30.5.2024 | Svátek má Ferdinand


POHÁDKA: O prasátku Vendelínovi

8.5.2006 22:29

Páteční odpoledne. Prďolkův baťůžek vydává svoje poklady. Ortopedické pantofle, hry na počítač, angličáky, malinkou peněženku, kterou babička při odchodu nenechá zívat prázdnotou a nakonec:

"Dědo, tady mám pro tebe překvapení - viď, že o něm umíš pohádku?" Koukám, roztomilá plyšová hračka je čuník. Podle všech příznaků dokonce čuník exotický - šedivé prase bradavičnaté s podivnými tesáky. "Kubulko, víš jaké je to prasátko?"

"Dědo!" pohled vzhůru, kukuč, ve kterém jsem začal ztrácet pocit jistoty děda Vševěda. "Dědo, to ví přece každej. Prase bradavičnaté, já ho mám v knížce a na počítači taky. Hrálo i v Madagaskaru, co jsi mi ho stáhnul na dývýdýčko jenom anglicky a druhá babička se mnou musela do kina,abych tomu rozuměl." "Poslouchej, a jak se jmenuje?" "Wendy!" "Proč zrovna Wendy, kde jsi na to přišel?"

"Mně se tohle jméno moc líbilo, slyšel jsem ho v telce, jak maminka vždycky večer koukala - táta bručel, že kouká na kdejakou hloupost a jemu utíká fotbal. A mně vždycky vyhnali do hajan." No teda, jak si prcek dal dohromady zrovna tohle, jednomu zůstává rozum stát.

Do večera zbývá pár hodin. Sakra jakou pohádku o čuníkovi, když děda zná jenom naše, česká, růžovoučká prasátka? Navíc, s přibývajícími léty láska k nim dostoupila vrcholu, především ve vztahu k jejich gastronomickým hodnotám. Po pravdě, oba prarodičové by kousíček zrovna téhle lásky u vnoučka přivítali. Vidět vnoučkovu jídelní " nelásku" při každém povinně vymáhaném stravování je skoro na bednu.

"Kdyby Kubulína viděla u jídla moje matka, roztrhla by ho jako hada," posteskne si děda. "A moje? To si ani nedovedu představit," přizvukuje babička. "Nechala by ho pár dní jenom o chlebu a vodě, nestačil by se divit!"

Jakou pohádku? Jak se obratně vyhnout všem náznakům kanibalismu a zaonačit to tak, aby vnouček nezískával už v ranném mládí dědečkův nechutně materialistický přístup? Bude nutné zdůraznit, že čuníky řadí někteří vědátoři do první desítky, co se rozumových schopností týče.

Kdyby existovalo absolutní ticho, určitě by bylo slyšet, jak dědovi "šrotí" šedá kůra mozková. Jak to jenom udělat, co vymyslet, jak "neztratit glanz" jakou vyprávěnku dát do večera dohromady?

Co třeba tuhle:

Prasátko jménem Vendelín.
Propršené nanicovaté odpoledne. Šedivé mraky se ženou od Mirovic k zámku na Orlík, sluníčka by ses na obloze nedohledal. U Zemanů v Králově Lhotě, sedí u pece na štokrdleti pantáta Zeman a povídá:

"Poslouchej Anče," panímáma Zemanová se jmenovala Anička, ale to víte, v Prácheňském kraji kolem Orlíka se spíš říkalo Anče. "Poslouchej, povídal pan lesní, čimelickej Votoček prodává selátka. Neměl bych tam zajet?"

"A víš, že ju," souhlasí panímáma. Tady v kraji se místo jó spíš říkalo ju. Ono to taky k panímámě daleko víc sedělo. Vysoká, štíhlá, drobátko prošedivělá, z tváře se jí ale usmívaly dvě velké, uhrančivě černé oči jako tůně pod Zvíkovem. Prý se za mlada pár chasníků z okolí v těch tůních topilo. Pohlazení i šibalství z nich koukalo, když se na vás podívala. "To víš, že ju, úrodu už máme pod střechou, vymlácíno je taky, co bys nejel. Vezmeš sebou obě krákorky,v konzumu jim koupíš drobet dobrot a kdyby měli ošatky, vezmeš raději dvě, ty od loňska už nějak odcházejí. Do masopustu stačíme čuníka vykrmit, bude zabíjačka. No, kup taky balík pletiva na králíkárnu, ten Ferda na jaře tak řádil, že ho celé potrhal." Sluší se poznamenat, že Ferda byl králičí macek, který při láskyplném jarním obhospodařování svého harému to letos vzal trochu zhurta.

Krákorky, Zemanovic děvčata - starší kudrnatá zelenooká Mirka a o dva roky mladší Vlasta. Když chodila panímáma Zemanová podruhé " s outěžkem", těšili se, bude kluk. Měli pro něj i jméno -Vlastík - protože Vlastimil se jmenoval pan kaplan na Orlíku a slušelo se dávat taková panská vznešená jména. Pepíků, Frantíků,Lojzů a Vašků, těch byla plná ves. Stejně tomu bylo i nedalekém Probulově. Když se chlapi sešli v hospodě u Vajců, byl z toho pěkný galymatyáš.

"Byl tady Pepík?" "Kterej - horní nebo dolní?" to podle toho, na kterém konci bydlel. Pepčovi z dolního konce začali říkat dolejší, už mu to zůstalo. Tak vznikala příjmení. Když to druhé mimino přišlo na svět, pantáta Zeman nechal za dveřmi do seknice zklamání, kouká, v duchně vedle unavené, přešťastné panímámy leží v povijanu drobeček, jen jí očička do šelmovska hrají, celá maminka. Ten prcek je na světě pár minut a už z něj vykukují rarášci.

"Tak, Aničko, když už je to druhé taky cácorka, my jí to jméno necháme. Až přijde zámeckej kaplan, ať ji zapíše jako Vlastu. Tak, jak to stojí v pověstech." Pantáta Zeman byl nejenom dobrý hospodář, byl i sečtělý písmák. To tenkrát bývali všichni - dobří hospodáři a sečtělí písmáci.

Kdyby jen tušil, že ta mladší bude hodna pověsti bájné Vlasty - bojovnice, hledal by jistě jiné jméno. Za dva kluky byla, samá lumpárna. Šla pást kozy, nechala je svému osudu, do noci hledali mlsnou Lízu, jak se utrhla ze špagátu. Žádná sousedovic třešeň, jablůňka, ani švestky si před ní nebyly dost jisté. Zemanovic měli sice malinký sad, hned vedle zadních vrat do stodoly, dokonce tam rostla báječná dobrota - žluťoučké blumy špendlíky, sladší než cukrkandl - co naplat, u sousedů je ovoce vždycky jinačí, sladší.

Jednou zase přišla a povídá: "Mirče, vím kde mají lesní včely hnízdo." Lesního medu se treperendám zachtělo. Jen jim v dětských hlavičkách nedošlo, že včely nebudou shánět obecního policajta až z Čimelic, vezmou právo na obranu do svých křidélek a budou se oběma vetřelkyním bránit zuby nehty - přesně řečeno - všemi žihadly.

"Mámo, ten svět se snad zbláznil," povídá starý Hamáček, když zvedl oči od Národní Politiky a kouknul se k oknu. "I kuš, dědku, co tě zase bere?" bručela panímáma Hamáčková. "Doopravdy, vidělas někdy, aby se pár dní před václavským posvícením rojily včely?" "Bůhví cos viděl.Asi se ti něco zdálo!" povídá Hamáčková nahlas a myslí si: On snad dědek z té politiky na stará kolena zcvokne, rozum ztratí.

Neztrácel ani zrak ani rozum. Viděl dobře - kolem oken prolétl včelí roj. Obě cácorky na které včelky útočily vidět nemohl, protože makovičky nedosahovaly do úrovně oken. Klubko - všichni tři - ječící holky a vzteklý chumel včeliček vletěl rychlostí blesku k Zemanům do dvora. Kdyby se snad u toho nachomýtl nějaký atletický trenér, mohl zaznamenat žákovský rekord v půlce. Tak daleko to z lesa bylo. A tak rychle to zvládly. Jak říkám, namydlený blesk by jenom zíral. Panímáma Zemanová hned věděla, kolik uhodilo. Srazila dvě kebulky pod pumpu a zavelela: "Táto, pumpuj, fest!"

