěstí, protože velššpringeršpaněl sice je pes se silným loveckým pudem, ale oba naši Gastoni se dali zvládnout, zejména proto, že s námi prakticky žili. Po velkém psovi jsem mohla zatím jen toužit, neb můj choť se k tomu musel dopracovat. Že byl náš první fudlák z útulku byla jen jeho zásluha, protože sice odsouhlasil psa z útulku, ale musel to být alespoň pes čistokrevný. Měl přesnou představu a protože něco nad námi je, v jednom útulku mladý fudlák opravdu byl a jeho zásluhou nás tot plemeno provází pomalu 30 let. A kriteriem tehdy opravdu byl nejen vzhled, ale i povahové rysy plemene. Že se Bohoušek maličko vymkl bylo asi zaviněno tím útulkem, který právě pro svou povahu fudláci velmi špatně snáší

Z. Xerxová 3.12.2019 6:57

hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům :-)

Nikdy jsem neměla ani křečka... Doga byla sen. A když byly podmínky, otevřely se inzertní noviny a hledal se inzerát. Pepa měl tři podmínky - bude to pro začátek fenka (menší ovladatelnější než pes), bude mít papíry (aby to byla doga - hlavně povahou) a bude moci být všude s námi v domě i na cestách (potřebuje smečku)... A tak jsme si dovezli Aronku...