Předchozí díl najdete zde.

Můj tatínek byl drobné postavy, a když odcházel v patnácti do učení na opraváře zemědělských strojů do Třeboně, tak to bylo blonďaté tintítko. Jedna tetička mi kdysi říkala: „Já mám pořád před očama teho Petroša, jak ide hore Šmitkovem s tim vojenskym kufrem přes rameno! Já sem si pořád říkala, že ho ten kufr mosí převážit... a nepřevážil!“

Asi patnáct jar

Nicméně na ty dva roky v Třeboni vzpomínal vždy moc rád. A když jsme tam byli s Jeníkem na dovolené a pak mu ukázali fotku třeboňského zámku, hned ukazoval: „Podívej, tady navrchu, to čtvrtý okno zleva, tož tam sem měl cimru.“ Třeboňský zámek totiž sloužil jako internát malých opravářů a traktoristů.

Po ukončení hezkých učňovských let nastoupil do STS (Státní traktorová stanice, která měla na starosti opravy zemědělských strojů po širokém okolí) v Hustopečích – a tam se mu taky moc líbilo. Tam ho znali pod přezdívkou Dandulka – protože ke svačině si nosil pořád kus dandule s chlebem. Vy nevíte, co je dandula? No to je přece domácí nekonečná klobása, která visela na hambalku, a každý si z ní ušmikl takový kus, na jaký měl právě hlad. (:o))

A těch příběhů, co nám navykládal. Třebas ten o dvou Karlech...

Tatínek před vojnou se svým nejlepším kamarádem

To bylo tak. V období žní po republice kočovali nejenom kombajnéři, ale posilovaly se i opravářské čety pracovníky z jiných STS. Tak se stalo, že koktavému Karlovi, známému cholerikovi, jedno ráno přiřadili nového spolupracovníka – shodou okolností též Karla. Na pozdrav jenom kývli hlavami a hned vyjeli k první opravě. Karel cizinec se začal hrabat v motoru a oslovil Karla našince: „Ka-ka-ka-karle, po-po-po-de-dej mi franc-fr-fr-fr....“ a zbytek nedopověděl. Karel našinec za řevu: „Ty-ty-ty-ty ha-ha-haj-zle-e-e-e, ty-ty-ty-ty seeeee miiii bu-bu-budeš-š-š-š po-po-po-pos-mi-mi-mí-vat-t-t?!“ se vrhl na Karla cizince i s francouzákem (chápete, že mluvím o klíčí a ne o polibku, že). No a udiveným traktoristům se naskytlo krásné přírodní divadlo, kterak po horizontu běží před Karlem našincem Karel cizinec a křičí: „Ne-ne-neblbni-i-i Ka-ka-karle-e-e. Já-á-á ta-ta-taky ko-ko-kok-ta-a-a-ám!“

A nebo o příliš horlivém vrátném. Ten totiž měl dojem, že je potřeba všechny pořádně prolustrovat, aby náhodou neukradli nějaký šroubek. To víte, že lidem vadilo, když před odchodem stáli ve štrůdlu před vrátnicí a milý vrátný se jim prohraboval v kabelách. „Vsaďte se, že přes tu vrátnici pronesu kovadlinu!“ přišel jednou s nápadem kovář, který se velice rád vsázel. „No toto se ti nemože podařit!“ kroutili hlavou ostatní a hned padali sázky. A víte, že vyhrál?! Byla zima, kovář měl na sobě dlouhý kabát. Před odchodem ze směny si tu kovadlinu uvázal okolo pasu mezi nohy, vrátnému vesele ukázal tašku, a když prošel vrátnici, tak si ten kabát sundal, kovadlinu odvázal a se slovy: „Jéžiš, já zapomněl, že tady mám ještě tu kovadlinu,“ ji pustil k zemi, až se do ní zaryla jak protitanková střela. „No a co já s ní, vrať ji zpátky do kovárny,“ řval za ním vrátný. „Já nemožu, už jsem se moc zdržel na vrátnici a ujel by mi autobus!“ odcházel s máváním rukou kovář. „Tak vy mi s tou kovadlinou pomozte,“ prosil vrátný ostatní. „My taky nemožeme!“ Kdo ví, jak tu kovadlinu dosmýčil zpátky (:o))

Tatínek - voják

No ale od prohledávání tašek ho tato epizoda neodradila. Tak kovář došel s dalším, kapánek eklhaftným nápadem a: „Vsaďte se, že ho to prohrabování v kabelách odnaučím!“... „Tož se vsaďme!“ Podali si ruky a jelito-kopyto-platí to! Milý kovář – s prominutím – zabalil do novin své vlastní enono, udělal úhledný balíček, vložil do brašny a šinul se k vrátnici. „Halt – co to tam máš, v tej kabeli?“... „Hovno,“ suše odvětil mistr kovářský. Vrátný zrudnul jak krocan. „Okamžitě mi to ukaž!“... „Jestli chceš, podívej se sám!“ a hodil balíček do okýnka. Vrátnýmu zaplál v očích ohýnek: „A mám tě!“ a začal se v balíčku hamtat. „Ty prase, dyť to je hovno!“ „No já jsem ti to říkal!“ odcházel neohrožený mikeš do západu slunce za teskné melodie harmoniky. „Od tej doby sme mohli pronest kombajn a vrátnej neřekl ani popel!“ končil příběh taťka.

Jak už jsem říkala, tento kovář se moc rád vsázel – a vždycky tak, že vyhrál. Nakonec to dopadlo tak, že nikdo s ním už v sázku jít nechtěl... „To nás nebaví, když dycky vyhraješ!“ „No tak se vsaďme o neco, co je nemožný... třebas že se kúsnu do levýho oka!“ nedal se od sázek kovářskej odradit. „No – to snáď ani néni možný, to by šlo,“ nechal se nachytat nějaký hejl. Tak zase po přetnutí podaných rukou si chlapík s klidem angličana sáhl do levého očního důlku, očko vyloupl a kousl do něj! To oko bylo celý skleněný!!! „No, počkej, ale kúsni se do teho druhýho, pravýho,“ nedal se prohravší. „Ale o to jsme se nevsadili.“ ... „Tož se o to vsadíme včil!“ ... „No já nevím, to už néni enom tak. Ale když ináč nedáš – vsaď se o deset korun, že se kúsnu aj do teho druhýho!“ Tak jasně, že to dokázal – z huby vytáhl klapací protézku a cvak do pravýho oka! (:o)) .

P.S. Tyto příhody nám taťka vykládal, co mi paměť slouží, a tak vím, že jsou pravdivé. Ale v poslední době jsem hlavně tu poslední slýchala i jako anekdotu – tož si myslím, že onen kovář byl tak věhlasný, že se nakonec dostal i do vtipu. (:o)))

P.P.S. Dodala jsem i jednu vojenskou fotku, možná, že časem dojde i na vojákování.

Přejí nám všem klidné a pokojné dny – vaše YGA

Foto: archiv Yga.