29.5.2024 | Svátek má Maxmilián, Maxim


ZANINY CESTY: Co jsme viděli v Plasích

25.9.2023

Na začátku bylo slovo, v tomhle případě slovo psané. Prostě jsem si v tisku (hehe, na obrazovce) přečetla, že v Plasích otevřeli nový návštěvnický okruh a vůbec je to tam celé úžasné.

Kdysi jsme v Plasích byli, a tak začal hlodat červíček: jaké to tam je teď? Už mají hotovo? Neměli bychom tam zajet?

Abyste rozuměli – Plasy jsou pozoruhodné místo. Než bych si něco vymýšlela, nakopíruju sem citaci od tety Wiki: „ Klášter byl založen roku 1144, období středověké prosperity definitivně ukončily husitské války. Nového rozkvětu se klášter dostal v období baroka, kdy byl vybudován dnešní vrcholně barokní areál za účasti předních architektů Matheye, Santiniho a Dientzenhofera. Klášter byl zrušen za Josefa II. roku 1785“.

Takhle to kdysi vypadalo.

Před těmi hodně lety to v Plasích vypadalo asi tak, jako u většiny památek, tak napůl na spadnutí. Když jsme tedy letos posledního července dorazili do hotelu, který asi kdysi taky nějak souvisel s klášterem, hned jsme vyběhli podívat se, co je nového. A bylo.

Areál kláštera je obrovský, skládá se z kostela, který patří církvi – ten už je opravený. Dále z konventu, kde bydleli mniši a dnes jej spravují památkáři, ještě není hotový, ale už se v něm provádí. Dále prelatura, kde bydlel opat a po prodeji (1827) si v ní zřídil sídlo kancléř Metternich. Tam už je dost blízko ke konečné fázi a od letoška je aspoň část budovy přístupná veřejnosti. O tu se stará město. Nakonec pivovar, hospodářské dvory apod., které drží Národní technické muzeum. Pivovar je hotový, je tam velká expozice o architektuře a různé výstavy. Zbytek je v pořadí.

Prý se ty čtyři subjekty shodnou a doplňují.

V areálu je ještě sýpka s královskou kaplí (zvláštní kombinace), která se aktuálně rekonstruuje.

Prý tak tři roky a bude hotovo.

Kostel a část konventu

No… první den mělo pršet pořád. Tak jsme zvolna posnídali a v 10:30 stáli nastoupení na prohlídku kostela a konventu. Ten konvent je úžasný. Je dílem převážně Santiniho včetně geniálního technického řešení – stojí v bažinách kolem řeky Střely na dubových pilotech ponořených ve vodě, aby nehnily. Kolem toho je celý složitý komplex, který dodnes funguje (mám popisek vyfocený).

K tomu existuje speciální prohlídka, kde nesmíte mít vysoké podpatky, klaustrofobii a povinná je baterka sebou. Jenže tu dělají jen občas a bohužel nám to nevyšlo. Ale aspoň nás průvodkyně vzala dolů k jednomu ze „zrcadel“, což jsou takové bazénky na spodním konci schodiště, kde se kontroluje, jestli je vody v podzemí tak akorát.

Ad schody – Santiniho specialita jsou samonosná schodiště, nádherná. Už jsme je viděli v Sedlci, tady je jich několik. Dneska s různými speciálními materiály už je to jenom krásné, ale ve své době to muselo vypadat jako zázrak.

Santiniho schodiště

Co taky při prohlídce všechny zaujalo, byly barokní záchody. Tam se vytvořila docela slušná fronta. Klasické komůrky s otvorem ústícím dolů do tekoucí vody. Jednou z funkcí vodního systému kláštera bylo i odnášení odpadu.

