Když jsem zhruba před více než půl rokem psala článek s názvem „Mami, já chci morče!“, ani jsem moc neplánovala, že by mohl mít někdy pokračování, nicméně naši dva morčáci Toffifee a Čoky (nebo také Tofíno a Čokulín, souhrnně pak podle momentální nálady také „myšáci“, „pakomyši“, „pišišvoři“, „buřti“ nebo prostě „klucí“) mě k tomu přiměli, resp. jsem měla pocit, že jim to trochu dlužím.

Kdo jste totiž četli první vyprávění, víte, že Tofíno a Čokulín jsou taťka se synkem, které potřebovala jejich původní majitelka (naše kamarádka) umístit do dobrých rukou, aby jí doma zůstala jen holčičí parta morčat, neb na další rozrůstání rodinky nemá kapacity. A moje pubertální dcerka nás ukecala, ať si „myšáky“ vezmeme my. No, abych byla upřímná, u mne jí přesvědčování ani moc práce nedalo, neb já morčata měla vždycky ráda a pár jsem jich už dříve také měla. Více se musela snažit u tatínka, ale u toho jsem se dokonce přimluvila já, když mi „svatosvatě“ slíbila, že se o zvířátka opravdu bude starat a ne že to bude všechno jenom na mně.

Čoky a Tofík

A to je vlastně důvod, proč jsem se rozhodla napsat pokračování předchozího povídání a proč bylo nazváno tak, jak bylo :-). Než svým milým ratolestem dovolíte pořízení nějakého živého mazlíčka, ujistěte se, že vám opravdu, ale opravdu nebude vadit se o něj starat sami, až to vaše děti omrzí. Abych ale nebyla k dceři nespravedlivá. Ona ty naše dva „myše“ má ráda a zjevně i oni ji. Ráda se s nimi mazlí, byť teď již ne tak často.

Nutno říci, že z těch prvotních poseroutků se celkem rychle stali poměrně vymazlení drahoušci, ale jen, jak se jim to hodí. Pokud si je vytáhneme na klín, pak obvykle mazlení přijímají s klidem (Tofíno hned, Čokulín až po chvíli) a hlazení jim dělá dobře. Když jdeme k jejich ubikaci s něčím k jídlu, Tofíno div nešplhá po stěně, jak se na tu baštu těší. Pokud ale nic nemáte, maximálně si nechá sáhnout na čumáček a okamžitě zaleze do domečku za Čokulínem, který se obvykle ani neuráčí vylézt.

Tofík na seně, Čoky v domečku

Ale nechci předbíhat a vrátím se k té péči o mazlíčky. Dcerka se zprvu opravdu starala (asi tak měsíc). Byly letní prázdniny, tedy všude spousta venkovní zeleně a dcera se zajímala o to, co jim má dát, kde to najde a já trpělivě vysvětlovala a také předložila literaturu k nastudování. Dvě útlé, nicméně užitečné knížky se spoustou ilustrací navíc však, pokud vím, dodnes ani neotevřela.

Dokud byl Čoky „morčomimčo“, chodily k nám pravidelně také dcery kamarádky a kluci měli toho mazlení snad až skoro moc. A protože při té péči ze strany děvčat také pořád něco zeleného konzumovali, „morčomimčo“ brzy přestalo býti prckem a začalo svou velikostí dohánět taťuldu. Zhruba obden jsme je vážili a s kamarádkou jsme si porovnávaly, jak jsou na tom váhově Čokyho sestřičky.

Mezi morčaty nebývá rozdíl mezi pohlavími obvykle příliš výrazný. Samečci mívají někdy robustnější hlavy, ale i samičky mohou být pěkné „vazby“, pokud vím. Ovšem mezi Čokym a jeho sestřičkami byl rozdíl dost značný (jak co do velikosti, tak váhy). On i Tofíno dost přibral a přijde mi, že i vyrostl, ač ten se k nám již dostal jako dospělý. Oba kluci mají teď přibližně okolo jednoho kilogramu. I tak ale ještě pořád patří spíše mezi průměrná než velká morčata.

Ještě o těch letních prázdninách se o „myšáky“ dcera zajímala dostatečně na to, abych jí celkem snadno odpustila, že stále častěji zapomíná měnit vodu anebo v potřebném časovém intervalu vyčistit jejich ubikaci. S vodou je to u těch dvou vůbec problém. Oba rezolutně odmítají pít z napáječky, ač víme, že to umí. Pokud už vůbec pijí, tak jedině z mističky, kterou však nejsou schopni udržet ani půl dne v čistotě. Každý den tak vyměňuji vodu dva- až třikrát, neboť se v ní kluci buď koupou, nahází do ní krmení anebo do ní dokonce konají potřebu.

Když jsem dceři připomínala fakt, že myšáci jsou především její, sebrala se a šla si je obstarat, nicméně postupně veškerou péči takřka úplně nenápadně přehodila na mě a já to prostě převzala, aniž bych si to pořádně uvědomila. Dcera už je tu pro ně tedy téměř jen na to mazlení.

Svačinka při mazlení.

V poslední době mám však pocit, že kluci už jsou takřka výhradně moji, přestože oni jsou zřejmě jiného názoru. Když je celý den dcera nepomazlí, jdu si je nakonec večer vytáhnout já a zdá se, že jsou pak docela vděční aspoň za mne (aspoň Tofínek ano). Nicméně pořád tak nějak cítím, že mě spíše tolerují, protože jsem tím, kdo je krmí. Stejně tak jsem ale zároveň i tím „tyranem“, který jim stříhá drápky, vyplachuje zaprášená očka borovou vodou, pokud se jim tam něco dostane ze sena. Tofíno je na ten prach dost citlivý, tak se snažím kupovat co nejlepší seno. (Nasušenou zásobu kvalitního lučního od tety už kluci zpucovali před Vánocemi.) Na seně se ale nesmí šetřit, neboť je to hlavní složka morčecí potravy.

Když si chovám Tofína, přijde mi, že tomu je skoro jedno, kdo ho mazlí, hlavně, že někdo. Ale Čokulín je opravdu v pohodě jen u dcery.

Čoky olizuje nos.

Když si ho vytáhnu já, snaží se pokaždé někam vydrápat, zalézt nebo vyskočit a trvá mu to docela dlouho, než se uklidní. U dcery na klíně je sice taky nejprve akční, ale potřebuje jen vylézt co nejblíže k jejímu obličeji a pak si spolu povídají. Občas dceři olizuje nos (viz foto, kde je ten růžový jazýček i vidět) anebo tam prostě jen sedí a nechá se hladit a šťouchá do hladící ruky čumáčkem. A já se na to dívám a rozplývám se, současně se však cítím dětinsky ukřivděně, že jsem tomu hnědému „buřtovi“ dobrá tak akorát na ten servis, přičemž o některé služby ani sám nestojí (nenáviděné stříhání drápků).

Stříhání drápků je ostatně pro mne stejně neoblíbenou činností, jako pro „myšáky“. Tofíno je klidný a navíc má drápky téměř všechny průhledné, tudíž u něho to obvykle zvládnu udělat sama. Čokulín má ale naopak průhledný asi jenom jeden a navíc se mrská jak žížala na udici, tudíž k „akci drápky“, kterou je u obou nutno realizovat cca jednou za 14 dní, vždycky dceru dotáhnu „třeba za ucho“, ale sama to dělat odmítám. Dcera drží zmítajícího se buřta a já se snažím ucvaknout aspoň ty špičky drápků, aby mu nepřerůstaly. Čokyho drápky navíc mají tendenci se podtáčet, takže o to víc to musím hlídat.

Když není žrádlo, mazlení stačí, pohodlně se rozplácnout umí hlavně Tofík.

Při jedné „akci drápky“ jsem to u Čokyho vzala víc, než jsem zjevně měla, až začala téci červená, čímž jsem ho naštvala natolik, že mi na oplátku okamžitě uštípl kus nehtu. Ve skutečnosti jsem mu téměř neublížila, až na to prvotní štípnutí, ale ty drápky umí krvácet opravdu hodně a zastavit to bylo dost náročné (zkuste si obvázat drápek, který má na šířku s bídou 2 mm, aby to drželo). Vydrželo to jen po tu dobu, co ho dcera mazlila a uklidňovala na klíně, ale stačilo to na to, aby to přestalo téci a zatáhlo se.

Nebýt toho, že stoprocentně víme, že Tofínek je Čokyho otec (neb jiný sameček se u kamarádky nevyskytoval), sotva by mu to otcovství někdo hádal. Když úplně pominu výrazný rozdíl v barvě, Tofínek je spíš salámista, mírný, hodný, nekonfliktní a někdy trochu stydlín. Čokulín je jeho pravý opak: rtuťovitý „egař“, akční, ale zároveň trochu strašpytel (alespoň pokud jde o mne a manžela). Pokud se mu zrovna něco nelíbí, okamžitě nadává (ten zvuk by se dal písmeny vyjádřit asi jako „trrrrrrr“ či „prrrrr“), a jak už jsem psala výše, nerozpakuje se i kousnout, ačkoli obvykle je to jen opravdu jemné upozornění.

Čoky se rozvaluje na klíně.

Spolu ale kluci díky taťkově trpělivé povaze vycházejí dobře. Než by se dohadoval, Tofíno raději mladému ustoupí, nechá si od něj klidně i ukrást z tlamky potravu, jako by si říkal: „Co se s ním budu hádat, je toho tu dost pro oba a já, na rozdíl od něj, se pro to žrádlo nebojím kdykoli dojít.“ I pokud jim přinesu něco opravdu hodně oblíbeného (salát polníček, jablko, papriku, salátovou okurku, květy pampelišky, kolečko banánu atd.), přijde si to z ruky vzít jenom taťka a zaleze s tím do domečku, kde mu to synek okamžitě ukradne. Tofíno pak vyleze zase ven a jde si vybrat z hromady novou dobrotu a nevadí mu, že se na něj dívám, jak mu šmakuje. Čokulín čeká, až vypadnu, a pak se jde milostivě obsloužit sám také.

