20.5.2024 | Svátek má Zbyšek


ČLOVĚČINY: Rodinné stříbro (1)

31.1.2022

Předchozí Nostalgickou tečku, ještě jako součást Fotoroku, najdete na tomto odkazu.

No vidíte, a už jsem tady zase. V zapomenutém albu zbylo ještě několik fotek a v mé mysli i srdci pár vzpomínek, které k nim pasují. Pokračování jsem nazvala Rodinné stříbro, protože patří k tomu nejdražšímu, co mám...

Minule jsem skončila u děvčiček Máničky a Danušky a tak se patří, abych pokračovala, protože k radosti všech (aspoň si to namlouvám) se narodila další princezna – Yvetka. A ani její příchod na svět nebyl obyčejný...

Rodiče s malou Ygou

Mamka klempírovala se zdravím, hlavně ledviny ji trápily, a při příchodu do jiného stavu byla odkázána na nemocniční lůžko, kde si poležela nekonečné měsíce. To víte, dlouhá chvíle jí byla, navíc to jídlo nic moc, s návštěvami to tenkrát taky nebylo moc růžové a pak se stal zázrak! Jedno úterý se k ní dostal košík s hrozny, a ty ona moc ráda. „Maminko, nejezte už ty hrozny, bude vám špatně!“ nabádala sestřička. Ale mamka na ni nedala a ládovala se, ládovala, až... „Sestři, je mně nějak po těch hroznech divně.“ ... „Kdepak po hroznech, vždyť vy už rodíte! To už ani na ten záchod nechoďte, nebo porodíte tam.“ Dá se říct, že nebýt hroznů, tak jsem se snad nenarodila (:o)).

Všechny tři

Jako nejmladší dítko (čtyři, respektive pět roků od sester) jsem měla všecko, ale opravdu všecko, zděděné – až na jedno. Kočárek jsem měla fungl nový a navíc poslední výkřik módy – takový na Vrbici nikdo neměl. Když mamka konečně se mnou vyrazila v plné parádě po dědině, tetičky ju zastavovaly, jukaly kradí do kočárku (aby neuhranuly) a pak na mamku vybřéskly: „Ná Máňo, a kemu to vozíš?“ ... „No, sobě, to je naša!“ ... „Nevykládej, dyť tě nebylo vidět s břuchem,“ kroutily tetičky nevěřícně hlavama. No jak by mohlo, když mne mamka musela vyležet.

Mánička, Danuška a v kočárku Yga

Švice mne asi přijaly v pohodě, protože o žádných dramatech se u nás nemluvilo. Takže jenom pár střípků z mého nemluvněcího života:

- Máničce jsem vypadla z peřinky přímo do bedny lupače turkyně, naštěstí už ze dvou třetin plné – nic se mi nestalo

- s Danuškou jsem vypadla z postýlky – nic se mi nestalo, Danuška si vyrazila dech a ještě dostala na zadek, aby mne příště nevytahovala ven

- Mánička a Danuška svorně nesnášely Janu Pápežovu (starší sestřenici od strýca Frantika), neboť vozit v kočárku po Vrbici mne mohla jenom ona, protože byla zodpovědná

- když mne jednou vozily ony, brzo je to omrzelo a zanechaly mne spící v kočáře před barákem. Mamka v něm našla spícího i sousedovic psa

- polní práce jsem nesnášela od narození, takže na pole s náma chodil i pes. Ten byl uvázán k madlu kočárku, a když jsem začala řvát (asi každých pět minut), na mamčinu výzvu začal vozidlem casnovat, což mne uklidnilo. Psy mám ráda dodnes.

Yga s Máničkou

No ale přes všechna úskalí jsem začala růst a prospívat. Jak by ne, lítala jsem pořád po venku, v ruce krajíc posoleného chleba. Ale to nesměl vidět taťka. „Okamžitě dom a namazat – ještě si lidi řeknú, že nemáme na co na chleba!“ A to my měli – domácí sádýlko, to bylo moje potěšení. Než se mamka zeptala, kdo s čím chce chleba, já už dopředu křičela: „Já chcu s prasečím ocáskem!“

Ten ocásek se mne nějak držel. Jednou k nám přišel kominík, a když jsem ho uviděla – celého zašmouraného se štětkou hozenou přes rameno, začala jsem řvát, jak když mne na nože bere: „Čelt, čelt!“ Danuška mne konejšila: „To není čert, to je kominík, vidíš, je od saz!“ ... „Ahá, ocas – o pudele a záda!“

Všechny tři

Sice jsem nebyla tak výřečná jak Mánička, ani tak šikovná jak Danuška, ale taky jsem se vynašla. To jsem si tak ve svých cca 3 rokách štrádovovala dolů kopcem (zajímavé, o mne se už mamka nebála tak jak o Máničku) a potkala jsem strýca Tonka (stařečkovýho švagra). „Ná a kde ideš Yvetko?“ ... „Idu se přihlásit do školky!“ ... „A to ideš sama?“ ... „Sama, naši nemajú čas!“ Tož do školky jsem se sice přihlásila, ale to bylo tak všechno – za celé tři roky jsem tam byla celkem tak deset dnů (:o)), což mi holky nemůžou dovčilkaj odpustit.

„Tak tys do školky chodit nemusela, ale my jo!“ rozčiluje se ještě teď Maruška (:o). „To když mne jednú Máňa navedla, ať řeknu učitelce, že je mně špatně a že mě musí Mánička odvést dom, tak když nás mamka uviděla na mlatě, tož hneď spustila, že se musíme vrátit, že nás posadí na pionýra (na kterém neuměla jezdit) a že nás tam odveze. Bys viděla, jak sme řvaly a jak sme pak rychle umývaly náčení!“ dodává Danuška.

„No jo,“ nedám se. „Ale vás nikdo ve školce nezapomněl! Ještě teď se vidím, jak sedím na lavečce v šatně, nikde nikdo, jenom kdesi v kuchyni uklízečka umývá hrnce, a čekám, jestli si pro mne někdo přijde – a kdyby si mamka při svačině nevšimla, že nikdo nechce prasečí ocásek, tak mě tam necháte až do druhého dne.“ ... „Co si stěžuješ. Došla jsem pro tebe? Došla. A nesla jsem tě celou cestu na zádech, aj když jsi už byla těžší než já? Nesla!“ nedá se Danka. Inu, Danuška byla vždycky velice obětavá.

Danuška, Yga a Mánička

To Mánička se zase pořád chtěla se mnou mazlit. Pravda, jen co jsem povyrostla a dokázala se z milující náruče vykroutit, tak jsem zdrhla. To ju velice žralo. Jenže, to by nebyla Mánička, aby si neporadila: „Mosím ju nejak rozbečet a pak ju možu utěšovat.“

„Tak abys věděla, ty vůbec nejsi naša! Naši tě totiž adoptovali z děcáku. Si myslíš, že po tolika rokách by měli další děcko?! Nebeč, já tě stejně mám ráda!“ začala mne radostně muckat. No – nevím, jak dlouho jí to vycházelo. Já se totiž nikdy nemusela představovat, každý, kdo mně viděl, hned vyhrkl: „A ty si Pepova!“ (:o)).

Přeji vám krásný únor a mezi námi – Máničkám moc nevěřte, kór když jsou „múdrý jak šalamúnova zadel“.

Foto: archiv Yga.

Yga Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !