Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Hory

To jsou krásné vzpomínky Rputi. To je štěstí moct trávit tolik let na horách, já jsem byla jenom jednou, ale vzpomínám na to často. Ozdravovna Karkulka ve Špindlerově Mlýně celý únor a březen, bylo mi 12. Sněhu tolik moc, že byly závěje dvakrát vyšší než já, každodenní vycházky po okolí, tma ve čtyři hodiny odpoledne, světýlka že vzdálených chalup na horských stráních, no krásný to bylo.

Na hory jsme nejezdili (tedy nejezdily),

ale celou zimu jsem lyžovala u nás na "Strážáku", případně na Jedlové, nebo u babičky sestřenice na tanvaldském Špičáku. A na bruslích jsem taky stála odmala, nejdřív za domem na hřišti proměněném v kluziště, pak na "kluzáku" a ještě později na rybnících. Všude jsem chodila sama, resp. v bandě dětí odmala. Stejně jako jsme od 2. stupně chodili sami na koupák nebo k rybníku.

Byl to jiný svět a byl lepší. Pro nás děti určitě.

Jakpak je asi Derče?

A mimísům?

Re: Jakpak je asi Derče?

Také sem pořád nakukuji, zda je tu nějaká zpráva... Palce držím moc a moc pořád!!!

Rputi, moc hezké vzpomínání

a je mi jasné, že na podobné zážitky (hlavně když v nich figurují zvířata) se celý život nezapomíná.

Zrovna nedávno jsem si snažila vybavit alespoň jeden celý den z dětství - zopakuji si ho. Tedy jako že se dívám na film a "vidím se" od probuzení do noci. A víte, že se mi to nepodařilo. Tedy vidím se vstávat a běžet do školy. Nebo jak vstávám a snídám na chatě. Nebo večery. ALE ty další denodenní activity (po škole - vlastně i ve škole, den na chatě), ty v souvislosti jak proběhl celý den, už nedám dohormady. A při tom těch různých nárazových vzpomínek se mi vybavují tisíce, někdy stačí jen naťuknout a už se sypou - i ty třeba na čas zapomenuté. No a právě vzpomínky podobné té tvé, ty hluboké zářitky, ty se vybavují snadno.

pábitelské rputěníčko

moc hezky jsem si početla, díky Rputi!!!

"půl Fildy shánělo po Praze nočník, aby Zuzanka mohla na hory" - jo tak Zuzanka aby mohla, ježišikriste, já nemůůůůůůůůůůžu... ehm, pardon, já se fakt nesměju...

ty poslyš - opravdu MATIČKA štrikovala rukavičky????? nějak ti mě to rozesmálo, ani pořádně nevím proč, ale... když ono mi to tak nějak neštymuje :-DDDDDDDD

čuvač je nádherný pes a stejně jako komusi tady mi prostě vyvstane Bella a mám tu představu pso-dětského spojenectví a přátelství, muselo to být moc fajn

jinak cesty na hory vlakem, na zádech ruksaky, kytaru, lyže a další propriety - moc dobře pamatuju!!!! i jednoho Silvestra jak jsme šly asi čtyři holky věku gymnazijního na jakousi chatu, dost hodně kilometrů do kopce se vší bagáží a sněhu nad kolena, nebylo to jednoduché, ale vůbec jsme to neřešily... totéž vlek - prostě se nahoru šlapalo... a tak bych mohla pokračovat - a býti nařčena ze staromilství :-)))))

Re: pábitelské rputěníčko

"opravdu MATIČKA štrikovala rukavičky?" - jj, opravdu štrikovala!

Měla k tomu celkem dobrý důvod. Ona totiž v mladším věku byla tuze chytlavá na bradavice. Takové ty vnitřní potvory. Takže nastoupila do tramvaje, chytla se tyče ... a uuuž ji měla! Takže v tramvaji zásadně jezdila v rukavicích. Doma pak přeprala a bylo. Měla jich docela spotřebu, takže háčkovala každou chvíli.

Kupodivu ji to v pozdějších letech pustilo. Možná taky všeobecná hygiena byla trochu vyšší. Ale dřív ji to docela trápilo, jediný způsob odtraňování bylo vypalování elektrickou jehlou - nic moc zážitek!

Já, která nemám ráda zimu

si taky zavzpomínám. Ono to tak nebylo vždycky. Tedy zimu jsem neměla v oblibě nikdy, ale smiřovalo mě s ní lyžování. To jsem opravdu milovala a na svahu byla každý víkend. A s tátou na prázdniny na horách, to bylo bájo.

Protože jsme bydleli u Labe, brusle jsem si obouvala v teple doma (aby mě nezábly nohy) a v chráničích došla přes silnici na zamrzlé Labe. Tam se odehrávaly sociální kontakty :-) Jo, i rande.

Hezká vzpomínka Rputinko. Taky jsem na horách dostala lekci od jedné kolie - Nevyrušovat při žrádle!!!

Moc pěkné povídání.

Co mi to jen připomíná. Ale Jeseníky bohužel skoro neznám. Nojo, jako děti jsme musely být samostatnější, ještě i můj syn si užíval dětství bez ustavičného dozoru. Pravda, když jsem se pak dodatečně dozvídala o jeho výpravách s kamarády, byla jsem moc ráda. že to všichni přežili ve zdraví...

Rputi, díky

za kouzelné vzpomínky z dětství. Ano od školního věku jsem vyrůstala na ulici (maminka plakávala, jenomže museli s tatínkem chodit do práce). V družině jsem nevydržela, ty nesmyslné zábavy mně nic neříkaly. Běhala jsem venku s partou dětí, stále jsme něco vymýšleli, hýbali se a opravdu nechápu, že jsme to přežili.

Stále pátrám, která generace rodičů nasadila tenhle úzkostný, neurotický výchovný trend.

Jeseníky (kromě nějakých školních výletů) jsem objevila až díky mému manželovi. Začali jsme do Jeseníků jezdit v zimě v létě skoro před padesáti lety. Opravdu nádhera. Před 40-ceti lety jsme sundali sjezdové lyže, sehnali jsme si (tenkrát se shánělo, nepořizovalo se) běžky a od té doby holduji běžkám. Jeseníky z běžek jsou nezapomenutelné! Zvlášť tehdy, kdy se všichni tísnili na sjezdovkách u šleprů a my ještě s pár nadšenci brázdili zachumelené lesy a pláně v bílé stopě, kterou jsme si museli vyšlapat. Ach, úplně mi zvlhly oči.

Přede dvěma lety jsme po skoro třiceti letech opět navštívili Jeseníky :-(. I mimo prázdniny (září) tam bylo tak narváno, že se nám svíralo okolo žaludku. Jsem ráda, že mám tak krásné vzpomínky, na tak přívětivé hory.

Re: Rputi, díky

Nj, Alex, nalezlo to sem s tím bláznivým neomarxismem ze západu! Všechno co bylo, je out a chceme nové a lepší! Jenže..... nevíme co! A tak ty bláznivé matky dopadly jak chudák Bikira, co je sice strašně hodná gorila, ale mládě vychovat neumí, neb to neměla kde odkoukat. Ty matky taky neměly kam koukat, když to všichni dělaj postaru a špatně! Všechno má být bio, jen děti instantní! A tak v tom lítaj jak nudle v bandě a ta nejistota samozřejmě plodí úzkost. V neposlední řadě pod intenzivní mediální masáží, co všechno se dětem může stát a co je tedy nutno zakoupit a na děti nainstalovat, eventuelně nalít!

Jo běžky a courat ....

Mimochodem, ty zaváté "patníky" na fotce z Keprníku jsou právě ty čouhající vršky 2metrových tyčí :)

Díky Rputi,

připomnělas mi mé zimní dětské prožitky, akorát to bývalo v boudě Na vyhlídce u Skalníků v Peci pod Sněžkou.

Smečku tam hlídal kříženec bernardýna s kolií (vypadalo to jako lev) Baryk a ten když nahoře na Kolínský došlo máslo či něco, stačilo mu to říct a on tam doběhl. Máslo připnutý na obojku místo soudku s rumem.

A - řítí s jak jezdci z Apokalypsy s Červenou karkulkou uprostřed - vidím vskutku jasně a plasticky. :D

Re: Díky Rputi,

Darmo si předstvuju, jak asi vypadá kříženec bernardýna s kolií - to se fakt asi blíží lvovi. Na zasněžených svazích Krkonoš se musel obzvlášť dobře vyjímat! :)))

já nevím kde se vzalo to povědomí,

že svět je bezpečné místo. Nejsem proti ochranným prvkům, ale vede to k tomu, že spoléháme na jejich všespasitelnost a sami se nesnažíme snižovat riziko. To samé s auty a prakticky se vším. Navíc jak jsou děti stále méně pohyblivé, roste nebezpečí úrazu. Když si vzpomenu na sebe - a to jsem byla nešikovná koule - co my jsme se navyváděli. Vůbec jim to bezpečné dětství nezávidím

Re: já nevím kde se vzalo to povědomí,

Já myslím, že právě naopak se křičí, jak je všecko straaašně nebezpečné a děti nic a nikam nesmí, protože co kdyby...

My jsme nějaké rozbité koleno vůbec neřešili, modřin bylo za léto hafo a platilo "že nešikovné maso musí pryč"! :)