Letos na jaře jsme se po dlouhé době vydali na Šumavu. Přesně vzato, v roce 2015 jsme začátkem května byli ve Volarech, ale to je trochu jiná Šumava. Já chtěla někam na pláně kolem Kvildy. Tam jsme byli naposled v roce 2009.

Ubytování podle našeho gusta jsem na Kvildě nenašla – a jak se později ukázalo, bylo to dobře. A tak jsme na samém konci května jeli do Srní.

Sotva jsme tam vystoupili z autobusu, volala paní majitelka, aby nás poinstruovala, jak získáme klíč od apartmánu. No, vyžadovalo to trochu úsilí, ale nakonec jsem ho našla. Následovala dlouhá instruktáž k apartmánu (paní bydlí necelé dvě hodiny autem daleko). Ale vyplatilo se to, ubytování bylo skvělé.

Kostel v Srní

Když už nám všechno bylo jasné, na kostelní věži odbíjela čtvrtá hodina a my měli hlad. To se ovšem ukázalo jako problém. V úterý touhle dobou už bylo v Srní všude zavřeno… Nakonec jsme skončili v hotelu Srní, kde jsme najíst dostali, ovšem poměr cena – výkon je tu značně vychýlen směrem k ceně.

Ale druhý den ráno svítilo sluníčko a my natěšeně nastupovali do autobusu směrem Rejštejn. Šumavská krajina je v těchhle končinách kouzelná, zdánlivě nevysoké kopce (základna je cca v 800 m n. m.) se vlní, všude sytě zeleno, kvetou třešně a kaštany, podle cest spousta pomněnek a louky žluté pryskyřníky.

V Rejštejně jsme vystupovali proto, abychom po naučné stezce došli do Kašperských Hor a pak na hrad Kašperk. Aspoň tak jsem to podle mapy naplánovala. Nevím, proč se ta pěšinka jmenovala naučná stezka; nebyly na ní nejen naučné tabule, ale ani značení, nicméně vystoupala s námi docela hezkým lesem ke kapličce a potom na louky, kde někde dál je i pranýř, ale ten jsme oželeli a vydali se ke gotickému kostelu sv. Mikuláše. Ten prý postavili horníci z místních zlatých dolů, ostatně odkazů na hornickou minulost je tu v okolí všude plno.

Litinové kříže na hřbitově - Kašperské Hory

Kolem kostela je hřbitov, evidentně velmi starý, i když dodnes fungující. Jak memento mori tu působí prastaré litinové kříže, které jsou to poslední, co zbylo po hrobech zdejších (většinou německých) obyvatel.

Od hřbitova už bylo do Kašperských Hor (města) jen kousek. Trochu jsme se rozhlédli a pokračovali na hrad. Měli jsme na vybranou dvě cesty – tou první jsme šli nahoru, tedy nejdřív strmě dolů a pak podobně strmě nahoru. Cestou už byl chvílemi Kašperk vidět, ale když jsme vystoupali nahoru, zjistili jsme, že na prohlídku už se dá jít jen na kopie královských klenotů. Nevadí, už jsme tu kdysi byli, tak jsme si jen koupili něco k pití a vydali se zpátky. Tedy samozřejmě jsem se snažila Kašperk fotit, ale on je takový těžko uchopitelný. Asi by tu člověk musel být dlouho a bloudit v lesích okolo, aby našel šikovný úhel.

Hrad Kašperk

Nejspíš by to šlo z Pustého hrádku, to je zřícenina hradní bašty půl kilometru odsud na východ, ale tam se nám tentokrát nechtělo. Třeba někdy příště. Vydali jsme se zpátky tou druhou cestou, která se ukázala jako ohromně příjemná, chvíli lesem, chvíli barevnými loukami, kde se pásly krávy.

První červnový den a Mezinárodní den dětí jsem oslavila tím, že jsem si ráno při odchodu z apartmánu narazila hlavu o tepelné čerpadlo, umístěné u dveří přesně v té správné výšce, abych se vždycky trefila (po třetím nabourání už jsem si pamatovala, že je třeba ze dveří uhnout prudce vpravo).

Ten den se ukázalo, že jsme o nic nepřišli, když jsme tentokrát nebydleli v Kvildě. Když nás autobus vyklopil, skoro jsem to místo nepoznala. Tady proběhl klasický nepěkný stavební boom, spousta nových budov, spousta lidí… ta obec na to není dimenzovaná.

Pláně u Kvildy

Nostalgicky jsme zašli do pekárny, kam jsem kdysi chodila na úžasné povidloně; ani ty už nejsou, co to bývalo. A tak jsme hbitým krokem zamířili k Jezerní slati (je hodně zarostlá) a do Horské Kvildy. Tam až takový stavební rozmach nepropukl (někdo z místních k tomu podotkl, že tam v zimě bývá taková kosa, že se tam ani nestaví. Fakt je, že mrazová kotlina Perla, zmiňovaná v předpovědích počasí, je hned vedle).

My jsme konečně uhnuli na louky a podle Hamerského potoka jsme pokračovali na Antýgl, to bylo z celého dne nejhezčí. Nikde nikdo, příjemné počasí, pryskyřníky a další kytky v trávě, potok, bublající po kamenech. Myslím, že jsme viděli i bobří hráz.

Nejspíš je to bobří hráz.

Foto: Zana, na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.