Doba, kdy se hojně posílaly dopisy a pohlednice, není zas až tak vzdálená. Přesto už existuje generace, která vyrostla s esemeskami a jinou poštu než elektronickou pro komunikaci nepoužívá. A ostatní se tomu přizpůsobili. Schválně – kolik jste za uplynulý rok poslali klasických dopisů nebo pohledů? Když se nad tím zamyslím, vím jen o dvou dopisech a třech vánočních a také velikonočních pohlednicích. Naprostá většina známých a přátel přešla na „vyšší“ formu komunikace a na „papír“ se píše jen těm, kteří se odmítli přizpůsobit.

Když ještě nebylo těch technických vymožeností, v rodinách se uchovávaly seznamy adres, aby nikdo nejen příbuzenstva, ale často i z širokého okruhu známých, nebyl o Vánocích a Velikonocích opomenut. Zapomenout na někoho a pak od něj dostat novoroční přání, to by bylo asi považováno za trapas. Dnes o nic nejde, protože se to dá rychle vyřešit esemeskou nebo zavoláním na mobil.

Zvláštní kapitolou bylo rozesílání pozdravů z dovolených. Nejen rodině, přátelům a známým, ale i na pracoviště. Někde na to měli speciální tabule, kde se došlé pohledy vyvěšovaly. Neposlat za takové situace pohled mohlo být považováno za neomalenost. A tak se na nástěnkách vedle sebe hromadily pozdravy zaslané z Bulharska, Jugoslávie nebo jen z Lipna.

Psalo se na „papír“ sice hojně, ale způsob, jak se to dělalo, se také oproti meziválečné době hodně změnil. Můj dědeček měl ve skříni velkou krabici s obálkami a papíry s vodotiskem, v níž byla různá pečetítka a pečetní vosk. Nic z toho už nepoužíval, byla to spíš taková stará nepotřebná veteš, kterou děda uchovával. Rád jsem si ty věci prohlížel. Zejména nástroje na pečetění dopisů mne fascinovaly. Vůbec nemám ponětí, kde zmizely, nejspíše je později někdo vyhodil.

Vzpomněl jsem si na to v roce 1990, když jsem ve Vídni v jedné uličce nedaleko Graben narazil na obchůdek, kde se prodávala pečetítka. Jedno s pěkně vyrytým písmenem U jsem si tam tehdy koupil. U nás v obchodech nic takového neměli, ale pečetní vosk byl k dostání v každém papírnictví, dokonce ve dvou druzích. Jeden, který se prodával na kusy, byla taková hrubá červená tyčinka. Ten druhý se prodával v krabičce s nápisem Pečetní vosk dámský. Uvnitř bylo šest tyčinek červeného, zeleného a modrého pečetního vosku, z každé barvy po dvou.

Pečetítka a pečetní vosk

Krabičku mám dodnes a při dosavadním tempu používání pečetního vosku nehrozí, že by se v tomto století mohl spotřebovat. Nevím ani, zda se vůbec něco takového dnes u nás v papírnictvích ještě nabízí. Ovšem pochybuji, že by se tím nějaký český výrobce zabýval. Pečetní vosk se dá ostatně i vyrobit. V Příruční knize chemicko – technické z roku 1921, která obsahuje 1646 předpisů a návodů z oboru chemicko – technického průmyslu a řemesel, je na straně 285 kapitola Pečetní vosky. Je jich tam 21 druhů!

Tak třeba návod na výrobu modrého pečetního vosku (ponechán původní pravopis): „1000 dílů šelaku, 480 dílů terpentinu, 220 dílů světlé pryskyřice, 130 dílů mineralní modři, 20 dílů magnesie utřené v oleji terpentinovém“. Kvalita pečetního vosku prý záleží na jakosti surovin, zejména na čistotě šelaku a barviva. Jednoduché, že?

Měl jsem pečetítko i pečetní vosk, ale nic jsem nepečetil. Chtělo to něco „víc“. Asi rok nato jsem za výlohou jednoho obchodu se starožitnostmi uviděl nádherná pečetítka s mramorovými rukojeťmi. Zajímalo mne, co je na jich vyryto a nechal jsem si je ukázat. Jedno bylo čisté, nikdo na ně nic nevyryl. Nešlo odolat a za 50 korun bylo moje.

Vyrytím pečetě bylo pověřeno jedno velké zlatnictví, které nabízelo i rytecké práce. Ryli do zlata a stříbra a byl jsem ujištěn, že vyrýt podle dodané předlohy rytinu do raznice pečetítka je pro ně maličkost.

Co slíbili, to také precisně udělali. Cena byla mírná a při předání pečetítka přišel osobně pan majitel. Prý se s tak tvrdým materiálem dosud nikdy nesetkal a než vše podle předlohy vyryli, zničili dvě rydla. Bral to ale celkem s humorem.

Zapečetit dopis není nic složitého, chce to ale určitý cvik. V dobách, kdy dát na dopis svou pečeť bylo běžnou věcí, docházelo při pečetění k popáleninám a požárům. Trochu opatrnosti proto není nazbyt. Tyčinka pečetního vosku se na svém konci opaluje zápalkou. Vosk kape na místo, kde bude pečeť a až je ho dost (na pečeť malé velikosti není třeba vosku mnoho, postačí plamen jedné zápalky), vtiskne se něj pečetítko. Pozor je třeba dávat při odkládání zápalky a také tyčinky vosku, která je rozpálená a dokáže se přiškvařit. Stačí mít připravenu nějakou plechovku.

Nechtěl bych, aby mé vyprávění vzbudilo mylný dojem, že pravidelně provozuji korespondenci, při které pečetím dopisy. Nic takového nedělám. Víc než dvakrát nebo třikrát do roka to nebude.

Klasické dopisy opatřené pečetěmi jsou minulostí. Na samotném pečetění je však něco mysteriózního. Vnučka, která jednou byla přítomna při pečetění dopisu, byla nadšena a mnohokrát jsme pak spolu pálili pečetní vosk a vyráželi pečetě. Oheň, proměna pevné tyčinky na tekoucí vosk a vtisk razidla, to je docela zvláštní obřad.

Pečetilo se tisíce let a najednou to je pryč. Máme esemesky, e-maily a pro poštu si chodíme do datové schránky. K čemu dnes pečeť z vosku? Nedávno jsem šel ve Vídni kolem obchodu, kde jsem kdysi své první pečetítko koupil. Podle vývěsního štítu je tam od 18. století. Pečetítka už ale ve výloze nemá ani on.

Foto: autor