Zase jednou se mi povedlo ukecat se, že není třeba vánočně šílet, a zkusili jsme se trochu předvánočně povyrazit.

Teda především jsme zašli do divadla. Prosím pěkně žádná Prodaná nevěsta a spol., my máme odjakživa rádi něco trochu (či více) praštěného. Kvůli tomu jsme milovali Ypsilonku, jenže poslední dobou… starý páky stárnou (na rozdíl od nás, že) a ty nový se berou moc vážně.

Ale objevili jsme něco nového – byli jsme v La Fabrice na Rozladěných držkách! Ty držky nejsou to, co si myslíte, alébrž staropražský výraz pro tahací harmoniku. A vystupují s nimi dvě mladé dámy, které tak trochu zběsile líčí svůj velký výlet do světa nového cirkusu. Splněné přání a jak se s ním vyrovnat. Asi nejspíš by se to dalo popsat jako pantomima s hudbou a zpěvem. Určitě to není pro každého, ale bavili jsme se náramně.

Zastavení vedoucí k Betlémské jurtě

Pak jsem sama prošla botanickou a při té příležitosti aspoň zvenku zkoukla Betlémskou jurtu Divadla bratří Formanů. Musím říct, že mi ta myšlenka původně přišlo divná. Fakt jako jurta?? Ale vedou k ní hezká zastavení s vánoční symbolikou a nakonec na té stráni vypadá docela dobře. Možná se tam ještě vrátím.

A do třetice jsme se vydali do Národního technického muzea. To je moje dětská láska. Jako malá jsem tam byla… desetkrát? Dvacetkrát? No, bydleli jsme blízko a zřejmě – když naši nevěděli, co s námi – se šlo do muzea. Počítám, že Cestu do pravěku, kterou tam promítali, jsem viděla při každé návštěvě a docela slušně si ji dodnes pamatuju.

Pak jsem vyrostla, muzeum bylo kvůli rekonstrukci nějaký čas zavřené (a vstupné taky vyrostlo). Nicméně zjistili jsme, že tam otevřeli výstavu k třístému výročí úmrtí Santiniho. Toho barokního architekta Santiniho, co jsem o něm nadšeně psala u návštěvy kláštera v Plasích (tady). A tak jsem po letech zase zavítala mezi všechna ta úžasná hejblata.

Ale to až po prohlídce výstavy. Nemám z ní fotky, fotit se nesmělo – mají tam spoustu technických výkresů i výkresů spíš v podobě obrázku (aby si klient uměl představit, co platí) – a některé z nich jsou originály přes tři sta let staré. Pak jsou tam modely – většinou nové, ale i jeden starší. A samozřejmě fotky těch staveb. A potom na smyčce na obrazovce postup, jak vzniká takový technický výkres třeba kopule kostela. Úžasné (a pro mne naprosto nepochopitelné).

Národní technické muzeum

No a pak to technické muzeum. Tentokrát jsme spíš jen tak nahlédli do přízemí mezi autíčka, lokomotivy, letadla a horkovzdušné balony (nad hlavou), abychom se ujistili, že sem opravdu budeme chtít zajít na celý den (to by snad mohlo stačit), ideálně na jaře, až otevřou historický kolotoč, co jsem se na něm taky mockrát svezla. To ještě k tomu hrál orchestrion.

A taky snad už tou dobou budou mít brožuru k tomu Santinimu.

Tento způsob Vánoc by mi vyhovoval.

Foto: Zana, další fotky jsou tady na Rajčeti.