27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ZANINY CESTY. Šumava po mnoha letech (druhá část)

24.7.2023

První díl najdete tady.

V pátek jsme odjeli do Modravy, kde bylo lidí jak máku (on takový seriál v televizi udělá svoje). Raději jsme moc neokolkovali a vydali se podle Roklanského potoka k Tříjezerní slati. Byla to kouzelná cesta, přesně to, kvůli čemu jsem do těchhle končin chtěla. Louky, potok s hnědou rašelinovou vodou, občas dokonale pravidelný soliterní smrk, kvetoucí borůvčí metr vysoké, celé trsy violek…

Z Modravy podle Roklanského potoka

Kolem zbytků Hauswaldské kaple jsme pak došli domů.

Na sobotu nám tak nějak zbyl Poledník. Franta po něm velmi toužil a já se přidala, že se při té příležitosti podíváme k Prášilskému jezeru, jednomu z pěti tuzemských ledovcových jezer, a pak dojdeme do Prášil na autobus, protože zpáteční cestu pěšky už halt nedáme.

První zážitek z cesty byl šok, když jsem ráno viděla, jak se po silničce příslušným směrem trousí skupinky lidí. „To tam jdou všichni?“, kvílela jsem. Naštěstí se ukázalo, že nejdou, dobře polovina jich odbočila jinam, ale stejně nás šlo víc, než mě těšilo.

Nicméně cestou jsme se nějak seřadili a už se šlo docela dobře, jen pohledů na mrtvé smrky přibývalo. Na křižovatce cest pod Poledníkem sice přibylo i cyklistů, ale to už jsme měli jen kousek k rozhledně. Na Poledníku bylo za totáče zpravodajské stanoviště – tzv. šmírovací věž (a nejen věž). Po roce 1989 celý areál armáda prodala Správě NP Šumava. Z věže je teď 37 m vysoká rozhledna, což na 1 315 m vysokém Poledníku už stojí za to.

Rozhledna na Poledníku

Tak dál. Před námi, nebo spíš pod námi, bylo Prášilské jezero. Šlo se k němu nejdřív širokou „kočárovou“ cestou docela strmě z kopce (z naší strany bylo stoupání tak pozvolné, až jsem si chvílemi říkala, kde je těch skoro pět set metrů převýšení). Odsud máme zážitek s chlapíkem, který vlekl do kopce elektrokolo, a jak nás míjel, ptal se zoufalým hlasem: „mají tam pivo?“

Po nějaké době jsme došli k odbočce na hezkou pěšinku do lesa. Z hezké pěšinky se za chvíli vyklubalo příkré stoupání po balvanech k jezeru. Jezero mě, musím přiznat, zklamalo. Žádná romantika. Břehy zpevněné kamennými bloky, dřevěné zábradlí u vody… No jo, chápu to, ale pamatovala jsem si ho jinak.

Vrátit se stejnou cestou se nám nechtělo, usoudili jsme, že snad bude schůdnější a rychlejší pokračovat od jezera přímo do Prášil. Tedy moc jsme si nepomohli, na Šumavě prostě některé cesty po balvanech vedou a tohle byla jedna z nich. Taky jsme na ní potkali nešťastníky nesoucí kola.

Prášilské jezero

V Prášilech jsme se stihli ještě najíst, než bylo třeba chytit poslední autobus do Srní. Naši mladí byli shodou okolností s druhými rodiči na Šumavě taky, tak jsme se ještě večer krátce pozdravili (Meggie mi klasicky přistála v obličeji). Referovali, že se byli podívat na vlčí výběh kousek od Srní a že je viděli!

A tak jsme si poslední celý den na Šumavě dali lehčí program a šli jsme se tam taky podívat. Tak nějak nás nenapadlo, že výběh vlků vypadá jinak v sobotu večer než v neděli dopoledne.

Lidí tam bylo spousta, ze začátku jsem byla přesvědčená, že z vlků neuvidíme ani chlup, výběh je poměrně velký a velice členitý. Ale pak jsem si všimla paní, která intenzivně fotila… ano, v hustém křoví pod námi jsem skutečně asi po pěti minutách upřeného zírání vlka našla. A za chvíli zjistila, že jsou tam určitě ještě dva. Nicméně ta fotka v albu je synkova.

Po obědě jsme si ještě udělali procházku podle Vchynicko-tetovského kanálu. Kdysi sloužil k plavení dřeva, dnes je to prostě něco jako potok podle cesty. Ta vede k akumulační nádrži pro vodní elektrárnu Vydra, která vypadá jako hezký rybník.

Z okna autobusu

V pondělí se zkazilo počasí, ještě jsme se stihli trochu projít a odjížděli jsme už za deště.

Foto: Zana, na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes