Vzpomínka na třetí a i poslední část dovolené v Dánsku v létě 2022 (první článek tady a druhý zde) je intenzívní a křupavá i po roce. Může za to odliv a krabi. To bylo tak:

Osmitisícové městečko Ribe, kde jsme dvě noci spali v rybářském kempu Storkesen Naturcamping, leží na západním pobřeží Dánska a je nejstarším existujícím městem Skandinávie. První zmínky o osadě se datují do osmého století, bývával to významný dánský přístav a obchodní křižovatka. V areálu zříceniny hradu se nachází pomník dánské královny Dagmar, dcery českého krále Přemysla Otakara I.

Křivé, staré, udržované, krásné • Ribe, Dánsko 2022

Po snídani nasedáme na kola. Plán je nejasný a pružný. Jedeme se kouknout na moře, pak nějak podle moře a potom do toho starého města a samozřejmě, milé děti, žádná dlouhá štreka to nebude. Děti přesto kroutí očima, nikam se jim nechce.

Moře dělí od pevniny nízký val a moře samotné je tak vidět až při přejetí tohoto oškobrhu. My čekali moře a zatím přišel... odliv a moře nikde. Kam oko dohlédlo byl mokrý písek. A v něm stopy po pneumatikách, botách a psích tlapách, a to na jakési cestě v písku, kterou lemovaly useknuté a do písku zapíchnuté mladé stromky. Mapy.cz prozradily, že stojíme v místě, kde je v moři vyznačena trasa s názvem Mandø Ebbevej. Čili „za odlivu tudy na Mandø“. V tabulkách přílivu a odlivu manžel vyčetl, že moře ustupovat teprve začalo. A přepadla ho myšlenka, že se na 3,5 km vzdálený ostrov přebrodíme. 2 km na hráz, pak kolem po hrázi.

Já jsem protestovala, že mořem s kolem nepůjdu. Děti, když slyšely, že jinak musí po pobřeží a poté po hrázi děsně dlouhých 6 kilometrů, mě prostě přehlasovaly. Ty si jeď jak chceš, my jdem vodou. Sundáváme boty (kráčíme přeci po písku) a trička (je fakt horko), vedeme kolo a jdeme podle haluzí značících kýžený směr. V dálce vidíme auta jedoucí po hrázi, která spojuje ostrov s pevninou.

Ještě pár metrů.

Fotím prvního malinkatého krabíka, o pár kroků dál jednoho trošku většího. Čím dál od břehu, tím jsou krabi větší, povalují se tu i kostřičky jiných zvířátek a pod nohama to začíná křupat. Holky ječí, nazouvají sandály a statečně šlapou dál. Já si svoje tenisky zničit nechci a naivně se nadlehčuji opíráním se o kolo. Nechci si představovat, do čeho všeho šlapu a opakuji si, že pneumatiky autobusu a traktorů tu toho zničí víc než my čtyři pěšky.

Cesta rozhodně neutíká rychle. Pobřeží a výchozí bod za chvíli mizí, ale hráz s auty se nepřibližuje. Dohání nás výprava na koních a prý: „You will be insane, se zblázníte, až se budete brodit k hrázi, radši to otočte. Nebo jděte podle stromků až na ostrov.“ Stromořadí před hrázi uhýbá, my se rozhodujeme, že těch tři sta metrů, co nás dělí od pevně hráze, risknem.

Bláto je ještě blátivější, černější a hlubší, čvachtáme, kola už neseme, po chvíli se konečně drápeme na břeh. V jedné z lagun u silnice omýváme nohy i kola, navlékáme trička a tradá zase do sedla. Kolem dokola se pasou ovce, na nebi se střídají těžké mraky a modrá obloha, v dálce je černo a určitě tam prší. Nakonec jsme zmokli jen trošku, když jsme si sedli na lavičce u místního mlýna, že si dáme svačinku.

Krátké doplnění: na ostrově Mandø žije na 7,6 km čtverečních jen 40 stálých obyvatel, za rozbouřeného přílivu není cesta spojující ostrov s pevninou sjízdná – hráz je vysoká jen půl metru. Moře v těchto místech není jen ledasjaké moře. Z rozlehlých ploch písku a bahna moře na wattových pobřežích či wattech za odlivu mizí a s přílivem se vrací.

Plot u domku baby Jagy z kostí u Juvre • Ale nebyla to baba Jaga, byl to dům prostého námořníka a nebyly to lidské kosti, byly to kosti verliby- velryby!, Dánsko 2022

O prohlídce Ribe nechtějí mladší účastníci výletu ani slyšet. Při vjezdu do městečka naštěstí mění názor a nechávají se pohltit atmosférou starodávných domků a uliček plných letně štěbetajících lidí. Možná za to může i ta pohotově zakoupená zmrzlina. Brouzdáme Ribe co noha kolo mine, nahlížíme do průchodů hrázděných domů, hádáme, jestli najdeme ještě křivější dům nebo okna, trošku nám přijde líto, že ke kostelu, který z jedné z věží nabízí výhled do kraje, přicházíme pozdě. Rychlým nákupem večeře v jednom z minimarketu končíme výlet, před námi je poslední noc v Dánsku.

Ráno sbalíme stany, v autě si zahrajeme tetris se zavazadly a jednotlivými nezbytnostmi, naložíme kola, nasedneme a... kl kl kl kl. Nic. Baterie v autě nezvládla už ani říct, že je vybitá. Ke startovacím kabelům se není jak dostat, leží ve spodní části kufru auta a zadní dveře nejdou otevřít. Snad kdybychom sklopili zadní sedadlo a všechno vyndali... zachraňuje nás dodávka s lipskou poznávací značkou a vlastním startovacím kabelem. Ušetřili nám vykládku, běhání po kempu a hledání dobrovolníka s autem, který by byl ochoten přestat chytat ryby a jít nám nastartovat auto. Zlatej Sas ve správnou chvíli, na správným místě a se správným odhadem situace.

Cesta z Dánska může vést například přes ostrov Rømø. Hlavní atrakcí je autem sjízdná šestikilometrová pláž. Vjezd na pláž byl tak ucpaný nekonečnou řadou aut ze všech koutů Evropy, že jsme se při nejbližší příležitosti otočili a prchli. Pláž plnou aut, lidí a draků jsme směnili za nahlédnutí do nejstarší školy ostrova, za sáhnutí si na plot z velrybích kostí a procházku po vřesovišti plném bunkrů.

Shrnutí mých rok starých turistických dojmů z naší polokolistické letní dovolené v Dánsku – všude je tam krásně, všude vládne pohoda, ale i drahota. A všude jsou kola. Schválně jsme vynechali Kodaň, chceme jí věnovat víc dní. Třeba hned přespříští léto.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo zde na Rajčeti.