M. Crossette 13.11.2019 19:41

Díky za vysvětlení - je to zajímavé. Držím palce, aby se Najtík přidal k tomu "nepatrnému zlomku"

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:39

Na povely rukou (někdy jen prstů) se vlastně trénují i vojenští psi a jak vidno i domácí mazlíci se to rychle naučí . Já naštěstí už dříve "trénovala" s T. povel "stůj" (zvednutá dlaň) na vzdálenost její zahrady. No když mě na druhém konci zahrady viděla, zůstala stát, doku jsem nemávla "pojď". Horší to bylo, když jsem se chtěla vzdálit, to moc dlouho nevydržela a běžela za mnou (ale občas mě překvapila a zůstala stát). Takže nejtěžší je teď ten povel "vyčůrej se" - tedy aby to udělala rychle na povel jako dřív. Teď jak už je večer Zima jen tak tam postávat (a protože zahrada je oplocená) ,nechám jí tam a jdu pro ní po chvíli.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:29

Děkuji Zana, však my jsem zase šťastní z ní . Dříve spala na verandě jen když se vedlejším domě spala návštěva, aby jim neštěkala pod okny. No a teď už tu spí trvale. Po procházce jí ale vracíme na její zahradu a kdy teď pro ni večer jdu, většinou je schoulená v dřevěné boudě na seně. Je v něm zabořená a spí tak pokojně, až je mi líto jí budit. Někdy si tam k ní vlezu (tedy vejdu se tak po pás), rukou podeberu její hlavu a ona mi blaženě funí pod nos. Jinak jí budím světlem baterky, to jí probere a než dojdu zavřít dveře její garáže, už je z boudy sama venku. Měli jsme tu náš první noční mrazík a takže večer (v 8, kdy pro ni jdu) už T. byla holá hlína moc studená.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:21

YGo, děkuji (i za spoustu komentářů). Jak píšeš, že Toya.."se zapomněla vzadu - když zjistila, že nejsem v dohledu, zpanikařila a úprkem se hnala zpět k autu", tak tohle podbně dělá T někdy během dne. Převedu ji z její zahrady na naši a většinou míří tam, kde před chvílí byly kočky (fak přesně najde místo, kde třeba ležela Rusty a jde to patřičně pročmuchat). A pak najednou vypadá "ztraceně", stojí, neví, kde je a místo k nám do domu běží zpět k brance na její zahradu (vzpomene si že odtamtud před momentem vyšla, tam je jistota). Ale stčí jí nasměrovat k nám a vše je OK.

Ano, právě pro to prochlazení nerada vidím T. v tom jejím holém dolíku. Naštěstí, teď jak je zimní slunce níže a my seřezali dost větví, padá tam na ní příme slunce, takže alespoň z vrchu je jí teplo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 13.11.2019 19:19

protože standardní "divoký vlk" nemá takovou výšku, jako vlkodav či doga. Vnitřní orgány nejsou zdaleka tak veliké, jako tělo a tak se rychleji opotřebovávají... A když se k tomu přidá torze a srdeční vady... tak to mamuti mají těžké... Klub má stránky veteránů - jako úspěch se považuje dosažení osmého roku (to malá plemena psů jsou v půlce běžného života) - desetiletí se u dog dožije jen nepatrný zlomek.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:19

Klikla jsem špatně, to patří pod Blažu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:18

Blažo, děkuji. Váš Kreig-šampión byl první "naháč", kterého jsem díky tobě poznala (i když jen takhle na dálku z fotek a povídání). Nezapomenutelný pes. Škoda, že nemůžete mít dalšího (vím, že jste zkoušeli). Jak jste poznali, že měl zánět pachových žláz na zadních packách? O tom čtu poprvé! Snad jediná "výhoda" T. hluchoty je ta, že už nevyráží za auty. Kvůli tomu jsme s ní přestali chodit v naší čtvrti, ona startovala za (a proti) každému autu a lekala tak i řidiče, kteří se jí snažili vyhnout. A nepodařilo se nám jí to odnaučit. Teď, když nás na některých místech při procházce auto mine (a to je T. vždy na flexi), tak se spíše ona lekne toho nečekaného obra co kolem ní profrčel a někdy až dodatečně vyrazí.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:15

Mayo, ultrazvukovou píšťalku jsme myslím kdysi také měli, jen neví, kam se ztratila. Uvažovala jsem o tom, používat obyčejnou píšťalku (o té vím, kde je). Jenže T. tenhle ostrý zvuk nikdy neslyšela, tak nevím, jestli by jí spíše lekal, než pomohl. Ano psí hluchota je náročnější pro nás. Když T. tvrdě spí, musím dávat pozor, abych ji buzením nevylekala. Ne nadarmo mají Američani rčení "Let sleeping dogs lie" (nebuďte spící psy). Jednou jsem se jí dotkla moc rychle a ona dost v mžitku zvedla hlavu, zle zavrčela a trochu i vycenila zuby (ale pak vypadala dost provinila). Z její strany normální obranná reakce, věděla jsem že úmyslně by mě nekousla. Takže jí teď většinou různě šimrám tlapky, až se sama probudí. Ona pak protáhne všechny 4, olízne si čumák a vypadá téměř omluvně "Jéé promiň, já asi tvrdě spala".

A přesně - také dělám větrný mlýn, když na sebe s T. koukáme z dálky (a chci, aby přišla).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:11

Děkuji Šarko, však i ty si zasloužíš početné "kočičí medaile".

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 13.11.2019 19:10

Čím to je, že jsou dogy tak krátkověké (když jinak, jak píšeš, zůstávají čilí fyzicky i psychicky)? Vím, že celkově se říká, že čím menší pes, tím delší život. Ale jinak v přírodě je to skoro naopak. Sloni (koně, hroši, opice, nebo i velryby...) jsou obři a jejich životy se počítají v dekádách. Tak proč ne u velkých psů?

Přišla mi úsměvná věta, že Betka "byla schopna KRATŠÍ výlety (do deseti kilometrů v nenáročném terénu) zvládat". Moc přeji Najtíkovi, aby "nezradil" své jižanské geny a dosáhl až na tu nevyšší příčku životnosti dog, či ji dokonce přeskočil. Podle fotek jeho to stále čilý, veselý mlaďoch.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Kytka 13.11.2019 18:34

Podepsáno, Vave děkuji za sdílení odkazu!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 13.11.2019 18:09

To jsi řekla moc hezky, Tečko. Geny sv. Františka Marička a její choť bezpochyby mají.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Šusová 13.11.2019 15:22

MaričkoSouhlasím s Tečkou - jste potomky sv. Františka. Moc a moc a nejvíc vám za Trixie a ostatní děkuju. Je to moc milý v dnešní době, kdy se ze zvířat stává spotřební zboží, který se vyhodí, vymění.... že jsou lidé se srdcem plným lásky a duší plnou vnímání k potřebám zvířecích parťáků. Málo kdo si třeba uvědomí to, co píšeš na konci článku - že děláte přehnaná gesta a grimasy, abyste jí vynahradily ztrátu jednoho komunikačního kanálu. Kolikrát jsem přemýšlela jak to tomu zvířeti, když přijde o možnost toho, že na něj páníček vlídně mluví a byl na to zvyklý celý život, musí chybět. A kolikrát jsem lidem radila přesně to, co píšeš. O to víc doteků, úsměvů, pohlazení. Díky, díky. a........ pak si člověk může být jist, tím co píšeš:

Zatímco my si její věk bolestně uvědomujeme, Trixie, která počítat neumí, je stále veselá a o tom, jak stárne, určitě nepřemýšlí. Když ji vidíme se s viditelnou rozkoší žížalit na trávníku, je to nesmírně hřejivý pocit.

