Lysá hora a Radhošť jsou známé hory Beskyd, ale jsou i jiné vrcholy, které jsou neméně pozoruhodné. V Podbeskydské pahorkatině mezi městy Příbor, Frýdek-Místek, Nový Jičín a Frenštát pod Radhoštěm je mnoho menších kopců. Říká se jim hůrky nebo horečky a patří k nim i vrch Kotouč ve Štramberku nebo Starojický kopec s hradem Starý Jičín. Každý z nich je něčím pozoruhodný, ale jeden je zvlášť neobyčejný. Pamatuje doby, kdy jej obklopoval pevninský ledovec, jehož stopy jsou na něm dosud patrné a s člověkem je spojen od nejstarších dob lidské existence. Je to Libhošťská hůrka.

Libhošťská hůrka

Na cestě z Nového Jičína do Příbora je 5 kilometrů před Příborem na levé straně silnice obec Libhošť. Proti obci, na pravé straně cesty se zvedá nápadný vrch – Libhošťská hůrka. Na její vrchol ve výšce 493 m n. m. nevede žádná turistická značka. Vystoupit na něj se dá přímo z obce Libhošť nebo od obce Závišice. Zalesněný vrchol nenabízí výhledy do krajiny, zato je tento osamocený kopec dobře zdaleka vidět ze všech stran.

Libhošťská hůrka má jeden a půl kilometru dlouhý hřeben, který se mírně snižuje od nejvyššího místa na západě k východu. Je utvořena z bašských písčitých vápenců až vápnitých pískovců. Bašské pískovce se na Hůrce těžily v několika lomech.

Libhošťská hůrka, pohled od pískovny

Od Ostravy až k Přerovu se ve směru od severovýchodu na jihozápad táhne příkopová propadlina zvaná Moravská brána. Má dvě části. Od Ostravy až Bernarticím nad Odrou a ještě o něco dál to je oderská část a zhruba od Hranic k Přerovu část bečevská. Libhošť se nachází v oderské části Moravské brány. K Odře je od Libhoště 8 kilometrů severozápadním směrem.

Libhošťská hůrka, to jsou ve druhohorách a třetihorách vyzdvižené Západní Karpaty. Hned za Odrou se rozkládá prvohorní Český masiv. Z hlediska utváření zemského povrchu to je unikátní místo s bohatou historií. Putovala zde stáda zvěře, s nimi lovci, měli zde sídla první neolitičtí zemědělci, vedla tudy jedna z větví obchodní trasy známé jako Jantarová stezka, spojující sever Evropy s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Příroda zde vytvořila cestu, která se stala komunikací již v pravěku. A na ní musela být Libhošťská hůrka významným orientačním bodem.

Pohled na Beskydy z polí pod Hůrkou

Zbývá vysvětlit, co má Libhošťská hůrka společného s inuitským slovem nunatak, názvem pro osamělý skalnatý vrchol vyčnívající z pevninského ledovce, které spolu se slovy nanuk, iglú, kajak a malamut přešlo z řeči Eskymáků do evropských jazyků.

V předposlední velké době ledové byla Libhošťská hůrka obklopena ledovcem. Hranice utvářená ledovcem nebyla stálá, přední část ledovce ustupovala, pak ledovec znovu narůstal a masy ledu se pohybovaly kolem kopce, jehož rozlehlý skalnatý vrchol vystupoval z ledovce. Někdy mohla masa ledovce kopec zcela překrýt. Těžba kamene v lomech na Libhošťské hůrce siluetu kopce změnila, avšak stále v ní lze rozpoznat tvary typické pro nunataky, jak jsou známé z Antarktidy, Grónska nebo na Špicberkách. Chce to jen představit si, jak by Hůrka vypadala, kdyby nebyla zalesněna.

Nejdál na jih se pevninský ledovec dostal asi 17 kilometrů vzdušnou čarou od Libhoště na jihozápad a překonal tak hlavní evropské rozvodí. Tohoto nejzazšího rozšíření dosáhl ledovec nedaleko Starojické Lhoty, odkud úzkým výběžkem zvaným Porubská nebo také Palačovská brána se jeho čelo dostalo do hloubky několika málo kilometrů na území spadající do povodí Dunaje. Mluvíme-li o hlavním evropském rozvodí, myslí se jím jeho současné vymezení. V době, kdy v Moravské bráně ležel ledovec, odtékaly veškeré tavné vody z čela ledovců na jihozápad do povodí Bečvy.

