radanova 26.3.2009 14:39

jsi tu Štětí??

Martina si králičku vezme. Napsala: tak já ji beru – je nádherná a dětským prosbám o zvířátko už odolávám strašně strašně dlouho a ten králíček je možná nejlepší varianta – jen musím koupit klec atd.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

tapuz 26.3.2009 14:19

To vůbec není divné,

to je krásné! A zná to jistě každý z nás, kdo má svoje zvířátko rád. Moji dva kocourci (podle očkováků kočka evropská, podle skutečnosti "co ulice dala") ještě nepřešli duhový most, a doufám, že ještě dlouho nepřejdou. I tak si na ně snad stokrát denně vzpomenu, jak je ten moureček heboučký na dotek a jak je ten černý ďábel teploučký a měkký. A ty jejich pohledy! Když na mě upřou svůj "velký pohled" - dokulata rozevřené žluté oči, zářící a zároveň zadumané, dívají se tak naléhavě. Vždycky čekám, že už už promluví. Jsem snad blázen? Ale ne, vždyť to všichni znáte sami ...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

štětinka 26.3.2009 11:53

J8 se snažím moc nevzpomínat,

násilím si to vyháním z hlavy a klepu se, kdy to příjde znova....za měsíc to budou 4 roky, co naposledy....fuj, radši ne, stále to bolí...

Beňo st., chtěla jsem ti říct, že to bylo moc pěkné povídání, já taková moc nemám, toliko zvířat jsem v dětství, jako alergik, nezažila. Bylo to moc pěkné, jak si to krásně pamatuješ!!!

Lenko S., já většinu tvých her podle jména znám, vím, že jsme je hrály jako děti, ale nejsem si schopná vybavit pravidla. Bylo by fain, kdybys mi je připomněla, abych je mohl a předat dál. Vzpomínám stejně usilovně, jako když se snažím vybavit pohádky, názvy znám, ale obsahy mi utíkají.

A Beďulce přeji šťasnou rodinu a těším se na další povídání!!!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Matylda 26.3.2009 11:45

Oči psí

jsou výmluvné... První půlka článku mě taky mátla, ale pak už to bylo jasné- kudrnatka s krásnýma očima...

Jinak my už doma nemáme indiána Rudé oko, výrazně se to lepší. Slečna už taky pořád nespí- co jsem před chvíli přišla, pořád hážu plyšovou ovci a Borůvka nosí a nosí. Holt léčba zřejmě zabrala- ještě že si ty kapky nechá nakapat, a to nejen ode mne, ale i od dětí, když nejsem doma

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Velká kočka 26.3.2009 9:32

Ach, ta láska nebeská.....

Čtu a čtu a trochu se divím co ty pejsčí fotografie? Hmmm, asi pejsek coby zprostředkovatel lidské lásky. Nějak pomohl že se dva lidé potkali a byla to láska nikdy nekončící, prostě nesmrtelná. Ano potkali se, člověk a pes a láska to nesmrtelná byla. Ke konci článku jsem konečně pochopila, pěkně mě pisatel tahal za nos. Ale je to opravdu tak, oči mých pejsků, oči věrné, oddané, láskyplné, úpěnlivé, vyjadřující naprostou důvěru i oči hlídací, vyzývající a zase rošťácké, zkrátka oči mluvící. Vidím je ve vzpomínkách před sebou všechny ty páry psích očí a jedny tu mám před sebou na živo a dlouho mít budu jak doufám. A ještě jedny vidím živě, ale je to jen vzpomínka - chvíli žluté, chvíli zelené, ty které mne provázely až do pondělka, oči významně se přimhuřující, říkající : já jsem hodná. Podvědomě mhouřím taky oči, abych potvrdila že i já jsem hodná. Áááách ach ach ! Ne teď jsem příliš přecitlivělá na takové vzpomínání.

Je to krásné čtení.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 26.3.2009 9:21

Je to

krásná vzpomínka, psaná s láskou a něhou, a vyvolává moje vzpomínky ... jak byla Píďulka hebká a štěkala na zazvonění, a vždycky měla jako první zabalený baťůžek a seděla u dveří, když měla jet s námi, to poznala spolehlivě, a usínala mi za polštářem, hlavu položenou u mé, a já jsem jí šeptala před usínáním slovíčka, stejná jako jsem jí šeptala, něž se ponořila do toho nejdelšího spánku, moje malá milá, milá malá moje, holka hodná moje malá milá.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Maťa 26.3.2009 8:54

Krásne-smutne

napísané. Ale dovolím si jeden návrh, ktorý tu už bol. Čo tak skúsiť to ešte raz s inými hnedými oddanými očami?

Myslím, že nostalgia a smútok celkom nezmiznú (a to je dobre),ale je to zaručene najlepší liek na samotu, stres, na zlé okolo nás - pes je vždy NOVÁ a INÁ osobnosť ako pesko pred ním!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

abyt 26.3.2009 8:50

Pejsčí oči,

ne, na ty se nedá zapomenout.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

PetraK 26.3.2009 8:31

Rozhodně ne divné

naopak, dost vypovídající.  Vím a ví to natuty i ostatní o čem píšete. Člověk prostě na ty oči nezapomene.. Stejně jako nezapomene na tu duši, na lumpárny a společné chvíle.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alča 26.3.2009 8:25

Moc hezky napsáno

i já patřím k lidem, kteří si pamatují hlavně oči. A v jiném šuplíčku paměti je hmatová paměť - nikdy nezapomenu na drsný kožíšek naší Týny, a přestože jsme s naším Macíčkem už víc než měsíc, stále jsem příjemně rozechvělá, když se dotýkám jeho náprsenky - bílá a jemňoučká srst nadýchaná jako obláček, která svádí k hlazení. Určitě ani na tenhle chlupatý kožíšek nikdy nezapomenu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

YGA 26.3.2009 8:17

Ba ne,

vůbec to není divné povídání (i když jsem se na začátku podívala na rubriku, jestli je to dnes o lidech nebo myších, teda psech ), je to krásné a poetické. Děkuju.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

EditaK 26.3.2009 7:32

Krásne rozprávanie

a nie divné.  Dnes som mačací človek, ale prvé zviera, ktoré sme mali bola foxteriérka Alka a ani 34 rokov nevymazalo spomienku na jej krásne hnedé čierne orámované oči, ktoré by jej závidela každá filmová hviezda. A aj dnes, napriek hebkým mačacím kožúškom, kedykoľvek cítim v prstoch jej drsnú srsť.  

A zlatožlté oči Andyho, Kikinky a Bebinky sú rovnako nezabudnuteľné.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 26.3.2009 6:33

hezký den

hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům

Krásně napsané vzpomínky na opravdovou kamarádku  Nikdo se tu podivovat nebude - i ti bezzvířecí zvířetníci už dávno tady pochopili, že láska zvířátek je srovnatelná s tou velkou láskou lidskou

Žádné psí oči už nebudou stejné, ale stejně krásně se umí dívat i oči jiné  Nezkusíte to

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Rpuť 26.3.2009 6:29

Dobré ránko!

Lásko, bože, lásko,// kde ťa ludia berů.// Na horách nerasteš,// V poli ťa nesejů...

Hlásím mlhu a něco z ní padá.....ňákej fuj....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

hexe 26.3.2009 4:10

Je to pravda,

a nejen pohled psích očí, ale i zvuk jeho kroků, šustot spadaného podzimního listí kterým pobíhal  na zahradě, ten mi dodnes každý podzim připomene jak smutný byl konec jeho života. Tak proto jsem už nikdy nemohla mít psa.

• reagovat
• nahlásit příspěvek