Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Jo a ještě mě napadlo, že fousisko má dnes narozeniny a celý den si dělal, co chtěl. Čuchal myšičky na procházkách (dopolko i odpolko), ryl se mnou v záhoně (vytrhával plevel :-)), užil si den, kdy po něm nikdo nechtěl skoro žádnou "práci". To ti asistenční a slepečtí psi vlastně většinou neznají. Někteří si dokonce ani neumí hrát :-(...

Fousisko si to hezky užilo :-)

Ahoj všichni,

to téma vodících a asistenčních psů je hodně zajímavé. Vůbec se Ti, Evi, nedivím, že jsi Toníka do toho výcviku nedala, já být chovatelem, taky bych to neudělala. Někteří ti psi jsou fakt skvělými pomocníky skvělých lidí a když ta souhra funguje, je to bezva a pak ten pes nijak nestrádá. Pokud toho psa ale někdo používá fakt jen jako "kompenzační pomůcku", tak je mi jich moc líto.

Můj strejda, který již zemřel, měl labíka, který žádný výcvik neměl, ale miloval páníčka a instinktivně mu pomáhal sám od sebe. Podával vše, co upadlo, sundaval ponožky....byl zlato. Znám pána, který má na "předvýchovu" královského pudla, kterého čeká slepecký výcvik. Pes je strašně milý, kontaktní, hravý, ještě štěně...Pán říkal, že už je to jejich několikátý pes, kterého mají takto na předvýchovu, ale že se s každým těžko pokaždé loučili. Tohle zase obdivuji, že někdo je ochoten tohle dělat. Já bych se s tím psem rozloučit neuměla. No a ještě znám psa canisterapeuta, úžasné zvíře - golden. Šampion na výstavách, s X složenými zkouškami z výkonu, chovný pes. Ale jeho páníček ho prací přetěžuje, až z toho pes onemocněl....má rakovinu, ale když jsme páníčkovi říkali, že aspoň teď už má dát psovi pokoj, přestat ho vodit do té LDNky, kde doteď sloužil, a nechat ho v klidu důstojně dožít a aspoň teď se mu věnovat a dělat s ním to, co psa baví, tak on nechce slyšet, prostě toho psa úplně zničí....Je mi ho moc líto. Přitom se páníček úspěchy psa všude chlubí, co vše dokázal, ale ve skutečnosti mu na něm vůbec nezáleží :-( Když je pes doma, musí ležet na svém místě a nikdo se mu nevěnuje :-( I tohle je, bohužel, "život" asistenčních psů.....Někdy je to moc smutné :-(

krásně bylo v Jizerkách. A i když jsme šli po cestách hojně používaných (třeba kolem Knajpy) potkali jsme jen jednu maminku s malým klukem - měli krosny, evidentně spali venku... Kolem byly plotny starého sněhu.

Ušli jsme dvanáct a půl kiláčků - psík se tvářil normálně (nemoc připomínají už jen boule po ATB - na to jsme byli upozorněni, že "vylezou")

Viděli jsme srčí, oprásklého zajocha (Night vzorný), spoustu ptáků (od čápa po střízlíka) a lidi až na parkovišti na Smědavě

U nás je i neděle pracovní den. Jdeme umývat okna....

hezkou neděli všem Zvířetníkům a zvířátkům :o)

Chceme vyrazit do Jizerek - uvidím, jak kluci vstanou. Dneska se jim nějak nechce...

Docházela jsem kdysi do firmy, kde jsem se potkala se slečnou, která připravovala mladinkého labradora na předání k asistenčnímu výcviku. Právě v rámci seznamování s různými prostředími a lidmi si pejska brávala s sebou do práce. Byl moc fajn, i když hodně temperamentní. Nakonec do výcviku nebyl vybrán, mimo jiné i proto, že byl na slečnu příliš fixován. Bylo to vzájemné, ona byla nakonec šťastná, že to tak dopadlo a pejska si nechala.

Obdivuju asistenční psy i lidi, kteří je na jejich poslání připravují. Každý rok přispívám trochou peněz na HELPPES.

Korinku jsem se snažila něco málo naučit - v Zubří předvedla podávání ponožek. To děláme každé ráno, baví ji to. Stahování ponožek zatím moc nejde, tam musí být moje velká spoluúčast. Pak umí podat vylízaný kelímek, pokud mi spadne nějaký papír - tady je ovšem nebezpečí, že to papír neustojí bez úhony, takže důležité dokumenty si podávám sama.

Jezevčík Lesan podával přišedšímu členu domácnosti bačkory, vždy správně, nikdy se nespletl.

Znám několik lidí s vodícími psy. Jeden mladík, kterého zná dcera je báječný. Pes byl veselý, když měl postroj, pracoval, jinak byl schopný si hrát. Když zestárnul, měl už tehdy ženatý mladý muž nového psa, ale staroch u nich dožil na penzi. Známe mladou dívku, které vydrží pes tak 3 roky a není na ně hodná. Přesto dostane nového, kterého taky zničí.

Když měli v SONSu zájem o Toníka z našeho chovu, váhali jsme. Pak nás zarazila klauzule, že se o psa nemůžeme dál zajímat, ani kdyby ho později nechtěli. Nedali jsme ho tam. Je v rodině jako mazel a naučil se dělat asistenta pro paničku po operaci páteře. Podá zpadlé věci, dokáže i minci nebo kreditku. Nemá profesionální výcvik, ale je šťastný. Hraje si s dcerou rodiny, očas chodí s pánem fyzioterapeutem do práce. Canisterapii profesionálně nedělá, ale instinktivně pomáhá.

Samozřejmě spadlé nebo zapadlé....

Sousedi ob jedno mají čivavu, ale jejich mladí mívají doma mladého psa, než jde do výcviku, tak aby poznal všechno, co je potřeba znát. Nevím, jestli bych zvládla vždycky předat psa, na kterého jsme si od štěněte zvykla....

Já to vím naprosto přesně, nemohla bych ho dát.

Nevím, jak končí slepečtí psi, ale ráda si představuji, že se o ně postará širší rodina. Snad. Protože starat se o člověka je pro tyto psy náročné a značně vyčerpávající.

Můj bývalý kolega převzal zl.retrívra, tedy fenku Airu, která toho v šesti letech měla dost a odmítla dále pracovat. Airu jsem si brala domů, když byl kolega s rodinou na dovolených, byla pohodová, ale oproti mým zlaťákům mi připadala smutná, taková pasivní, nevím. A... zlý sen!, jednou jsem si ji ve čtyři hodiny přivezla a v šest byla mrtvá. Seděla jsem na zemi, na jedné straně ležel Rex, na druhé Aira, ruce už jsem měla udrbané i zavelela jsem, psíci, de se ven, hopla! Aira udělala spolu s Rexem hopla a padla zpátky. Veterina, zlomená páteř, injekce navždy. Bylo jí dvanáct let, silná osteoporoza, páteř při tom prudkém pohybu prostě praskla.

Bylo to hrozné, pro mne i pro její rodinu, která druhý den odlétala do Španělska. Její panička byla naštěstí lékařka, tak neměl vet problém jí to vysvětlit.

Uff, Airo, tohle byla smutná vzpomínka na tebe, pracovního psa. Hezky odpočívej - tam někde jinde!

Chudinka Aira a jak smutné pro všechny, kdo jí znali, žili s ní.