Původně jsme ten den chtěli navštívit zpřístupněný důl ze 16. století. Jmenuje se Poštovní štola a ze silnice vedoucí ze Zlatých Hor na Heřmanovice k němu asi 5 km za Zlatými Horami vede krátká odbočka vlevo. Je v něm stálá teplota 7 stupňů, návštěvníci dostanou helmu a důlní kahan, takže to může být docela pěkný zážitek.

Na prohlídku podzemních chodeb s průvodcem se musí sejít alespoň 5 osob (maximum je 15) a první prohlídka začíná v 10.00 hod. Večer před cestou jsem však zjistil, že bez objednání prohlídky předem to nejde, navíc poslední den prázdnin je v roce posledním dnem, kdy se výpravy do historického dolu pořádají. Třetího září má Poštovní štola po své sezóně.

Vše špatné je nakonec pro něco dobré. Ani trasu cesty jsme nezměnili, pouze na stejném místě, kde se ze silnice odbočuje nalevo k Poštovní štole, stačí zahnout napravo. Od rozcestí ve výšce 660 m n. m. nás úzká asfaltová cesta vinoucí se lesem na východním svahu Příčného vrchu, kde jsou všude kolem staré doly, po jednom kilometru dovede na parkoviště ve výšce 725 m n. m. před poutním místem Panny Marie Pomocné.

Parkoviště u poutního místa.

Historie vzniku poutního místa sahá do roku 1647, kdy okolí Zlatých Hor drancovala švédská vojska a obyvatelstvo se ukrývalo v horách. 17. července 1649 se v místě, kde dnes stojí kostel, narodil Doritě Tannheiserové ze Zlatých Hor syn Martin. Jeho dcera Dorota Weisová nechala namalovat obraz Bohorodičky, který byl zavěšen v lese na stromě v místě, kde se Martin Tannheiser narodil. K obrazu chodili poutníci.

Církevní komise vyšetřovala zázračná uzdravení, uznala je a místní obyvatelé tam v roce 1744 postavili dřevěnou kapli. Ta byla v roce 1800 spálena, roku 1811 vznikla nová dřevěná kaple a nakonec byla v roce 1834 započata – výhradně z darů poutníků, kteří nahoru vynášeli i stavební materiál – stavba zděného kostela. Ten byl vysvěcen v roce 1841. Z darů poutníků se areál rozšiřoval a zveleboval. V 1. polovině 20. století navštívilo ročně poutní místo 100 000 poutníků.

Od roku 1955 již poutní místo nebylo možno navštívit. Důvodem byly důlní práce v jeho blízkosti. Areál byl devastován, neopravoval se a v roce 1973 byl kostel vyhozen do vzduchu a vše srovnáno se zemí. V roce 1993 započala obnova, na kterou přispěly sbírky pořádané u nás i v zahraničí (Švýcarsko, Německo aj.), roku 1995 byl vysvěcen nový kostel a v roce 1996 dokončen klášter.

Poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf).

Znal jsem paní, která vyprávěla, jak ji jako dítě před válkou rodiče nechávali o prázdninách u příbuzných ve Zlatých Horách. Po vypuknutí války tam zůstala natrvalo a do Ostravy k rodičům jezdila jen na návštěvy. Prý rodiče považovali pro ni za bezpečnější, aby v té době byla ve Zlatých Horách. Když se v roce 1945 vrátila a nastoupila do školy, tak se vyšetřovalo, zda je vůbec Češkou, protože lépe než česky mluvila německy.

Ještě v 70. letech jezdila do Zlatých Hor, aby se podívala na Mariahilf, jak tomu místu, kam chodila kdysi na poutě a také na procházky, říkala. To už bylo zpustošené a nakonec se proměnilo v ruiny. Vyprávěla o něm jako o kouzelném místě uprostřed hlubokých lesů. Tak takovým místem je Maria Hilf po své obnově opět.

První zastavení křížové cesty ze Zlatých Hor k poutnímu místu.

K poutnímu místu Panny Marie Pomocné vede ze Zlatých Hor čtyři kilometry dlouhá křížová pěší cesta. Došli jsme k prvnímu zastavení a zdálo se, že jde o trasu, po níž se nikdo k poutnímu místu nevydává a všichni přijíždějí jen autobusy nebo osobními auty. Pak se ale na cestě objevil dlouhý průvod, který zabočil na lesní cestu, na pěší trasu křížovou cestou. Byli to návštěvníci z Polska.

Poutníci z Polska směřující od Zlatých Hor k poutnímu místu

Na poutním místě Maria Hilf jsme byli poprvé. Náhodou, protože jsme nejdříve chtěli jet někam jinam. Je to skutečně nádherné místo obklopené lesy. Něco magického v sobě bude mít i nejvyšší bod Zlatohorské vrchoviny Příčný vrch, na jehož východním svahu poutní kostel stojí. Do jednoho kilometru nadmořské výšky mu schází 25 metrů. Říká se mu proto sice „vrch“, ale ve skutečnosti jde o rozlehlou horu se dvěma vrcholy.

Ten druhý se jmenuje Zámecký vrch (697 m n.m.) a jsou na něm rozsáhlé ruiny hradu Edelštejn. Ani za více než půltisíciletí uplynulé od doby, kdy byl v roce 1467 zbořen, nedokázal les zakrýt jeho pozůstatky. Dosud tam je vidět torzo válcové věže, okružní gotický val a hradní příkopy, jak jsme se mohli přesvědčit při návštěvě Edelštejna před 30 lety.

Edelštejn chránil doly, v nichž se od středověku těžilo zlato. Masiv Příčného vrchu, údajně provrtaný 150 kilometry důlních chodeb, je takovou přírodní pokladnicí. Technické problémy spojené s těžbou byly na svou dobu vyřešeny obdivuhodným způsobem. Systém spletitých chodeb se musel odvodňovat. Některé odvodňovací štoly byly dlouhé až 900 metrů. Na vrcholu Příčného vrchu byla 150 metrů hluboká šachta, do níž ústily štoly, v nichž se těžila ruda. Jejich odvodnění prováděl složitý stroj.

Stopy po důlní činnosti v lese na Příčném vrchu.

Šest kilometrů dlouhý umělý náhon přivádějící vodu z Černé Opavy (přes dva kopce a dvě údolí) poháněl vodní kolo o průměru 25 metrů, které posunovalo jeden kilometr dlouhý dřevěný pás spojený s převody. Spodní voda se tak vytlačovala k ústí šachty. Kromě zlata se zde těžila olověná ruda, měděná ruda a jiné rudy.

Největší historicky doložené zlaté nugety ze Zlatých Hor měly 1,75 a 1,38 kilogramu a oba byly darovány císaři Rudolfu II. Ani dnešní hledači, kteří se hledání žlutého kovu věnují ze záliby, nevychází naprázdno. Slyšel jsem, že jeden z nich z hald na Příčném vrchu za dvě léta vyrýžoval v pánvi 20 gramů zlata.

Různé stopy po staletí trvající těžbě rud, např. haldy vytěžené horniny a zbytky cest zarostlé lesem, jsou na Příčném vrchu takřka na každém kroku. A v hlubinách Příčného vrchu jsou údajně stále žíly zlatonosné rudy. Věřme, že tam zůstanou napořád.

Foto: autor. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!