Tady se pořád píše o Jeseníkách, to se snad ani nedá vydržet!

Dávno, dávno je tomu... No prostě hrůza let, co bývávalo v zimě sněhu fůra a třeba na Pradědu i 2 metry, že značkovým tyčím čouhaly jen vršky. Darmo vzpomínat!

Leč jednomu nedá a vzpomene, neb jet tenkrát „na hory“ nebylo jen tak! To se jelo buď autobusem a, když měl člověk kliku, tak skoro na místo, nebo se muselo vlakem. My museli vlakem, neb cesta byla daleká a konec konců na konec světa stejně žádný autobus nejezdil.

Já byla ve věku, kdy je člověk přepravován spíše jako zavazadlo, přenášen, poponášen a popostrkován s drobnou nevýhodou, že ho nelze poslat jako „mitgepek“, tedy spoluzavazadlo. „Mitgepek“ se dožaduje pozornosti, občas má žízeň nebo hlad a v kritických okamžicích minutu před odjezdem vlaku pronese obligátní: „Já chci čůrat!“ A když mají dospělí kliku, tak půl cesty prospí. Jako já například.

Chata Jiřího, dobová pohlednice z webu www.sternberg.org.

Ovšem v jedné věci jsem rodičovstvu život zcela zásadně zkomplikovala. Byla jsem dítko drobné a, zcela přesně už si to nepamatuji, ale tak nějak si matně vzpomínám, že záchodu jsem se bála, snad že se propadnu, spláchnu a odteču či co. Prostě jedině na nočník! No jo, v oněch dávných dobách nejenže nebyl toaleťák, ale nebyly ani nočníky a ten jediný doma rodina nehodlala riskovat.

A tak půl Fildy shánělo po Praze nočník, aby Zuzanka mohla na hory. Nakonec se našel jeden, co měl strýčka a strýček znal pána, co prodával v bazaru, a tam žádaný předmět ukořistěn! Měl jen drobnou vadu – pocházel zřejmě z dávných časů a byl určen dospělým a tedy i velikost odpovídala a nádoba spíše připomínala barokní vázu. Jen ucho na boku prozrazovalo pravý účel. Matička zkušeným zrakem prohlédla vstupní otvor: „Nepropadne!“ A mohli jsme vyrazit!

Chata Jiřího, pohlednice z „mých“ časů

Prostě osud, má-li se opravdu naplnit, tak si dá záležet, abyste věděli, že on není žádnej „hej počkej“, a náležitě si toho naplnění vážili, neb taky byste si ani nemuseli všimnout a to byste o moc přišli!

A tak se konečně jelo! Dlouho se jelo a byla tma a matička cestou háčkovala rukavičku. Měla na to normu – jedna cesta – jedna rukavička. Na zpáteční cestě háčkovala druhou. A když jsme se vrátili domů do Prahy, měla celý pár!

A tak jsme jeli v té tmě, máti (potmě) háčkovala a pak najednou někdo začal strašně řvát: „Českááááá Třebováááá!“ A máti schovala štrikování, chopila se potomka, otecko chytil batoh, lyže a můj nočník a přestoupili jsme. A jeli jsme až do Ramzové, kde už byla nejen tma, ale přímo tma tmoucí. Rolby nebyly, jen saně s Kaštanem a Mickou a ta ještě remcala a řehtala, co jí v takovou necivilizovanou hodinu nedají pokoj a nenechají ji v teplé stáji s voňavým senem! Ale bez ní to nešlo! Jen ona vždycky bezpečně našla cestu cinkající tmou a věděla, kde je pod sněhem který kámen.

Čuvač

Usadili mne i s bágly do saní, navrch přivázali ten nočník, rodičovstvo nazulo lyže a vyrazili jsme. Mrzlo, jen praštělo, na koních cinkaly rolničky a vezli mne na „chatu Jiřího“ na Šeráku a taky za prvním psem mého života!

Fotku bych měla, ale tuze malou a tak musíte vzít za vděk fotografií z wiki. Při pohledu na ni je celkem zřejmé, kde se bere moje slabost pro velké, chlupaté a chechtavé psy!

To takhle jednou šel velký, bílý a chlupatý pes (oficiálně slovenský čuvač) na své cestě životem a horami a našel chatu. A zůstal tam, neb byla tam smečka i ruka, co naplnila misku, a v chlévě u Stračeny byla sláma a teplo. Kony ocenil a na oplátku přijal funkci strážce smečky, odpovědně všechny pásl a dával pozor, aby se nikdo nezaběhl.

Jen občas mu to kazila Stračena, která se tak nějak pásla a pásla, až se upásla někam úplně jinam a byla v čudu. Před dojením pak bylo nutno vyslat Konyho, aby ji včas našel. A pak bylo vidět spěchající Stračenu s rozkývaným vemenem a huhlajícím Konym v závěsu, který bez pochyby pronášel své psí sentence na téma, že „tý krávy se jeden nedohlídá!“, zatímco chatařka Liduška ji vítala slovy: „Kde ses zas courala, ty kozo pitomá?“ Když jsem rozum brala, často mi vrtalo hlavou, proč se krávě nadává do kozy? „No přece jí nemůžu nadat do krávy“, vysvětlila mi to „teta“ Liduška a já to akceptovala jako odpověď naprosto logickou!

Ty výlety Stračeně zcela zřejmě prospívaly, protože její mlíko, to bylo NĚJAKÝ mlíko, žádná Milka v krabici! „Škraloup“ na Stračenině mlíčku měl 2 cm, teta Liduška mi ho vylovila na talířek, ocukrovala... hoj, to byla snídaně! (Výživoví poradci prominou.)

Naše seznámení s Konym bylo silně dramatické. Kony dostal jakousi kost a spokojeně si ji žužlal pod stolem, když vtom zjistil, že na něj upřeně zírá jakési neznámé lidské štěně: „Pejsek papá kostičku!“ Vyletěl a seřval mě tak, že všem dospělákům tuhla krev v žilách v přesvědčení, že z dítěte bude trhanec.

Jediný, kdo se vůbec nelekl, jsem byla já, neb co nevinné robě jsem samozřejmě perfektně psovsky rozuměla, a od té doby i dobře věděla, že pejskům se na kostičky blbě nečumí! Výborná výchovná metoda – nikdy v životě jsem to už neudělala! Kony už také dál nic neřešil a prostě mě zahrnul mezi členy smečky, kterým je nutno věnovat více pozornosti a vůbec je poučit o základní problematice života, jako že „támhle na ten šutr se neleze“!

Keprník, pohlednice z webu www.aukce-pohlednic.com

A zřejmě svou funkci vykonával odpovědně, protože za celou tu dobu, kdy jsme na Šerák jezdili v zimě, v létě (cca 10 let), jsem neutrpěla jediný úraz, nikdy jsem se neztratila, i když jsem courala po okolních cestách a lesích. To totiž byly ještě doby, kdy mohl jít člověk celý den a nikoho nepotkat. Jen jednou jsem měla namále, když jsem se na pláni pod Keprníkem ve vánici ztratila. Nastala klasická situace, že rodičovstvo se navzájem domnívalo, že „dítě má ten druhý“, a jelikož vánice byla čím dál horší, tak spěchali a spěchali... a až v chatě pak padla otázka: „A kde je Zuzka?“

Nastal poplach, ale než si kdo vůbec stačil navléct bundu, Kony vyrazil a ve mně by se na pláni krve nedořezal, když se na mne k tomu všemu nadělení začala valit jakási lavina. Lavina se dochumelila a štouchla do mě čumákem: „Jdeme!“ Vyděšené osazenstvo chaty jsme potkali na půl cesty a Kony dostal k večeři obzvlášť velikou kost!

Nebyl ovšem sám, kdo mně věnoval svou psí pozornost. Vedle něj to byla i foxterieří dáma Dinéčka, stejně dobře slyšící na výzvu „Kam patřijó pséci“, když se v kuchyni motala někomu pod nohy. Více viz zde.

Jak čas šel, spustila se s některým z psích turistů, takže smečka rozrostla se o Dášenku a Šmudlu, dvě chlupaté a střapaté jitrnice vyvedené v černo a hnědo-bílé. To se to blblo s takovejma kamarádama!

Keprník (co je skoro tak vysoký jako Praděd) nedaleko a já samu sebe vidím jako trpajzlíka v červené kombinéze, jak šusem sviští sjezdovkou z Keprníku na půlmetrových lyžičkách za strašlivého řevu: „Já jedůůůůůůů!“, kolem lítá psí banda, huby si může nadšením roztřepit a všechno se to za strašlivého štěkotu, výskotu a chumelení s rachotem řítí dolů jak jezdci Apokalypsy s Červenou Karkulkou uprostřed. Příležitostné diváctvo uskakuje z cesty, žasne a posléze se děsně chechtá. A kupodivu nikdo neřeší „kde má to dítě rodiče“ ani „jak mu to můžou dovolit“ a je pohoda a slunce svítí!

Chata Jiřího. Zřejmě jedna z nejstarších pohlednic.

„Pedagogický dozor“ někde teprve funí do kopce, když já už po třetí sjíždím, neb do vršku nutno poctivě vyšlapat. Taková zpovykanost jako lanovka se nekoná, ba ani záchranné sítě, jedu bez bezpečnostního vázání, dokonce i bez helmy, mohu se přerazit, nabourat do všech stromů okolo, skutálet 100 metrů do údolí a vůbec se zabít na deset způsobů... a ve světle dnešních představ o bezpečnosti dětí nechápu, jak jsem to vůbec mohla přežít!

Tomu se totiž za mého dětství, zajisté že zcela nezodpovědně, říkávalo „zimní prázdniny“!

Fotky: wikimedia, www.sternberg.org a www.aukce-pohlednic.com