Jak tak běží čas, tak mám dojem, že úroveň služeb, tedy servisu, upadá. A to na všech stupních. Ne, nebudu snad srovnávat úroveň služeb v baště míru a socialismu v evropských zemích tehdejšího socialistického tábora, ale úroveň služeb v prohnilém kapitalizmu koncem let šedesátých minulého století, ve kterém jsme se díky bratrské pomoci soudruhů z východu náhle ocitli.

Z klece komančů jsme vyjížděli na motorce, JAWA 250 – Typ 559, panelka s přívěsem PAV 40, vajíčko. Jen jsme přejeli jihomoravskou hranici na silnici z Brna do Vídně, tak jsme si připadali jako v pohádce. Filmové pohádce Pyšná princezna, ve které se chodili smát a radovat přes hranici do sousedního království. Krajina upravená, načančaná, lidé usměvaví a ochotní pomoci. Rozdíl to přímo hmatatelný. Jak nám všude pomáhali a vycházeli vstříc v Evropě, než jsme odletěli za klokany, to by bylo na knihu.

Mezi klokany byli na přistěhovalce zařízení a zvyklí. Vše, co se nás tehdy týkalo, měli zcuknuté s pravou anglosaskou přesností a efektivitou. A to nemluvím jen o dopravě z Vídně do Sydney, která byla pro nás zdarma, ale i počátečním ubytování, práce hledání a jazyka učení. Vše zdarma, když se zavážeme v zemi po dva roky pobýti. O práci nikdo nemluvil. Většina z nás však do necelého měsíce tvrdě a manuálně, díky neznalosti řeči, pracovala. Nyní, i když už většinou nepracujeme a jsme v penzi, jsme mezi klokany doposud a mohu říct, že rádi a velice spokojeni.

Tuším však, že jsme, my imigranti, začali tehdejší stávající společnost jaksi narušovat či kazit. Lidé si věřili a byli usměvaví a nám, co jsme přibyli ze socialistického ráje s podivnými mezilidskými vztahy, připadali mnohým svou důvěřivostí až naivní. Však se také mezi námi našli vykukové, kteří toho zneužili a nám dobré jméno nezaznamenali. Místní občané tehdejší společnosti se příslovečně dali opít rohlíkem.

Těžko vypočítávat veškeré drobnosti, které činily tehdejší život jednodušší a příjemnější. Dveře domů a nebo aut sice byly vybaveny zámky, ale nezamykaly se. Auta byla často zaparkovaná se staženými okny, aby větrala, a s klíčem v zapalovaní, abychom ho snad někde neztratili. Prázdné láhve na mléko se nechávaly před domečkem včetně peněz na další mléko pro mlékaře, který časně ráno, mnohdy ještě za tmy, prázdné láhve odebral a plné stejného počtu dodal a nachystané peníze si vzal. Řidičský průkaz byla čtvrtka papíru s podpisem bez fotky a tehdy platný průkaz totožnosti. Občanka a nebo identifikační karta tu neexistovala a o kreditních kartách se nám ještě dalších 20 let jen zdálo. Ostatně neexistuje zde doposud. Přesto zdejší „Big Brother“, tedy velký bratr, ví o skoro každém všecko. V obchodě, na poště, v bance a také na úřadě či v nemocnici jste tu byli vážení zákazníci, obslouženi rychle, efektivně a s úsměvem.

Chtěli jste si otevřít účet v bance? To si vás obvykle posadil manager odbočky do kanceláře, s úsměvem nabídl šálek čaje se sušenkou (káva se tu tehdy téměř nepila) a pak se zeptal, jaký pak to účet si vážený pan zákazník ráčí otevřít, a nabídl řadu vhodných produktů své banky. Po vašem výběru se zeptal na vaše ctěné jméno, pod kterým si přejete účet otevřít, a adresu, na kterou s vámi může banka komunikovat. Postačila i poštovní schránka. Nějaký průkaz totožnosti se nevyžadoval. Věřilo se tomu, co jste řekli. A tak to bylo všude.

Jenže nic netrvá věčně. Přistěhovalců ke klokanům přibývalo a počátkem let sedmdesátých, kdy vládla levičácká strana práce – labor party v čele s Gough Whitlamem, zrušila zásadu, či politiku, pouze bílé imigrace, tedy Evropanů a Severoameričanů a umožnila tak otevření imigračních stavidel barevným přistěhovalcům z Asie, Afriky i Jižní Ameriky.

Tak se stalo, že k těm kriminálním výjimkám, co byly i v bílé imigraci, se přidaly hordy barevných, v mnoha případech daleko otrlejší a brutálnější zločinci, často i organizovaní v různých ganzích. Navíc, tito imigranti se začali usidlovat v gétech té které národnosti a nebo přesvědčení. Tak vznikly čtvrti, kde bydlí převážně Vietnamci, Číňané, Indové, ale také mešity si stavící musulmani, kam radno nevkročit.

Takže pohoda ve zdejší společnosti je už jen historií. Společnost se musí nějak bránit a tak dnes máme řidičské průkazy s fotkou ve formě kreditní karty, bankovní účet vám s milostí otevře indický úředník po prokázání totožnosti třemi doklady, mléko kupujeme v samošce, mlékaři vyhynuli, peníze by u sklenic na mléko ráno nenašli ani náhodou a domečky i auta se pečlivě zamykají před nenechavci. Po ulicích a na křižovatkách přibyly bezpečnostní kamery, a i když vás v obchodech obvykle dobře obslouží, už to není, to co to bejvalo. Úsměv a pár přátelských slov ve valné většině vymizely. K pohodě a úsměvu prodávajícího jistě nepřispějí zvýšené nároky zaměstnavatele, které tu bezesporu jsou.

Pohoda ze společenské interakce však vymizela převážně ve velkých městech, kde se také soustřeďují noví imigranti. V zemědělských oblastech a oblastních městečkách se tak trochu zastavil čas a jakási pohoda trvá. Sice to už také není to, co to bývalo, ale hororu velkoměst se to ani náhodou nevyrovná.

Často nakupuji prostřednictvím internetu, nemusím nikam jezdit, nákup je doručen až do domu a často nakupuji jinde než mezi klokany. Na příklad identické zboží z USA a nebo z Velké Británie přijde i včetně poštovného podstatně levněji a je obvykle i rychleji doručeno než zdejší, místní. Asi proto, že od doby, kdy zdejší poštu „zracionalizoval“ muslimský generální ředitel, který už tím ředitelem není, je zdejší pošta zoufalá. Na příklad dopis či jiná poštovní zásilka ze Sydney – City k nám do Blue Mountains vzdálených bratru 80 km, což je zde na samotném okraji Sydney, cestuje poštovním labyrintem dnes 3 dny, pokud ovšem vůbec dojde.

Nedávno nám „vyhořela“ součást elektrického vařiče v kuchyni. Příslušný náhradní díl 50 let starého vařiče jsem si po chvíli na internetu našel a koupil. Levný zrovna nebyl, ale byl a to v oblastním městečku Wodonga ve Victorii na hranici s NSW, 560 km vzdáleném.

Firma Allfix Electrical vede tento náhradní díl v katalogu. K mému nemalému překvapení koupený díl došel poštou druhý den. S přibalenou fakturou a malým sáčkem se dvěma cukrlátky, který měl nálepku se jménem firmy a prohlášením „making your day that little bit sweeter“. Tedy „Allfixelectrical vám dělá den o trochu sladší“.

Nálepka z dobrot přiložených k objednávce

 Jako samozřejmost jsem vzal, že firma po objednávce okamžitě elektronicky reagovala, objednávku potvrdila, a za několik hodin oznámila, že zboží odeslala na naši adresu. Tak mně bylo jasné, že to je zboží zaslané z malého australského městečka než z megaměsta jako Sydney a nebo Melbourne.

Wodonga je místo, odkud putovala objednávka k nám

I ta pošta funguje v zemědělských oblastech stále ještě postaru a tedy dobře a rychle. Ano, kdybych měl trpělivost hledat na internetu déle, tak bych pravděpodobně koupil odněkud z Asie za zlomek ceny, kterou jsem zaplatil, ale i tak jsem se nespálil a navíc podpořil náš domácí podnik, které mizí tak rychle, jako rostou houby po dešti.

Psáno 1. 9. 2019.