Dvakrát říkat nemusela. Studená voda udělala své. Včelky se uklidnily, holky přestaly ječet. Popadnout dech nemohly, jak se zajíkaly. Hastrmánek, co se stěhoval každý rok na jaře do jednoho ze tří čimelických rybníků, by jim mohl závidět. Voda jim kapala ze šosů, nebylo poznat, která je studniční, studená a která je slaná, slzičková.

Večer, když už nebylo tolik do ouvej, byla na cácorky pěkná podívaná. Copak Vlasta, která vlastně všechno spískala, ta dopadla ještě jakž takž. Měla výhodu. Její vlasy měly fazónu - to říkala kmotra Vomáčková co jí držela při křtu na rukou - jako počůranou slámu, tak se jí v nich rozzuřené včelky nedržely a taky tolik nepíchaly. Tedy, kmotra Vomáčková to říkala daleko jadrněji, jenom do pohádky se nedá citovat doslova.

Zato Mirka, dopadla. Jak se jí včelky zamotávaly do kudrlinek, schytala to z první ruky. Už to tak na tom světě chodí - kdo něco spíská, nakonec z toho vybruslí a ten, co je v tom celkem nevinně s plnou parádou to odskáče...

Večer, když jí panimáma Zemanová dávala na beztvarou kouli, ze které vůbec nebylo poznat, že jde o dětský obličejíček klůcky namočené ve studené kyšce, si jenom povzdechla: "Holka, jestli to do rána nepovolí, budem muset do Písku pro doktora." Však taky píseckej pan doktor, byl široko daleko vyhlášená kapacita. Co doktor, medicinskej machr to byl. Co machr, rovnou doktorskej kouzelník. Slamáček, cvikr, ve vestičce na řetízku cibule - velké kulaté hodinky s otevíráním, ciferník s římskýmí číslicemi a uvnitř na pouzdru obrázek elegantní dámy se smutnýma očima.

Kdo byla ta smutná paní nikdo neví, pan doktor od doby, kdy se vrátil ze studií z Vídně zůstal starým mládencem. Všechny místní matrony, co měly dcery na vdávání, tak je k němu vodily: "Pane doktor, slečinka nám nějak pokašlává, je nějak chabrus na průdušky, nepodíváte se na ni?" Pan doktor prohlédl,doporučil prsní thé a myslel si svoje. Vytrvale odmítal pozvání na nedělní obědy, nechodil zejména tam, kde byla holka zralá pod čepec.

Jak šlo o stonání dětí, to byla úplně jiná. Tam byl na to šup - ani v noci mu nebylo zatěžko. V hnědém koženém kufříku, co se nahoře zavíral přes dvě kovové kuličky, nosil všechny své doktorské instrumenty. Vyndal naslouchátko, položil na prsa a povídá: "Panímámo, je to trochu chycený, ale my si poradíme. Husí sádlo - máte? Pěkně namazat hrudníček, promastit, zabalit, přes to ještě jeden lajntuch - to bylo po vídeňsku lněné prostěradlo - pod duchnu, dva dny jenom heřmánkový thé - a uvidíme." Jinde zas: "Udělejte pazhřivcovi zábal. Krk obalit mokrým ledovým ručníkem, přes to suchý teplý, čaj z mátového listí, do neděle bude chlapák - uvidíme."

Doktorovo - uvidíme - se stalo pověstným. Píseckej pan doktor měl v zásobě spoustu těchhle přírodních praktik- a zabíraly skoro vždycky. Většinou se vidělo - pacienti se za pár dní jeho kurýrování cítili jako kapři v netolickým rybníku. Lidi se tenkrát necpali tolik práškama, bylo jiné povětří a i lidičky měly jinačí kořínek. Kdyby slyšeli dnešní slovo alergie, určitě by si mysleli, že jste spadli z jahody naznak. Když ale pan doktor jenom pokyvoval hlavou, nemluvil, bylo zle, často pak marod končil v nemocnici v Budějicích.