Byla by to jistě úchvatná podívaná, vidět ty obrovské spousty z ledovce vycházejících vod, jejichž hukot byl slyšet zdaleka. Tavné vody ledovce, jehož tloušťka v některých místech oderské části Moravské brány dosahovala několika stovek metrů, jak je potvrzeno stlačeným podložím v hlubinných vrtech, se zde slily v jeden mohutný tok. Bylo tomu naposled v době zalednění Ostravska v předposlední velké době ledové před 180 000 až 230 000 lety. Je možné, že toto úchvatné přírodní divadlo mohli již tehdy lidé pod ledovcem pozorovat.

Meandry vytvořené potůčkem na severním svahu Libhošťské hůrky

I malé terénní hřbety jsou pro postupující ledovec překážkou. Vznikají na nich náporové morény, v nichž se ukládají ledovcem z blízkého i vzdáleného podloží vyrvané kusy hornin. Na jednom místě se tak mohou nahromadit horniny severského původu přinesené ledovcem ze vzdálenosti tisíce kilometrů spolu s místními horninami. Taková ledovcová moréna se utvořila i na svazích Libhošťské hůrky. Příroda zde zanechala štědré dary.

Libhošťská hůrka poskytovala po staletí obyvatelům v obci pod ní stavební materiál. Na svazích kopce se v četných lomech těžil kvalitní pískovec, jehož vlastností je snadná opracovatelnost. Dají se z něho lámat desky různé tloušťky a pravidelných tvarů. Až do poloviny 20. století se v obci používal na všechny stavby. V roce 1784 se začala stavět přes Libhošť „císařská“ silnice a z místního kamene se dělaly mostní pilíře i podklad vozovky. Materiál na stavby dávaly také štěrkopískovny na svazích Hůrky. Kámen z Libhoště se vyvážel do širokého okolí jako materiál na dlažby. Na severní a východní straně Hůrky, které byly vystaveny náporu ledovce, se vytvořily mohutné ledovcové usazeniny štěrku a písku o tloušťce až 80 metrů.

Baltický pazourek v pískovně

V okolí se vyskytuje štramberský vápenec, který v úzkém pásu proniká geologickým podložím od Štramberku až k Libhošti, kde vychází na povrch na severní straně Libhošťské hůrky. Všude v okolí zde byly rozesety vápencové balvany, které odlomil a transportoval ledovec. To umožnilo provoz vápenek. U obce dokonce čněla vápencová hora, ze které se těžil vápenec a stopy po pecích, kde se pálilo vápno, jsou dosud v krajině patrné. Nakonec se ukázalo, že nejde o horu, nýbrž o neobvykle velký izolovaný kus skály, která byla těžbou vápence do konce 19. století spotřebována.

Pískovna 800 metrů na severovýchod od vrcholu Hůrky

Příroda zde nešetřila ani na vodních zdrojích. Na úpatí Hůrky je několik pramenů kvalitní vápenité vody se stálým průtokem. Obsahuje také hořčík. Její teplota se nemění a protože všechny prameny zde vyvěrají na stejné vrstevnici, předpokládá se existence podzemního jezera krasové vody pod Hůrkou. Na Hůrce se vyskytují povrchové krasové jevy jako závrty a škrapy. Pod Hůrkou napájel Mlýnský potok rybniční soustavu, která zde byla ještě v 19. století.

Minulostí zdejší krajiny se blíže zabýval libhošťský farář Josef Slavíček (1866-1944). Na faře shromáždil rozsáhlé sbírky nejen zkamenělin, ale také různých předmětů lidového umění, především maleb na skle a nálezy z pravěku. Jeho sbírky jsou ve vídeňských muzeích a v Ostravském muzeu. V roce 1904 věnoval Slavíček unikátní sbírku 2500 pazourků se zkamenělinami, které pocházely z Libhoště a okolí, Moravskému zemskému muzeu. Dochovala se o tom zpráva v muzejním časopise, ale sbírka v muzeu záhadně zmizela a její osud je neznámý.