Přeju ještě hooodně a hooodně moc společných chvil

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Inka 13.11.2019 14:59

Podepsáno, snad se to zvládne. Je mi smutno z naší krajiny okolo, ty lány kolem Kolína jsou děsivé

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 13.11.2019 14:43

To posílání druhého psa za tím prvním jsme praktikovali taky. Akorát to nebylo v souvislosti s hluchotou. Choďák Akínek rád honil zvěř a pokud jsem ho nestihla "zadaunovat" dříve, než vyrazil, posílala jsem pro něj Griffinka. Ten ho vždycky přihnal před sebou a nenechal ho zdrhnout. Ale to šlo jen, dokud mohl ještě běhat. Ke stáru už mu to také nešlo...měl krom artrózy a DKK také tu spondylózu bederní páteře. Dr. se dost divil, že vůbec běhal tak, jak běhal... Ti pejsci pro nás vydrží tolik....že se až stydím....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 13.11.2019 14:36

Vave, už jsem podepsala a potvrdila a nasdílela pro své Přátele na FB. Je to důležité, kvůli dětem a vnukům, v čem budou žít! Podepisovala jsem na základě tvého sdílení! Díky.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 13.11.2019 14:33

Inko, my měli slepého kocoura a každý den s námi chodil na zahradu na procházku. Pomalu jsem šoupala nohama a on šel za zvukem toho šoupání.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Tečka 13.11.2019 13:24

Maričko, oba máte geny Františka z Assisi. A pak že nemá potomky Co člověk neudělá pro zvířátko, které má rád. Trixie vám přinášela radost, tak jí to teď bohatě oplácíte.

A vůbec, všechna vaše zvířátka, o které s takovou láskou pečujete, si ani nemůžou uvědomit, jak moc dobře se mají.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 13.11.2019 12:32

Je to vždy dojemné čtení, když se někdo hezky stará o zvíře, které už není v plné síle a začíná mít různé neduhy. Trixiin šťastný ksichtík a veselé vyvalování mluví za vše. Maričko, přeji ještě hodně dlouhé spokojené soužití, díky,že jsi o něm napsala.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

D. Ruščáková 13.11.2019 12:18

Maričko, jako obvykle musím konstatovat, že jste požehnáním pro každé zvíře, které se k vám dostane :)

Trixie se stále umí smát, drobné nepříjemnosti jí pomáháte řešit (věřím, že pro ni je hluchota jen drobná nepříjemnost, zvířata to cítí jinak než lidé) a jezdíte s ní i na vycházky, kdy nevystoupí z auta... co víc by si taková fenka mohla přát? :)

Úplně hluchého jsem měla jen Maxe, takže dokázal i v pokročilém věku vyrazit radostně po stopě bez toho, že by ho můj hlas jakkoliv rušil:)) Naučili jsme tedy Kazana, aby pro něj chodil. Fungovalo to! Jen někdy vyrazil po té stopě i s Maxem a holt se oba vrátili později...:))

Jinak pro Berry mám rampu už víc než dva roky, co jsme zjistili tu spondylózu. Jsem moc ráda, že je ochotná ji používat, i když v lepších dnes si pořád ještě ráda do auta skočí sama... (musí do kufru a já mám vysoké auto)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Inka 13.11.2019 12:07

Pro mne je to jako dneska a už je to takových let, co Mimi odešlo. Oslepl na jedno oko asi v osmi letech, nejdřív jsem si nevšimla, že se točí na jednu stranu. Když za dva roky oslepl na druhé, taky jsme to nejdřív neviděli a mysleli si, že jako pravý fudlák nás má na háku. Protože jsme měli ustálené procházkové okruhy mohl chodit navolno a já mu tleskala. Dokonce i plaval, ale to bylo problematičtější, nad vodou se ten zvuk nesl jinak. Spousta lidí mi dodnes nevěří, že jsem chodila se slepým psem. Doma mu taky trvalo jen pár dní než se naučil, ale tam to bylo složitější, když udělal o krok víc, musel couvat.

Mařka bude mít 10 a i když je stále fit, už se na ní ta stařeckost ukazuje

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 13.11.2019 11:58

PETICE VRAŤME ŽIVOT DO KRAJINY bude ukončena v pátek a stále ještě chybí víc než pět tisíc podpisů. Byla by škoda, aby taková iniciativa skončila neúspěchem.

https://1url.cz/5MxnZ

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 13.11.2019 11:55

Anka odešla, když jí bylo víc než 15,5 roku. Tou dobou byla už dávno téměř slepá a hluchá. Zlobily ji zadní nohy, což měla od páteře, a dlouhou dobu neškodný větší tukový nádor se zvrtnul a začal škodit. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct přejít přes Duhový most ve chvíli, kdy by ji čekalo už jen trápení. Poslední rok už hodně spala, chodila na čím dál kratší procházky a na vodítku (flexa) se cítila mnohem bezpečněji.

Přeju vám i Trixie, abyste si užili ještě dlouhý čas bez větších potíží. Čas pro pejsky a kočky je bohužel jen krátký.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 13.11.2019 11:29

A v tom bílu chodí u vás po silnici vembloudi, jak jsem se ráno dočetla .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 13.11.2019 11:28

Hi, hi, to jsi mi připoměla, jak zpočátku Klérčiny hluchoty jsem byla také jako větřák . Jenomže potom oslepla a bylo po dorozumívání pomocí gest.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 13.11.2019 11:22

Maričko! Tušila jsem, že budeš psát o Trixie, před pár dny mi přistál v mejlu odkaz na tvé nové album na Rajčeti. Tak Trixie je už dvanáct let! Letí to nesmírně, rychle to letí. To že se dožívá takového věku i při svém onemocnění je vaše zásluha - s láskou pečujících pánečků. Eriska se dožila třinácti let a odešla poměrně rychle na sekundární rakovinu plic, v důsledku rakoviny mléčné žlázy, kterou jsme sice v jejich osmi letech "zastavili" vyoperováním celé mléčné lišty, ale nakonec ji dostihla. Klérka, ta se dožila 16-ti let. Ale poslední rok byl dost těžký. Ohluchla a oslepla a jak píše YGA s Toyenkou, i já jsem Klérku vodila na osmimetrové flexině. Byla za ní vděčná, cítila se jistější. Poslední půl rok byl nejtěžší. Nastala u ní stařecká demence, jak píšeš, kognitivní dysfunkce. Začalo to ztrátou orientace a končilo před Vánocemi manéžovým chováním. Dokázala chodit do kolečka, stále v jednom směru třeba i hodiny do padnutí. Odstěhovala jsem se na tu dobu dolů do obýváku, odkud se dá vycházet po rovině přímo na trávník do zahrady. Jakmile mne v noci probudilo cvakání drápků do korkové podlahy a ona začala chodit, tak ven na trávu vyvenčit a potom ji uložit do pelíšku, pokud se dala. Někdy prochodila takhle spoustu času, než se dala uložit. Po několika měsících začala v tom svém chození padat. Trápení ukončil náš skvělý pan doktor, který přijel a Klérku uspal. Za dva týdny se projevila naplno kognitivní dysfunce u maminky a ona skončila na JIP. A začalo sedmileté martýrium s tímhle onemocněním nanovo. Ještě horší, protože maminka ztratila i schopnost jakéhokoliv pohybu a byla to moje matka. Ale to už je jiné povídání, jenom je vidět, že jsme opravdu "jedné krvé, ty a já". Jsme si s ostatními savci tak podobní!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 13.11.2019 10:30

