Nedávno jsem na internetu narazil na zajímavé stránky seznamující nás s osmisetletou historií Zelného trhu v Brně, zvaném „Zelňák“.

Tyto pěkně provedené stránky nastartovaly můj pamatovák na doby dávno minulé, doby mého raného dětství za války a těsně po ní. V těch dobách byla většina mamin doma a staraly se o děti a domácnost jako ženy v domácnosti. Lidé byli skromní a tak výdělek táty uživil celou rodinu. Maminy se však musely pěkně otáčet, aby na chod rodiny a jídlo utratily co nejméně, a tak si notně vybíraly, co kde koupit. Zde hovořím o rodinách, které obvykle žily v podnájmu v bytě „činžáku“ ve kterém mnohdy netekla ani teplá voda, ta se získávala ohřátím studené v hrnci na plynovém a nebo elektrickém vařiči. Rodiny žijící v okrajových čtvrtích města měly občas možnost chovat si slípku a nebo králíka na zpestření jídelníčku a uspořit tak několik korun, kterých nazbyt nebylo.

Z míst našeho bydliště, na počátku „Merhautky“, nedaleko dětské nemocnice, to bylo jen 20 minut svižné chůze na „Zelňák“ a mnohé maminy tak po vypravení dětí do školy provedly ranní aerobické cvičení a mazaly na „Krautmork“, jak se Zelnému trhu běžně říkalo, opatřit čerstvou, kvalitní a levnou zeleninu, ovoce, mléčné výrobky, drůbež a kolem vánoc i ryby. V místních obchodech nakupovaly jen každé ráno mléko, na které se stály legendární fronty, a maso, které bylo jednou týdně, a na které byly ty fronty ještě delší. Drogerie byla asi 3 minuty chůze a hospoda naproti přes ulici.

Na „Krautecu“, tedy Zelňáku prodávaly své zboží trhovkyně jak z okrajových městských čtvrtí, tak, a to hlavně, z vesnic z brněnského okolí. Jejich vyvolávání a nabízení zboží tvořilo kouzelnou zvukovou kulisu, kterou byl inspirován i Leoš Janáček ve své tvorbě. Právě toto vyvolávání prozradilo, odkud ta která trhovkyně je. Místní argoty se od sebe výrazně lišily a tak bylo poznat, zda to je trhovkyně ze severu, jihu, východu či západu města. Obdoba z muzikálu Myfair Lady, kde si profesor Higgins na trhu v Londýně zapisoval různé rozhovory v argotu a tak určoval, odkud který trhovec je. Například trhovkyně z osady Líšeň, která je dnes brněskou čtvrtí, tedy „Líšňačky“, správně po jejich „Léšňačke“. Z každé oblasti pocházelo jisté zboží. Z jihu zelenina, ze severu ovoce a z Líšně to bylo máslo, tvaroh a krmené husy. Pod povrchem Kreutecu pak byla rozsáhlá sklepení, kde byla možnost produkty uchovat v chladu a tmě do příštího dne, která byla od středověku hojně využívána.

Zboží „Léšňaček“ bylo vynikající kvality a chuti a taková husa vykrmená v Léšni se rozplývala na jazyku a také nebyla žádný drobeček. Žádný namodralý hubený pták, ale kulaťoučká, žluťounká husička zvíci malého selete. Tento pták zabitý a s vnitřnostmi jako srdce, žaludek, játra a podobně vážil bratru až 13 kg. Jen ta játra vážila 2 kg a při pečení se z husičky vypekly 2 l chutného sádla. Musela to být strava zdravá, i když ti ptáci asi moc zdravím nehýřili, nikdo po konzumaci nebyl nemocen a nebo dokonce neumřel.

Protože Léšňačkám šly ty jejich husy velice dobře na odbyt, tak si vymyslely metodu, kterak husu dobře a rychle nakrmit. Dnes by asi skončily s vysokou pokutou a nebo i v kriminále.

Drůbež určená ke konzumaci se tehdy na venkově vykrmovala, aby to už stálo za to. K tomuto byla určena jakási posada, něco jako bedýnka a nebo lépe klec, vyrobená z několika dřevěných latěk. Do této byl vykrmovaný pták uzavřen a tak i omezen v pohybu, jen hlava s krkem mu vyčnívala ven. Navíc bránila ptákovi v pobíhání po okolí a tak ztrácení vzácných kalorií, které se tak efektivně měnily v maso a tuk. Běžné vykrmování se dělo tak, že hospodyně si sedla na stoličku, posadu s ptákem si dala tak, aby pohodlně dosáhla na hlavu a krk, a nádobu s krmením měla po ruce hned vedle. Krmení byly obvykle knedlíky a nebo kukuřice.

Technika krmení vyžadovala jistou zručnost. Jednou rukou selka držela té huse hlavu a druhou jí do jícnu cpala krmení. Důležité bylo trefit se do jícnu a ne do dýchací trubice, to by husa rychle dodýchala. Prstem každé sousto bylo zasunuto co nejhlouběji a potom následovalo objetí krku husy dlaní a „masírování“ sousta z venčí od jícnu přes vole až skoro do žaludku. Zkušená selka věděla kolik krmení které huse do zobáku nacpat, ale byla to práce zdlouhavá a namáhavá. Husa se škubala, moc se jí to nelíbilo a tak podnikavé „Léšňačke“, aby u krmení nestrávily celý den, na trh vykrmovaly najednou 10 až 15 husí, přišly na to, kterak si práci ulehčit.

Vymyslely si „krmostroj“, který neměl od středověkého mučidla moc daleko. Toto udělátko sestávalo z klasického, ručního mlýnku na maso, jehož výstup byl opatřen speciálním adaptérem tvarem připomínající nálevku, tedy trychtýř. Velký otvor adaptéru byl upevněn na výstup mlýnku a na malý otvor byla nasunuta asi metr dlouhá hadice o průměru kolem 12 mm. Krmení se nasypalo do mlýnku a potom už jen zbývalo točit klikou, aby vše postupovalo přes adaptér a hadici až ven.

Takže krmení se odehrávalo velice rychle s daleko menší námahou, prostě efektivně. Selka uchopila huse hlavu jednou rukou, aby jí druhou zasunula hadici, „Léšňačka“ by však řekla „šlauch“, co nejdále do jícnu, pokud možno až do volete. Potom toutéž rukou uchopila kliku mlýnku a několikrát otočila dokola a tak i věděla, jakou dávku huse do žaludku vpravuje. Celá tato operace netrvala ani minutu, takže za čtvt hodiny bylo celé hejno nakrmeno. Jak se to líbilo husám, to nevím, žádné jsem se na to neptal. Avšak dvoukilová játra mluví za vše. Jedovatá ale asi nebyla a s husím sádlem, posolená na čerstvém chlebu byla mňam, mňam a nikdo po nich nechřadl.

Psáno 04 – 05 – 2022.