Většinou proto ráno klukům nasypu jejich příděl čerstvé zeleniny a seno, vyměním vodu a odcházím s poznámkou směrem k Čokymu „už jdu pryč, můžeš vylézt, ty poseroutko“, a neseběhnu ještě ani celé schody a už slyším, jak tam rejdí, a představuji si, jak krade tátovi to nejlepší od huby. A že to opravdu dělá, máme ověřeno. Manžel totiž umí chodit opravdu velmi potichu, tak kluky několikrát pozoroval a pak mi hlásil, že on na Tofínově místě by si to od synka teda líbit nenechal :-)).

Mazlouš Čokulín.

Když byl Čoky ještě „morčomimčo“, měl ho taťka neustále za zadkem, pořád potřeboval být s ním. Teď se také cítí nepochybně mnohem jistěji, pokud je taťka poblíž, ale už na něm není tak závislý. Občas u něj pozoruji, jak taťku mírně šikanuje, ale k opravdovým rvačkám nedochází, protože Tofínek se řídí zásadou „moudřejší ustoupí“. On dobře ví, že o ten svůj díl žvance (protože jen o něj vždycky jde) stejně dostane. Není líný si o něj říci a obvykle není odmítnut.

Ale že někdy i Tofínův pohár trpělivosti přeteče, dokazuje nedávný incident, kdy v mističce bylo něco obzvlášť dobrého a synek byl příliš dotěrný a drzý. Tak mu taťka uštědřil výchovný štulec a Čokulín se na chvíli uraženě stáhl, přičemž ječel jak na lesy. Dcera tuto epizodku pozorovala z houpacího křesla, kde seděla v klidu a potichu, zatímco byli kluci zrovna ve svém „playhousu“ (improvizovaný výběh, co jsme jim udělali) a mysleli si asi, že je nikdo nesleduje. Od tohoto incidentu mají každý svou mističku na opačném konci ubikace :-)). Podle toho, co aspoň vidím já, již ke konfliktům o žrádlo nedochází. Tofíno je ovšem u mističky vždy první a Čokulín by rád zjistil, zda táta nemá něco lepšího, než on. Tak to vždy zkouší. Přijde k tátově misce „jakoby nic“, honem něco popadne a zdrhne.

Tofík společensky svačí.

I když to v tom vztahu otec a syn někdy vypadá, že synáček má navrch, pro mne je jednoznačným šéfem Tofíno, ačkoli tu svou vůdčí roli uplatňuje jen velmi zřídka. Pokud by byli oba stejného ražení jako Čokulín, nejspíš by se navzájem sežrali, ale díky Tofínovi mezi nimi vcelku vládne harmonie a troufám si tvrdit, že jsou spolu spokojenější, než kdyby byli každý sám.

Ti naši „myšové“ mě nepřestávají fascinovat, hrozně mě baví je pozorovat v „playhousu“, kde je často necháváme i delší dobu, protože se tam mohou lépe proběhnout, mají tam možnost použít každý svůj domeček (většinou jsou ale stejně zalezlí spolu v jednom nebo druhém).

Čoky a banán. Oba kluci ho milují, ale dostanou jen občas, aby až příliš netloustli.

A co mě na nich opravdu udivuje, je jejich síla. Poměrně těžkou keramickou misku plnou suchých granulek pro morčata jsou schopni v noci z jednoho rohu přestěhovat do druhého k domečku, aby si mohli chroupat z pohodlí pelíšku. Strašně bych je přitom chtěla vidět, jak to dělají. Osobně si myslím, že iniciátorem musí být Čoky, protože Tofíno si k misce vždy dojde a klidně tam chroustá, i když jsme poblíž. To Čokulín si s námi pořád „hraje na schovávanou“. Asi se neudržím a nainstaluju jim tam skrytou kameru, ať to konečně zjistím :-)).

Jak se praví v Exupéryho Malém princi (ovšem necituji přesně): Cos k sobě jednou připoutal, za to jsi už navždy zodpovědný. Mé dceři se však tato knížka nelíbí (asi je na ni ještě příliš malá). Já už na ni sice malá nejsem, přesto však sama o sobě také nepatří k mým oblíbeným. Nicméně s tím výše uvedeným poselstvím zcela souzním a dceři jsem to mnohokráte říkala, ovšem zatím s ne příliš zjevným efektem. Doufám proto, že jestli si tento článek ta moje drahá ratolest přečte, snad se aspoň trošinku „chytne za nos“...

Foto: Eva Zvolánková. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.