Archeologické nálezy dokládají přítomnost člověka na Libhošťské hůrce a v jejím širším okolí jak v mladší, střední, tak i ve starší době kamenné. Průzkumu Libhošťské hůrky se dlouhodobě věnují neprofesionální archeologové Jan Diviš a Daniel Fryč z Archeologického klubu v Příboře, o němž zde byl článek dne 3. 4. 2015. Na Libhošťské hůrce objevili několik rozsáhlých paleolitických nalezišť, o nichž podali zprávy v odborném tisku. Mám ty články před sebou, ale není možné pro jejich rozsah zde uvést vše, co bylo na Libhošťské hůrce objeveno. Snad jen to, že stopy člověka zde sahají do velkých hlubin minulosti, jak tomu svědčí některé pravěké nálezy zařazené do středního paleolitu.

Silicitová broušená sekerka (eneolit)

Ledovcové usazeniny na Libhošťské hůrce byly v pravěku nevyčerpatelným zdrojem pazourku, kamenné suroviny, která byla skutečnou „ocelí pravěku“. Mnoho písku a štěrku se vytěžilo zejména v posledních třech stoletích. Pískovny jsou už z velké části zničené, jejich zbytky jsou zalesněné, některé sloužily jako skládky, ale stále se na svazích Libhošťské hůrky v hojném množství vyskytují baltické pazourky. Z nedávné doby jsou potvrzeny nálezy pazourků o váze několika kilogramů. Ten největší měl 8 kilogramů.

Na Hůrku jsem se vydal z Libhoště. Ze středu obce to je asi jeden a půl kilometru. Nejkratší cesta vede podjezdem k čerpací stanici pohonných hmot a od ní pak místy přes pole, místy přes kousky lesa přímo nahoru.

Z vrcholového hřebene můžeme sestoupit do míst pod Hůrkou, kde se těžil písek. Je to asi 800 metrů severovýchodně od nejvyššího místa Hůrky. Písek je všude kolem, také krtince na polích jsou ze žlutého písku.

Písek vyrytý krtky na poli pod Hůrkou

Písek vystupuje na povrch i v lese pod Hůrkou, i zde bývaly pískovny. Na tom místě jsem se zdržel asi hodinu, nasbíral jsem 13 pazourků, z nichž největší vážil něco přes 300 gramů.

Našel jsem tam i menší bludný balvan z jemnozrnné krystalické horniny růžové barvy. Ta byla ale patrná až poté, co jsem kousek kamene odštípl. Pazourky jsem přidal do batohu, bludný balvan vyfotil a ponechal na místě.

Bludný balvan v lese pod Hůrkou

Kousek dál za lesem je hluboká jáma staré pískovny. Její okolí je rozježděno těžkou technikou a podle všeho to vypadá tak, že se zde bude provozovat skládka odpadu. Vstup je zakázán a jáma ohrazena páskou. Ta je ale z větší části přetrhána. Zde by se ledovcové souvky daly sbírat úplně nejlépe, také pazourků jsem tam viděl dost.

Pohled na Hůrku od pískovny

Už jsem se ale nezdržoval, asi po jednom kilometru se dal nalevo a cestou na kraji pole vedoucí v blízkosti silnice se vrátil zpět k čerpací stanici a odtud podjezdem pod vozovkou do Libhoště. Celý výlet trval necelé 4 hodiny.

Fotografie archeologických nálezů z Libhošťské hůrky poskytl archeolog Daniel Fryč, který také jednotlivé artefakty v popiscích detailně pojmenoval. Je to jen zlomek z toho, co vše se na této lokalitě, kterou příborští archeologů zkoumají od 70. let, nalezlo.

Plošně retušovaný hrot s laterální retuší (pozdní paleolit)

Bonanza vzácné suroviny učinila z Libhošťské hůrky po všech stránkách jedinečné místo. Byla orientačním bodem a útočištěm lovců na trase sezónních tahů stád zvěře. Četné prameny a protékající potůčky poskytovaly vodní zdroje, které umožňovaly krátkodobé i dlouhodobé osídlení Libhošťské hůrky a nepochybně přispěly k pravěkému osídlení jejího širšího okolí. Kolem vedla pravěká komunikace. A čilý provoz na silnici pod Libhošťskou hůrkou je i dnes. Zde doslova platí rčení, podle něhož pravěk od nás není zas až tak vzdálen a jsou místa, kde skutečně leží před našimi dveřmi.

Foto: autor, foto pravěkých nástrojů z Libhošťské hůrky Daniel Fryč