Ráno - kykyrykáč splnil svojí každodenní povinnost, bylo všechno jinak. Obě cácorky vypadaly ještě trochu naplácaně, pantáta Zeman kouká na panímámu, ta se přimlouvá: "Jen je sebou vem, venku fouká, ono jim to ještě splaskne. U Nových Dvorů, co je lesní studánka, si papulky ještě opláchnou, ochladí, bude to dobrý, uvidíš."

Holky skákaly samou radostí až do stropu. Než stačil pantáta Zeman postrojit koně, stály obě vyfešákované na zápraží. Mirka růžové šatičky s bílými puntíky, Vlasta jakbysmet, jen bílé puntíky byly na šmolkově modrém. Kus kluka se v ní ani při vybírání parády nezapřel. Bílé mašle, bílé podkolenky i botky měly stejné. Růžové, s bílým lemováním, na přezku.

Do Čimelic dojeli za slabou hodinku. Cestou u studánky papulky omyli - panímáma měla pravdu - opuchlinky mizely. Pantáta koníky šetřil, věděl, že si je musí považovat. U formanky Na Knížecí zastavili, pantáta zašel za bratránkem, co měl hospodu v pachtu. Půlčíka protivínského, malou zelenou; holky dostaly grenadýnu s brčkem. " Pozdravuj Andu, ať jí slouží zdraví, až se budete vracet, stavte se, dáš si ještě dvě, do každý nohy jednu, na cestu."

Dopili rovnou vedle do konzumu. Krámskej - pan Kamiš - plášť neurčité barvy, na hlavě placatku s kšiltem. Po úrodě se poptal a jestli jsou jako ve Lhotě všichni zdrávi. Zvědavej byl, kdy se čeká mladá fořtová co měla svatbu na jaře. Co jim poslali Švarzenberkové darem - nevíte pantáto? Tradice to byla - každá svatba v okolí vždycky dostala něco od panstva do začátku. Na zámku si obyčejných lidí považovali - teprve daleko později se ze zámeckých někdo snažil udělat nelidy. Na místní to stejně neplatilo, věděli svoje. A co ten mladej adjunkt, prej honí báby po lese, když jdou na klestí. Starej fořt to nikdá nedělal, spíš ještě poradil, kde je větší kupa. Věděl, že mu babky les vyčistí. No nic, mladej na to přijde, přestane si honit triko.

Jak mudrovali, pantáta Zeman prohlížel ošatky. Přebíral, odkládal, na světle obracel - jako kdyby kupoval poklad. Poklad zrovna ne, ale pod poklad nejvzácnější, pod Boží dar. Ošatky, pletené ze žitné slámy, při cestě do Prahy je vozili do krámu formani až z Nové Vsi u Suchdola, tam je pletli nejfortelnější.

Děti dnes nevědí, ale tehdy byli pekaři jenom ve městech. Na vesnici pekla každá panimáma svůj chleba domácí, v peci. Proto se také říkalo pecen chleba - jako od té pece. Kulatý bochník,veliký jako kolo od vozu, při pečení až za humna vonělo. V sobotu byl vždycky tenhle svátek a když byla v chalupě holka na vdávání, chasníci, co si na ní mysleli,chodili jako na návštěvu právě když se peklo. Aby okoukli, co a jak, co děvče umí, jak pomáhá se zaděláním a vůbec. Co s ženskou, která má tvářičky jak z růže květ, když na pořádný chleba nezadělá, neupeče?

Tedy, nevím jak vám to panímámy dělaly, ale tahle dobrota se nekazila celých čtrnáct dní. Do dalšího pečení vydržela ve lněné utěrce, úplně jako čerstvá. Dnes, za tři dny už nemá správnou, voňavě chlebovou chuť. První zakrojení dělal vždycky hospodář. Chlebíček, dar Boží pokřižoval, patku zakrojil, ochutnal, teprve potom přišli na řadu ostatní. Bylo hned poznat, jak si dovedou chleba vážit.

Konečně vybral dvě ošatky, co se mu líbily. Holkám každé berušku do vlasů, po sáčku hašlerek, pro panímámu květovaný šátek, pan Kamiš ještě cácorkám dva šumáky a žužu přidal. Balík pletiva s malými oky naložili - na králíkárnu. "Holky, alou, teď k Votočkům pro to selátko." Nemuseli daleko, Votočkův statek byl nejvýstavnější, kousek od zámku. Barokní štít, nad bránou soška panenky Marie. Na zápraží pantáta Votoček, jeden z nejbohatších sedláků v kraji.

"Tak tě u nás vítám, Jozífku. Copa tě k nám přivádí?" Tykali si, sedávali spolu v měšťance v jedné lavici, dobře se znali. "Jestli jedeš pro selátka, přijel jsi akorát, na poledne má přijet správce z Blatné, že si jich vezme víc. Vybereš si, já toho panskýho vofrňu zrovna nemusím. Platí ale dobře." Oba rovnou do prasečáku, holky se na dvoře točily kolem dokola, pusy dokořán. Tak veliký dvůr a tak pěkný, to ještě neviděly. Znaly sice zámek na Orlíku, jenže zámek a statek - to je jiná.

Vpadli do chlívka v nejlepším, holky za patama. Prasnice na boku, u cecíků visí kupa selátek, ukázkové krmení. Všechna čuňátka zůstala viset u maminčina mlíčka, jenom jeden pryč, rovnou se hrne k malé Vlastě. Pod pravým okem černá skvrnka, levé ouško celé černé. Hned si padli do oka. Vlasta ho drbe za ouškama, mrňous slastně pochrochtává. Pantáta Zeman vybíral jinak. Chtěl to největší, však taky mělo přijít do jitrniček. Vybral, otočil se k odchodu. Vlasta k němu zvedla bradičku: "Tatínku, nemůžeme si vzít tohodle šikulku, prosím? "Na pantátu koukaly prosebně tři páry očí. Černé a zelené cácorek a od země modrá, selátkovská.

To už pantáta Votoček: "Jozífku, já ti toho druhého šmudlu dám návdavkem, zadarmo, pro tu tvoji kráčmerku, když si tak padli do noty." Nemusel říkat dvakrát, Vlasta už s ním pelášila ven, k povozu. Aby si to náhodou nerozmysleli. Pantátové se srovnali, litkup zapili. Cestou domů se ještě zastavili Na Knížecí, pan Kamiš čekal před krámem, pro holky měl ještě lékořicová cukrátka. Celou cestu trůnil čuník malé Vlastě na klíně, pochrochtával. Mirka ohrnovala nos:

"Aby ses z něj nepotentila, z prasete jednoho! Uraženě se otočila. "Abys věděla, bude jenom můj - a už vím, jak mu budu říkat. Vendelín, heč!" vítězoslavně Vlasta. " Pantáta na kozlíku oči v sloup. "To zas bude nadělení!" Panímáma Zemanová spráskla ruce, hned jak vjeli do dvora. "Šmankote! Proč si vzal dvě? Kdo to bude krmit? Dohodli jsme se, že bude jedno, na zabíjačku stačí!" "Maminko, ten s tím černým ouškem, ten není na zabíjačku. Toho jsem dostala od pántáty Votočka já, ten je jenom můj a jmenuje se Vendelín, viď!" ozvala se Vlasta, koukla na prasátko. Vepřík souhlasně zachrochtal, docela jako by rozuměl.

Mirka si za ní ťukala významně na čelo, všichni víme, co to znamená. Pantáta na panímámu mrkal, že až budou sami, řekne víc. Panímáma jenom kývla, pochopila. "Tak holky, šup převlíct, vyčistíte chlívek, připravíte podestýlku, ať těm mrňousů netáhne chladno od země a do korejtka vodu. Chraň vás Pán Bůh tam dát ledovou rovnou ze studně, tu voraženou z kbelíku v předsíňce vezmete, jinak by s chlapákama bylo zle. Tak mažte!" Kdo by čekal, že holky budou remcat, ten se sekramentsky plete.

Na statku museli přiložit ruku k dílu všichni. Na jaře se chodilo králíkům na mlíčí, pěkně košík, starou kudličku do ruky, na lukách vydloubnout smetánku, protože pro macky to bývala největší pochoutka. Smetánku všichni znáte - dnes jí říkáme pampeliška a každý, kdo dneska pěstuje anglický trávník ví moc dobře, co je s ní trápení. Celý rok pást husy, nebo s kozou na louku. Při žních zase sbírat klásky, na podzim padančata - padané hrušky a jablíčka, přidávala se do krmení. Za "čertem" dobírat brambory, nosit pantátovi jídlo na pole - bylo těch povinností, že je ani nemůžu všechny vyjmenovat. Určitě by se dneska ozval nějaký ochránce dětských práv, já to přece jenom vidím jinak. Děti to braly tenkrát jako zábavu a byla to báječná věc. Odmalička se vědělo, že když chcete něco mít, musí holt máknout všichni, i ti nejmenší. Mrňata už brzy chápala, že pečení holubi jen tak z nebe do pusinek padat nebudou. Dobré pro výchovu to bylo, to mi věřte.

Vidíte, já tady povídám a zatím ti dva - Vendelín a Vlasta - jeden bez druhého ani ránu. Kdyby mohla, i do postele by si ho vzala, jenomže to panímáma Zemanová pěkně hudrovala "To vás nesmí ani napadnout, to zvíře mi nesmí do baráku ani páchnout! Kamarád nekamarád, prostě nesmí strčit rypáček ani do předsíňky, basta!" Rázná byla, nesnesla odmlouvání.

Tím pádem byl před zápražím u Zemanů vidět nezvyklý obrázek. Z jedné strany ležel Brok, věrný pejsek, taková pouliční směs, ale hlídač to byl, to jó. Mladej Vajc, syn hospodskejch, co študoval v Praze na advokáta by řekl po francouzku "páár exelááns" - to jako že hlídat umí znamenitě. Však mladý Vajc když byl doma na vagacích, vždycky před děvčaty zkoušel po francouzsku. Chlapi smíchy prskali do piva a děvčata si v koutku špitala: "Francouzky, to by brebentil, koně postrojit neumí, a posledně, jak pantátu Vajce chytly regma, šel místo něj narazit a celej sud mu vytekl ve sklepě na zem. Běloručka z něj bude a stejně, nakonec si v Praze najde nějakou nóbl. Víte, že měly pravdu? Co vím dopadlo to zrovínka tak.

Bylo to zajímavé s Brokem Vendelín udržoval vztahy na přátelské úrovni, zato s kocourem Mourkem se ne a ne porovnat. Víte jak to chodí - kočky jsou taková vznešená, nevyzpytatelná stvoření. Zvířecí šlechta jsou. Mouráč zvlášť. Sousedovic Minda - jeho máma - se musela zaběhnout až k zámku, všechna koťata z tohohle vrhu jeden chundeláč vedle druhého. Jako angorská, panská ráce. No a angorského kocoura, toho měla široko daleko jedině slečinka na Orlíku. Asi se ti dva někde potkali, Minda s tím hraběcím, divné jméno měl, povídali, že měl i rodný list, docela jako lidi - Adónis fon vodněkud - a bylo. Pět koťátek tehdy měla a samí huňáči. Kocour se nosil vznešeně, z tlapky na tlapku, svoji oháňkovou parádu jako prápor, zrovna jako generál Laudon s vytasenou šavlí, když velel k útoku.

Vendelín párkrát na Mourka dorážel, zkoušel se kamarádit. Mouráč nic - jen si uprsknul, co prase dolejzá. Když byly všechny pokusy marné, najednou čuník chytil mouráčovu nádheru do zubů, stisknul. Zakňučení a frnk ze dvora. Vendelín opanoval pole. Jak se příště měli potkat, kocour spíš vypadal, jako kdyby chtěl ocáskem dvůr zametat. Taková potupa pro kocoura namyšlenýho to byla.

Ti dva - Vlasta s Vendelínem - jedno tělo, jedna duše. Pást kozu nebo husy - Vendelín s Vlastou. Husy i do houfu honil. Pekly se za vsí brambory, taky tam byli oba, i o pečené erteple se dělili. Vendelín byl ale pěkné kvítko. Jednou si vám vyčíhal, že panímáma nosí čerstvě nadojené mlíko od Stračeny v krajáči do sklepa. Na sedmém schodu muselo stát, aby se na něm udělala do rána smetana na tři prsty, z ní se pak tlouklo máslo v máselnici. Lepší než poleva na dortu, dobrota, popsat se to nedá.

Přesně na sedmém, byla tam nejlepší temperatúra - ledničky ještě nebyly. Vendelín nějak vyčíhl, že není pořádně zavřeno, vkradl se, smetanu slízal a krajáč převrhl. Vyšetřování bylo, holky z toho vypadly - zrovna seděly s ostatníma u rybníka. V chlívku Vendelín pochrupával, na rypáčku zbytek smetany. Nepřejte si slyšet, jak panímáma hartusila.

Vrchol všeho byl, když sežral panímámě škvarkové pracny na Vánoce. To vám musím vyprávět. Před Vánoci panímáma pekla, jako všechny maminky. Sváteční chleba z nejlepší mouky a pro holky pár sladkostí - poctivé škvarkové pracny, rozemleté oříšky se do škvarkového těsta přidávaly, vlašáky a lískáče půl na půl. Dopekla, vyndala z pece, nese na chodbu. Na dlážku, aby vychladly. Když se vracela, Vendelín dojíždí poslední drobky. Násadu od koštěte o něj přerazila. Jinak to byla strašně hodná ženská, kuřeti by nedokázala ublížit. Tak jí tenkrát rozčílil, sotva dechu popadala. "Mně z toho prasete snad trefí šlak!"

Na Tři Krále, pantáta dojedl oukrop, položil lžíci. "Mámo, fašank na krku, řezníka z Probulova musíme zadat, ale co s Vlastou? Je s tím mizerou Vendelínem jedna ruka, jak se doví, že chceme zabít obě prasata, já ti nevím," povídá. Bylo znát, že i pantáta má pro Vendelína slabost.

Panímáma bradu do dlaně, tvář dvěma prsty přejíždí, přemýšlí. "Víš co? Domluvíš to, pošleme holky na týden k tetě Kortánů do Mirotic na návštěvu, a než se vrátí, bude po všem. Poradila si, v rodinách si s ošemetnostmi vždycky líp poradí ženské.

Jak se domluvili, tak udělali. Když se holky z Mirotic vrátily, tvrdili jim s vážnou tváří, že Vendelín byl tak chytrý, jak viděl řezníka, ze dvora strachy pryč, už ho nechytili, ani Brok ho nenašel. Vlasta ani muk, večer do polštářů slzičkové údolí. S nikým mluvit nechtěla, Brokovi nadávala, co je to za psa, když neumí kamaráda uhlídat. Přešly ty trucy za pár dní, Stračena se otelila a Vlasta měla nového kamaráda. Že by zapomněla úplně, to asi ne, od té doby nikdy nejedla chleba se sádlem. Ani s tím se zapečenými kousky masa - já bych se po nich mohl utlouct. Ani to nejedla, takovou laskominu a co je mi známo, nejí ho do dneška.

Ptáte se, jak všechno vím? Já tam tenkrát jako malý kluk byl, do lesa na med taky šel, jenomže jsem se bál, opodál jsem stál. Znáte to, kluk z města. Ten báječný chleba jsem baštil, na vyhřáté peci jsem spal. Báječnější poleženíčko si neumíte představit. Smetanu jsem potají chodil do sklepa lízat. O Vendelínovi jsem slyšel vyprávět úplné zkazky, ani jsem to nemohl všechno napsat, tolik toho bylo. Snad jindy.

Na návsi ve Lhotě malá kaplička stojí, malinkatý zvonek klekání zvoní. Cinky-linky, cinky-linky, do postýlek hajinky. Hajat, sladké sny snít - třeba o čuňátku jménem Vedelín. Tak, až se vyspinkáte!

Mějte se !

Jiří Kadlus



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !