Snad každý si někdy z cesty přivezl domů na památku nějaký kamínek. Mořským příbojem ohlazené oblázky mohou sloužit jako dekorace na stole, větší kameny třeba zkrášlí skalku. Na ostrově Thassos hned vedle dolu na nádherný bílý mramor dávali různě velké zlomky mramoru na hromadu u cesty k rozebrání turistům, to aby se nikdo při lezení v lomu nepřizabil. Dva pěkné kousky mramoru odtamtud máme dosud.

Ve většině zemí nehrozí žádné problémy, jsou však státy, kde objevení „obyčejných“ kamenů v zavazadle při letištní kontrole znamená spoustu nepříjemností. Rozhodně se vyplatí předem informovat o tom, zda se mohou kameny v té či oné zemi sbírat a odvážet.

Třeba na plážích Baltského moře v Německu to možné nejenže je, ale procházka podél mořského břehu s taškou plnou kamenů nevzbudí žádnou velkou pozornost. Je to tam totiž celkem rozšířené hobby. Sbírají se pěkné kameny, kousky jantaru, ale i různé fosilie, které lze mezi oblázky nalézt, například zkamenělé ježovky v pazourku, korály a mnoho jiných zkamenělin. Sbírání kamenů na plážích Baltského moře a jejich určování je věnována spousta literatury určené sběratelům těchto zajímavých přírodnin.

Svá pravidla to má ale i tam. Kameny a fosilie se na plážích smí sbírat v malém množství a pouze pro soukromé účely. Sběr z komerčních důvodů (například pro následný prodej fosilií apod.) je zakázán. Těmi malými či nepatrnými množstvími (in geringen Mengen) se rozumí příruční taška nebo batůžek. Jsou však místa, odkud nelze vzít ani jeden oblázek. Třeba tam, kde kameny mají ochranný význam a zabraňují erozi pobřeží. O zákazech sbírání kamenů se každý na místě doví z informačních tabulí.

Zvláštní oblibě se těší kameny s přirozeně vzniklými otvory, tzv. „děravé kameny“ – Lochsteine. Zpravidla to jsou pazourky. V takovém kameni může být jedna díra – chodbička skrz kámen, ale i více děr a několik různě propojených chodbiček. Baltické pazourky vznikaly před 65 – 70 miliony lety v teplém moři, byly v nich uzavřeny různé mořské organizmy a ty se později působením mechanických vlivů (např. pohybem kamene ve vodě, v písku, zvětráváním) rozpouštěly a vyplavovaly až po nich zůstaly uvnitř kamene dutiny.

Děravý baltický pazourek jako amulet

Kameny s dírou ve funkci ozdob byly od nepaměti známé v celé Evropě. Je pochopitelné, že takový výtvor přírody přímo vybízí k tomu, aby byl navlečen na šňůrku nebo řemínek. V Německu se pazourky s dírou, které se sbírají na mořském břehu, nazývají Hühnergott, v množném čísle Hühnergötter.

Pazourkům s přirozeně vzniklými děrami připisovala lidová víra kouzelnou moc. Zavěšovaly se v prostorách s domácím zvířectvem, které ochraňovaly od působení zlých sil. Také v dnešní době na mořském břehu nalezený proděravělý pazourek někteří považují za kámen, který přináší štěstí. Jejich pojmenování Hühnergott (slepičí či kuřecí bůh) se odvozuje od toho, že zavěšeny na bidlech chránily drůbež a pobízely ji k větší snůšce. Působení „slepičího božstva“ má ale širší záběr a podle lidové víry přináší štěstí také lidem.

Někdo se tím názvem blíže zabýval a k všeobecnému překvapení přitom zjistil, že žádný německý slovník před rokem 1975 slovo Hühnergott neuvádí. Nejdříve to bylo sváděno na nedbalost, díky níž se na jinak běžně používané slovo zapomnělo, avšak slovo Hühnergott chybí i ve slovníku největších německých jazykovědců bratří Grimmových.

Předpokládalo se, že bylo převzato z ruštiny doslovným překladem názvu novely Kurinyj bog Jevgenije Jevtušenka, která vyšla v němčině v šedesátých letech. V novele je popisována víra v kouzelnou moc děravého kamínku z moře, který – pověšen v kurníku na provázku – blahodárně působí na drůbež.

Ovšem Jevtušenko si to slovo také nevymyslel. Je uvedeno ve Výkladovém slovníku živého ruského jazyka, vydaném v letech 1863-1866, jehož autorem je ruský jazykovědec a lexikograf Vladimír Ivanovič Dal. Podle něj je slepičí bůh nejen kámen s dírkou, ale jsou to i různé rozbité předměty (nádoby bez dna, obnošené lýkové boty aj.). Tyto předměty se pod uvedeným názvem od dávných dob prý ve slovanském jazykovém prostoru používají jako ochranné amulety proti působení zlých duchů všeho druhu.

Nejdříve to vypadalo jako neologismus, slovo nové, převzaté překladem názvu stejnojmenné novely. Nakonec ale někdo našel v časopise o etnologii z roku 1880 článek, v němž se popisuje lidová víra v moc děravých kamenů, které dokáží uzdravovat domácí zvířata. Samotný název Hühnergott se poprvé v němčině objevil v knize vydané v roce 1927 o východoslovanském folklóru.

Nějak se těm děravým kamenům, které lidé po staletí věšeli ve stájích a kurnících, v němčině říkat muselo a je docela možné, že původ toho amuletu – kamene s přirozeně vzniklou dírou, je ve velmi vzdálených dobách, zcela jistě předkřesťanských a snad i předhistorických a dochoval se jak ve slovanském, tak v germánském okruhu.

Prolistoval jsem celkem objemnou publikaci Svět slovanských bohů a démonů z roku 1990. Její rejstřík má deset stran pojmů ve dvou sloupcích, ale ani slovo o slepičím nebo kuřecím bohu ani o děravých kamenech. Že by i bratři Grimmové udělali stejnou chybu?

Foto: autor