Odpoledne jsme šli ještě na prohlídku prelatury. Vždycky mě fascinuje, jak jsou kláštery rozsáhlé. Ptala jsem se průvodkyně, kolik bylo v klášteře mnichů. Říkala, že samozřejmě různě, ale ne víc než šedesát. V prelatuře bydlel opat. Samozřejmě s nějakým služebnictvem, přece jenom byl nejen církevní, ale i světská důležitá osoba, často významný diplomat. Takže musel i nakrmit a ubytovat významné hosty, mít přiměřené jednací místnosti…

Prelaturu Metternich (ano, byl to TEN Metternich, co měl techtle, ba možná i mechtle s paní kněžnou z Babičky) trochu přestavěl a upravil pro svoje potřeby. Diplomat byl evropského významu, takže v tomhle měl podobné potřeby jako opat. Zároveň měl taky rodinu, i tu potřeboval někde ubytovat. Dlužno říct, že v Plasích nežil, jeho hlavním sídlem (nikoliv jediným) byl Kynžvart.

V prelatuře (někdy se jí říká taky zámek) se neprovází, v prostorách, kam se dostanete, jsou popisky i delší statě tak různě rozeseté a je na vás, co se dozvíte.

Prelatura

Asi neumím dost vytěžit všechny informace, které nejsou na první pohled vidět, ale stejně už jsem měla hlavu jak pátrací balon. Největší dojem na mne udělala jedna místnost, kde bylo vidět, jak vypadaly prostory, když panstvo nebylo doma. Všechno zakryté, sklizené, připravené na velký úklid. A leckdy i zčásti odvezené – rezidencí bylo hodně, ale zařízení v podstatě jen jedno a převáželo se.

Druhý den mělo pršet až později odpoledne, tak jsme si naplánovali výlet do Mariánského Týnce, což je asi deset kilometrů lesem od Plas. Hezká cesta, koukala jsem, že samý oblázek – zjevně od toho, jak se řeka Střela pozvolna propracovávala terénem do svojí současné polohy. Poslední kousek cesty vede poli (strašně mrňavá kukuřice, asi to sucho) a jak člověk jde, začne se před ním objevovat báň kostela.

Cestou do Mariánského Týnce

Mariánský Týnec je obce, kde na samém konci sedmnáctého století zřídil klášter v Plasích proboštství Mariánská Týnice (poutní kostel a zároveň prostor pro zajištění vysloužilých řádových bratří). I tady postavil nový kostel Santini. Jenže to se už blížilo zrušení plaského kláštera v roce 1784 a práce na proboštství tak nebyly dokončeny.

Od té doby nebyl po celé jedno a půl století areál v Mariánské Týnici udržován. Havarijní stav vyvrcholil zřícením kopule a části klenby kostela v roce 1920.

Vzápětí začal fungovat Spolek pro záchranu Mariánské Týnice, který postupně opravoval ambity a provizorně zastřešil kostel. Na víc nebyly prostředky. Velká rekonstrukce se rozeběhla až od roku 1993, místy to byla spíš dostavba (část ambitů nebyla podle Santiniho plánů dokončená). V roce 2020 tak uběhlo století obnovy Mariánské Týnice.

Mariánská Týnice

A to je asi to hlavní, proč se tam zajít podívat. Proboštství z větší části využívá Muzeum a galerie severního Plzeňska. V přízemí je možné pustit si videa o Santiniho stavbách v kraji apod. Jsou docela dlouhá, ale stojí za vidění. Do muzea jsme nešli, přece jenom nás trochu tlačil čas a navíc národopisné sbírky nejsou úplně náš šálek čaje.

Kostel je... musíte se srovnat s myšlenkou, že to není ani tak kostel (i když příležitostné bohoslužby se tu konají) jako architektonický artefakt. Budova samotná je obnovená. A to je všechno. Vlastně to ani jako kostel nevypadá, žádné obrazy, fresky jen místy, lavice – ba ani oltář (respektive dochovala se iluzivní malba oltáře: prostě je – skvěle – namalovaný). Torzo oltáře je opřené o zeď, pár obrazů volně v prostoru. Co je tu asi hlavní, jsou velkoformátové fotografie stavu před rekonstrukcí. Zřícené kopule kostela, hromady sutě….

V ambitech je toho o rekonstrukci a dostavbě víc, je to zvláštní čtení.

Mariánská Týnice, obnovené ambity

Jsem ráda, že jsme tam byli.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !