23.2.2020 | Svátek má Svatopluk


FEJETON: Zaniklý svět kin

16.6.2016

K předcházejícímu fejetonu mi jeden čtenář v e-mailu napsal, že ty vzpomínky na sekání trávy u něho vyvolaly smutek. Prý ale neví, zda to způsobily vzpomínky na vůni posekané trávy, uplynulý čas nebo jakási neurčitá představa zániku – zásahu člověka do dění v přírodě. To už jsem psal další text, ve kterém je zánik v názvu. Budu se tedy snažit, abych to s tou nostalgií nepřehnal.

Není nic neobvyklého na tom, že se věci kolem nás mění. I v průběhu jednoho života se toho stane docela dost, co se změní nebo zanikne. Možná to nebude ani výsadou posledních dvou století. Představa, že v 16. nebo 17. století mohl jedinec za svůj život vnímat zdání neměnné nehybnosti, bude asi hodně vzdálená od skutečnosti. Jen to tempo a množství změn, které stihne zažít jeden člověk, je dnes o hodně větší.

Občas v centru Ostravy parkuji v poschoďových garážích na Černé louce. V místech, kde bylo letní kino AMFI. Někdy koncem 60. let jsem tam poprvé viděl Hitchcockovy Ptáky. Nerad bych vypadal jako staromilec, ale nemohu si pomoct – obrovská projekční plocha, těžko popsatelná atmosféra v amfiteátru pod širým nebem umocněná záblesky na obloze z nedalekých vysokých pecí, všechny ty děsivé filmové zvuky v letní noci a pak návrat domů kolem půlnoci, tomu se žádné „domácí kino“ nevyrovná.

Kina, to bylo něco, co přišlo s 20. stoletím. V 90. letech s rozšířením dostupných elektronických technologií a nástupem videa nastal zlom a z více než dvaceti ostravských kin přežilo jen jedno. Kina nezanikla, jsou v různých obchodních centrech a existují i úzce zaměřená malá kina. Přesto něco z toho, co bylo kino dřív, zmizelo. Co takový „svět kin“ dříve znamenal, co to bylo „jít do kina“?

Moje první vzpomínka na kino je spojena s britským filmem Pes baskervilský. Teď jsem zjistil, že šlo o film z roku 1958 s Peterem Cushingem jako Sherlockem Holmesem. Viděl jsem ho za zvláštních okolností počátkem šedesátých let o prázdninách na Bílé v Beskydech. Měl se promítat v rekreačním středisku a byl mládeži nepřístupný. Naléhal jsem na rodiče tak dlouho, až podlehli, po večeři mne vpašovali do sálu a ukryli pod stůl. Vždy si na ten zážitek vzpomenu, když ze Starých Hamrů cestou na Horní Bečvu projíždím Bílou.

Druhý film, který mi utkvěl v paměti, je film režiséra Jasného Až přijde kocour z roku 1963. V žádném ostravském kinu jej kupodivu nedávali. Z Ostravy se na něj jezdilo až do Kateřinek v Opavě. Lidé se odpoledne scházeli na opavském nástupišti nádraží Svinov (tehdy se jmenovalo nádraží Poruba) a za tmy se vraceli zpět do Ostravy. Nedávno jsem si ho pustil z DVD. Je to úsměvná pohádka s výborným Janem Werichem postavená na kontrastu dětského světa nevinnosti a světa dospělých. Snad věčné téma.

Z mnoha ostravských kin jsme navštěvovali jen některá. To nejbližší bylo kino Slavia v Mariánských Horách. O dvě tramvajové zastávky dál Kino náročného diváka. Ve Vítkovicích pak dvě kina pár kroků od sebe – Mír a Jas. V centru Ostravy Elektra, Vesmír a Družba. Ve Výškovicích Luna, v Přívoze Svoboda a na Slezské Ostravě hned vlevo za Sýkorovým mostem kino Oko. V Porubě to byl Zdar a Dukla. K tomu dvě letní kina.

Představení, pokud mne paměť neklame, pravidelně začínala v 15.30, 17.45 a ve 20.00 hodin. Elektra byla známá svými dopoledními projekcemi. Dvě nebo i tři návštěvy kina týdně nebyly ničím neobvyklým. Kina byla většinou plná. Věřil by někdo, že se někdy vstupenky předem rezervovaly telefonicky? Nebo že bylo vyprodáno?

Když člověk po večerním představení v Elektře nasedl na tramvaj, jelo se kolem dýmajících komínů a do noci zářících světel koksovny Karoliny. Budovy Karoliny se stovkami světel čněly jako bizarní sopka na pozadí záře z vysokých pecí, jejíž odlesky se blýskaly vysoko na temné obloze. Tak nějak to mohlo vypadat ve Verneově Ocelovém městě. Ale upřímně – o nostalgii zde nemůže být ani řeči. Po dýmající a nevábně páchnoucí koksovně v centru města mi smutno rozhodně není.

Zvláštností bylo kino ve Svinově. To už mělo své dny slávy za sebou. Poslední léta jeho života však nepostrádala určité kouzlo. Do začátku představení se často nevědělo, zda se v sále sejde těch 5 diváků, což bylo minimum, aby se mohlo promítat. V 70. letech zaniklo a jeho dlouholetá uvaděčka paní Planková přešla do kina Zdar v Porubě. Přitom mělo svou dlouhou tradici, protože promítalo již před válkou i za německé okupace. Až do roku 1941 v něm běžely barevné americké filmy, po vypovězení války Německem Spojeným státům americkým pak převážně zábavné filmy německé, také barevné a dokonce, jak vzpomínal můj otec, některé „trojrozměrné“, k nimž diváci dostávali u pokladny zvláštní brýle. V šedesátých letech jsme tam se školou místo vyučování pravidelně povinně chodili na filmy jako Občan Brych, Němá barikáda nebo Atentát. V předsálí, kde byla pokladna, v zimě plápolala obrovská americká kamna, která spolykala hory koksu a všude na zdech visely fotografie herců a hereček. Když bylo vyučování ještě o sobotách, chodilo se do kina v neděli na dětská představení.

Otec zásadně všechna ostravská kina nazýval jejich prvorepublikovými názvy. Oko, to pro něj byl pořád Palace. Z někdejšího exkluzivního podniku, postaveného v roce 1912 podle návrhu Alfonse Muchy, kde se v době přechodu z němého na zvukový film v roce 1930 hrálo pro 700 diváků 17 představení týdně, se v šedesátých letech stalo nepříliš udržované kino. Stálo kousek od pravého břehu Ostravice a v roce 1973 bylo zbořeno.

V 90. letech jsem se účastnil vyhledávání vhodných nebytových prostor pro jednu společnost. Zvenčí vypadala většina opuštěných kin stejně – rozbité vitríny a počmárané zdi. Tehdy jsem jedno ze zrušených kin, do kterého jsem dříve často chodil, viděl také uvnitř. Vchody do budovy, předsálí, pokladny , vstupy do promítacího sálu, jehož podlaha je nakloněna, to vše nezapře účel, pro který byla budova postavena. Může to být přednáškový sál, ale i asijská tržnice. To druhé bylo častější využití. Pokud se vše uvnitř nezboří a znovu nepostaví, vypadá to jako obchod dost podivně. Dnes už se s tím asi nedá setkat, většina kin byla přestavěna, ale tehdy mi tržnice na té nakloněné ploše připadala divně, až nepatřičně, skoro jako kolotoč v kostele.

I dnes jsou nadšenci, kteří se zajímají o svět, v němž kino něco znamenalo. Vím o sběratelích filmových plakátů a různých rekvizit ze starých kin. To je ovšem sběratelské hobby, které vzniklo tím, jak se svět kin radikálně změnil. Schválně – kdy jste byli naposledy v kině. Já na Apollu 13, když byla u nás jeho premiéra, a to je dvacet let.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!