Zdena b.p. 5.12.2006 9:41

Já vím,

takhle se u nás vzpomíná na Mr. Zrzavého. Ale toho jsem neviděla mrtvého. Nevím, jestli to je horší, nebo lepší, protože každý zrzavý plyšák mne pořádně nadzvedne.

Jo, dnes kolem druhé se pí. Mína rozhodla, že nutně potřebuje hladit. Zalézala mi pod dlaň a budila. Když jsem ji několikrát pohladila a pak trvala na spaní, tak mi dělala manikúru a mně přecházel mráz po zádech v očekávání, kdy se pořádně zakousne. No, neudělala to, ale uvažovala jsem, že ji zakousnu já.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 5.12.2006 9:24

Chce se mi Vás pohladit ,

ale současně musím otevřeně říct, že nevím, zda bych dokázala tak dlouho udržovat - za cenu jiného utrpení a bolesti - při životě milované zvíře, obecně milovaného tvora. Někdy si říkám, že v tom bývá i kus našeho sobectví, naší příliš velké lásky, lásky naruby, když téměř za každou cenu bojujeme o život.

Ale to je teorie, nebyla jsem dosud v této situaci, a je možné, že bych hodně změnila svůj názor, nevím, ale spíš ne.

Když umírala Píďulka, neměla jsem prakticky na vybranou. Mohla jsem jí dát den nebo dva, ale jakou by měly pro ni cenu? Ona, hrdá a důstojná pejska najednou nemohla sama seskočit z postele a měla problém s vyměšovaním. Operační rána se jí otevírala a všude po těle nádory rostly téměř před očima. Nemohla dobře chodit, ohýbat nohy, kvůli těm boulím, a měla takový strach v očích. Tenhle stav nastal během jediného dne a jakmile se rychlou histologií na počkání potvrdilo, že se jedná o tak agresivní rakovinu, že není naděje, nechala jsem Píďulku uspat, okamžitě. Nemohla jsem ji nechat bát se a trpět ani minutu navíc, i když mi rvalo srdce, že odchází tak rychle. Vždyť tři dny před tím šla jen na operaci kýly ...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jaga 5.12.2006 9:20

taky

brečím jak želva, sice strašně smutný, ale ohromně pravdivý článek

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Beda 5.12.2006 9:05

Vave, děkuji

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 5.12.2006 9:02

Re: ta silná kočičí duše

Bedo, Zuzanka na Tebe trpělivě čeká, a zvláštní je, že za Duhovým mostem se jí nestýská, stejně jako ostatním zvířátkům a lidem. Oni vědí své, oni vědí, že za zlomek věčnosti za nimi přijdeme všichni.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Beda 5.12.2006 8:31

ta silná kočičí duše

Přes slzy nevidím.Cítím bolest,a tak tady sedím, koukám nepřítomně kamsi pryč a přemýšlím, jaká byla.Zuzanka... Měla zrzavý plamínek na čele, melírovaný tříbarevný kožíšek, bílou náprsenku a bílé ponožky.Měla „proužkované rukávky“,taky polštářky na tlapičkách měla pruhované, na horním patře měla tmavý flíček a na pusince „tmavou rtěnku“.Taky na bradičce měla kousek tmavý–jako by byla trochu upatlaná po jídle…Byla na všechny kolem moc hodná, už v útulku chtěla umývat ostatní kočičky,měla tak mírnou povahu,že se nikdy ani neohnala tlapkou.Měla nás moc ráda,vlastně měla kus lásky pro každého,když nastavovala bříško k drbání,slastně se přitom usmívala.Trpělivě snášela všechno to nepříjemné,co jí její nemoc přinesla,a rozdávala kolem sebe klid a mír.

Před spaním a po ránu mi zalehla nohy pod peřinou a hlasitě vrněla,stěhovala se po bytě tak,aby byla s námi,ráno vykoukla z balkonu a potom mi upřela do očí pohled,kterým říkala: „Smím nahoru?“ Pak si vyskočila na klín,předla a nechala se hladit.Byly to naše každodenní rituály, ždycky jsem věděla, kdy a kde se vynoří,kam se uloží,kdy si přijde pro svou „mňamku“.  Vydržela dlouho na klíně a taky drbat bříško,nosit moc nechtěla,ale když jsem ji zvedla v náruči nahoru jako miminko vleže na zádech,hrozně kulila očka.

Bojovala s nemocí.Krásně předla.Nadšeně a šťastně si hrála.Aportovala kroužek a někdy ho odnášela–naše malá „straka“. Milovala syrové maso a taky pribiňáček.Zvědavě všechno zkoumala a něžně k tomu čichala.Zpovzdálí,ještě nesměle,se učila mě vítat při návratu domů.Chodila spinkat nahoru na skříňky do ošatky.Měla ráda sýrové bonbónky.Milovala sluníčko,když jí hřálo kožíšek a taky když házelo „prasátka“. Mňoukala jen bez hlasu,otevřením tlamičky,to když nám chtěla něco říct.Opatrně mi olizovala ruku.Uměla se stočit jako ježeček.

To všechno dělala a ještě asi třistapadesát dalších věcí.

A...moc chtěla žít...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 5.12.2006 8:12

To je

krásná a smutná vzpomínka,ale máte pravdu - kdo to prožil,nezapomene.Já jsem před 43 lety přišla o kocourka(už jsem to tu psala) a dodnes na něj často vzpomínám.Teď mám pejska,ale na tu něžnou kočičí dušičku nemůžu zapomenout - ano, ,,mluvil´´ očima,pejsek zase ,,mluví´´řečí těla a různými variantami štěkání.

• reagovat
• nahlásit příspěvek