Milá Maričko, jste fakt obdivuhodníTrixie se má, že je právě u Vás. Naše adoptovaná nalezenkyně Babu špatně viděla a slyšela už tehdy, když jsme ji přijali, byla tak malinká a přitom tak životaschopná,že jsme ji měli ještě hodně dlouho,dožila se dle odhadu v době nalezení a dožití cca 21let. Protože byla malinká, vždycky jsem ji obrátila do správného směru,jako setrvačníkovou hračku ale přesto s námi pořád chodila na prochajdy. Tapkala a nožičky ji kmitaly,taky asi chodívala dlouho po ulicích,či dědině neb vždycky všude spolehlivě našla popelnice i když už dávno měla plné misky. Díky tomu všemu ,byla úžasný strávník.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Maya 13.11.2019 10:05

Já jsem vždycky říkala, že dělám větrný mlýn, člověk měl takovej pocit, že čím víc bude máchat rukama, tím určitějc se ten pes ohlídne a podívá. A ty dlouhé časy strávené neplánovaně na louce, když si pes zalezl čuchat někam nejlépe do trnitého křoví a nebylo jak ho zavolat zpátky. Jsem si vždycky říkala, že jestli mě někdo pozoruje, jak stojím osamoceně na louce, máchám rukama a mlátím klackem do křoví, tak asi si nemyslí nic pěkného.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 13.11.2019 9:49

Maričko, také vyjadřuji obdiv. Trixie má štěstí na páníčky Jinak moje zkušenost se staršími pejsky je trojí. Můj první pes byl střední knírač pepř a sůl, takže ke stáru byl pouze o něco světlejší, než v mládí. Cca v deseti letech oslepl na jedno oko, na druhé do dalších 4 let...byl to zelený zákal. Tehdy ještě nebylo běžné psům oči operovat a stálo by to moc peněz, na což naše rodina neměla. Ferdík tak prostě cca ve 14 letech už byl zcela slepý. Hluchnout začal cca od 12. roku a zhruba v těch 14 už byl také zcela hluchý. Pro nás bylo také flexi vodítko zásadním pomocníkem. Když bylo Ferdovi 13 a já už dospělá, pořídila jsem si štěně chodského psa. Akínek Ferdovi dělal oči a uši. Všude ho vodil, staral se mu láskyplně o oči....když spolu leželi večer v pelíšku, olizoval mu je a zahříval ho. Ti dva se milovali. Když Ferda odešel ve věku 15 let a kousek, měli už jsme mezitím ještě dalšího pejska - Griffinka z útulku (kříženec NO s HW), který bydlel jen naproti přes ulici u manželovy babičky. Ferda s Griffčou si nesedli, takže spolu nebývali, ale Akínek s Griffčou spolu mohli být kdykoli a také byli. Pro Akínka tak nebyl odchod Ferdy do "věčných lovišť" tak těžký, neboť měl ještě Griffču. Akínek mi začal hluchnout kolem 10. roku života a v 10,5 mi odešel na rakovinu jater. Průběh choroby byl neskutečně rychlý a už se nedalo nic dělat. Griffča tento svět opustil dva roky před ním (rakovina sleziny - opět naprosto skrytý průběh a pak až "bum" na konci) a mohlo mu být cca mezi 12 a 15 lety (přesný věk jsme neznali). Akínek před tou atakou rakoviny krom té nahluchlosti neměl absolutně žádné pohybové potíže...lítal, skákal, byl veselý. Griffča měl odpočátku, co k nám přišel horší pohyb zadních končetin (prokázaná DKK 2/4 spojená s artrózou), nicméně se strašně snažil chodit i běhat, ale slyšel až do konce výborně.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 13.11.2019 9:46

Zkušenosti s hluchým psem mám, Borůvka postupně ohluchla, měla blbou genetiku, jeden brácha se hluchej narodil. Jenže s ní to bylo jednoduché- naučila jsem ji na povely rukama a když bylo potřeba slyšet povely na dálku, poslouchala Světluška a Borůvka se orientovala podle ní. Kavalíři se obvykle snaží zavděčit, tak to šlo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek