15.6.2024 | Svátek má Vít


ČLOVĚČINY: Rok 1968 (2) – Dovolená

23.9.2008

 
A tak jsme si vzali sebou věci jen na tu dovku, tedy stan, spacáky, nějaké to oblečení a nezbytné osobní doklady. Cesta Brnem proběhla hladce, za asistence okupačních vojsk, a silnice na Mikulov byla volná, jen sem tam byla skupina okupantů. Mikulov jsme projížděli za bití zvonů a hlášení, že se vrátila československá stranická a vládní delegace z Moskvy a že večer promluví k národu Alexander Dubček. Švehla - 1968 - dovolená 1
My míříme k rakouské hranici. Asi 500 metrů před hranicí je silnice blokována ruskými obrněnými vozidly a mezi nimi je místo tak na tu naši motorku. Pomaličku projíždíme a Ivani nás sledují přes své zbraně. Tak dojíždíme na naši celní a pohraniční kontrolu, kde jsou naši lidé, kteří nás vítají. Nikdo nic nekontroluje a posílají nás rychle směrem k Rakousku. Vojáček, co nám zvedal závoru, nás pozdravil jako by věděl: "Ahoj a už nikdy doma!“ A tak se stalo, že jsme se poprvé v životě octli "na západě“.
Rakouská pohraniční kontrola byla rychlá a my jsme se rozjeli do Vídně. Připadali jsme si jako ve filmové pohádce "Pyšná princezna“. Jen jsme vjeli na rakouskou stranu hranice, tak krajina byla hned veselejší, upravenější a vísky jen zářily čistotou. Prostě prohnilý kapitalismus. Do Vídně dojíždíme před polednem. Zde jsme si jen prohlédli pár pamětihodností kolem Ringu a vydali se dál po silnici směrem na Klagenfurt s krátkou odbočkou na Semmering.
Cestou nás předjelo auto s rakouskou SPZkou a řidič nás donutil zastavit. Pak se pán ve středních letech omluvil a řekl, že bydlí v Klagenfurtu a že by nám rád poskytl nocleh. Tvrdil, že jeho maminka je z Brna a že by nás rád pohostil. Dal nám svoje telefonní číslo s příkazem abychom mu zavolali, jakmile dojedeme na předměstí Klagenfurtu, že si nás tam vyzvedne a zavede k němu domů. A tak se stalo. Za jeho autem jsme dojeli k pěkné vilce, kde už čekala jeho žena, asi desetiletá dcerka a stará maminka, která pracně oprašovala "brněnštinu“.
Po bohaté večeři nastalo vyptávání a vyprávění. Moc jsme toho nenaspali, zábava se protáhla přes půlnoc a tam se nám počaly otevírat oči, jak vlastně vypadá SVĚT. Spatřili jsme čínské mapy, kde Čína sahala až k severnímu moři. Celá Sibiř a Dálný Východ s Čukotkou byly už tehdy zobrazeny jako čínské území. Tehdy jsme pochopili, proč Rusko trpělo čínskou fobií. Čínské obsazení oblastí na sever od stávajících hranic Číny trvá doposud a stává se čím dále tím reálnějším.
Druhý den jsme se s pohostinnou rodinou rozloučili a vydali se přes Loiblpass do Jugošky tunelem pod horským hřebenem, vykopaným za války vězni. Však na Slovinské straně mají pěkný pomníček, hodně jich tam zůstalo a průsmyk se jmenuje Ljubelj. Odtud jen co by skok k jezeru Bled, kde jsme se v autolempu stali místní atrakcí, protože jsme byli první co dojéchali z okupovaného Československa. Byly tam mraky našich lidí na dovolené, kteří se báli vracet domů, nevěděli, jak vypadá situace. Vládla mezi nimi organizovaná panika a my jsme byli jako želva klidní hauři.
Druhý den jsme si prohlédli krásné okolí jezera Bled, včetně hradu nad ním, abychom se pak přes Jesenicu vydali do Julských Alp. V Kranjske Goře odbočujeme na horskou cestu přes průsmyk Vršič k prameni řeky Soči. Cesta byla tehdy ještě prašná a místy dosti divoká. Projíždíme kolem pravoslavného dřevěného kostelíku, vedle něhož je i památníček padlým partyzánům za druhé světové války. Dále nekonečnými serpentinami do průsmyku Vršič, 1611mnm vysoko.
Naše JAWA 250 se dvěma jezdci, plným nosičem, přívěsem a batohem na nádrži se chovala náramně dobře a vše vyjela bez chyby. Cestou obdivujeme nádherné výhledy na okolní hory. I Triglav jsme po levé straně cesty spatřili a pak opět po nesčetných serpentinách s průsmyku dolů. Než sjedeme do údolí k řece Soči, tak na úbočí hory obdivujeme pamětní sochu Dr. Juliovi Kugymu, velkému průkopníku horolezectví v Julských Alpách, právníkovi a spisovateli. Zde je něco z jeho díla i když podivně přeloženo.
Pak ještě asi 1.5 km odbočka k prameni řeky Soči a pak pokračujeme údolím této překrásné smaragdově zbarvené horské řeky do nížin civilizace. Zrychleně se přesunujeme do Zagrebu, kde ve čtvrti Kraljevec navštívíme mého prastrýce a pratetu z maminčiny strany. Tento byl jako baťovák poslán společností do Zagrebu kde pak už zůstal i s manželkou. Jiřina, jejich dcera, co se narodila v Zagrebu s námi mluvila dobrou češtinou a oba staroušci také. V jednom dni jsme probrali právě probíhající okupaci Československa a bylo nám doporučeno, pokud bude okupace trvat, se tam nevracet. Zde se poprvé vyskytla myšlenka, že se nevrátíme domů, kterou jsme ale rychle zahnali. Švehla - 1968 - dovolená 2
Ze Zagrebu jedeme na Rijeku a pak do Itálie do Triestu, odkud do Benátek. Zde jsme se utábořili v autokempu a věnovali dva dny prohlídce města, které jsme znali jen z knih a filmů. Zde jsme se s chutí živili, pro nás tehdy v Československu nedostupnou, pravou a nefalšovanou italskou mortadellou a rohlíky s mlékem, které jsme pojídali v podloubí starého dóžecího paláce na břehu canale Grande.
Nádhera a lidé vstřícní a zvláště k nám, z okupovaného Československa. Poskytovali nám všude pomoc už jako utečencům a tak jsme za autokemp nic neplatili a i jinde, když se dověděli odkud jsme tak nám poskytovali věci gratis nebo s velkou slevou. Toto krásné lidské gesto Italů jsme náležitě ocenili a kapitalismus se nám začínal líbit.
Naše cesta po Itálii byla cesta za poznáním a tak projíždíme a prohlížíme si četné památky po cestě. Obdivujeme mozaiky v Raveně, pak překračujeme Rubicon a na dva dny zůstáváme v Rimini, odkud si děláme výlet do San Marina, posledního antického svobodného státu na světě. Zde jakmile se místní dovídají, odkud jsme, tak nám moc fandí, svoboda je heslo dne a jejich historická hrdost. Na náměstí Svobody mají pamětní sochu Bartolomea Borghesiho, zakladatele moderní numismatiky. Nechybí tam i kanón z plzeňské Škodovky.
Při cestě zpět s kopce na kterém leží San Marino do Rimini, kde jsme opět zadarmo tábořili nedaleko pláže v autokempu, se nám stala taková zajímavá příhoda. Sjeli jsme prudký kopec a serpentiny, už jsme byli na planině vedoucí k Rimini a na křižovatce blikla červená. Tak zabrzdit a pomalu dobržďovat, před námi byl ještě Fiat 500. A tady se to stalo! Dobržďoval jsem lehce přední brzdou, tedy páčkou na řidítkách a páčka brzdy cvakla a brzda NIC! Přetrhlo se lanko! Jeli jsme pomalu a tak jsme do Fiátka před námi jen drbli a řidič nám jen zamával. Stát se to při jízdě s kopce ze San Marina, pár okamžiků dříve, tak by to byla jistě jiná "zábava“.
Z Rimini se dáváme horskou silnicí přes Apeniny do Florencie, kde opět zůstáváme dva dny zadarmo v autokempu a prohlížíme si místní památky. Kostely Santa Maria del Fiore a Santa Croce, tento jen zevně, byl po velkých záplavách turistům ještě uzavřen, Ponte Vecchio, galerie Uffizi, campanella, socha Davida, prasátko el Porcelino na Novém trhu a mnoho dalších. Tam jsme ještě netušili, že za dva měsíce bude Míla hladit čumák el Porcelina v Sydney, kam putovala jeho kopie zároveň s námi.
Stojí před sydneyskou nemocnicí na Macquarie street v City. Po bohatých zážitcích ve Florencii uháníme po autostrádě del Sol do města měst, kam vedou všechny cesty. Do Říma. Opět táboříme zadarmo v autokempu a navíc dostáváme kupóny, jakési stravenky, taky zadarmo. Berou nás jako emigranty a dovídáme se, že celá západní Evropa pomáhá lidem utečeným z Československa. Zatracení kapitalisti! Řím a Vatikán nám zabere více jak dva dny.
Tolik kondensované historie na jednom placu, to se musí trochu vychutnat a tak Forum Romanum, Colosseum, Palatýnum, Circus Maximus a četné jiné. Pak ovšem Andělský hrad, Vatikán a basilika Sv. Petra. Tam jsme sice zavítali až na podruhé, protože poprvé, když jsme hodlali do basiliky vstoupit, tak dva halapartníci švýcarské gardy, co stáli u monumentálního vchodu, zkřížili před Mílou halapartny a řekli "No pantaloni“!! No, byli jsme na motorce a měla dlouhé kalhoty a ženský tam tehdy mohly jen v sukních. Třeba to už neplatí.
Míla měla z toho slzy na krajíčku, ale zajeli jsme do autokempu, kde se převlékla do letních šatů, sedla si na tandem bokem a tak jsme zvládli i basiliku Sv. Petra v Římě, a vyfotili Michelangelovu Pietu ještě dříve než ji bláznivý Maďar 21. května 1972 rozbil geologickým kladivem.
Z Říma nastal návrat domů a tak jedeme na sever podél italského západního pobřeží. Placama zastavujeme a prohlížíme si místní pamětihodnosti a přírodní krásy. Tak dojíždíme do Pisy, kde obdivujeme katedrálu, ohromné baptisterium o průměru 35.5 a výšce 55 metrů a známou nakloněnou věž. A pak dále ke krásnému jezeru Lago di Garda, kde jsme se vyspali. Po jeho západním břehu jedeme krásnou silnicí na sever, místy i tunely ve skalách co spadají rovnou do jezera. Švehla - 1968 - dovolená 3
Pak už jen přes městečko Arco do Bolzana a odtud přes Merano a nádhernou cestou alpskými údolími a přes Passo Giovo k Brennerskému průsmyku a do Rakouska, směr Innsbruck. Na Brennerském hraničním přechodu jsme svědky, kterak se řeší přechod ze země do země v západní, kapitalistické a tehdy nepřátelské, Evropě. Kolona aut jela pomalu bez zastavení přes kontroly a vojáci či úředníci dopravu jen popoháněli, aby to odsypávalo. Kontrola veškerá žádná. Tak jsme se octli v Rakousku bez razítek v pasech.
Cestou se zastavujeme na pěkných místech, kterých je po cestě nepočítaně. Jedeme po tehdy zánovní dálnici a Evropském mostě nedaleko Innsbrucku, přes Innsbruck dále na Worgl a Brixen, kde jsme se vyspali na pastvině v seníku. Je to takový kouzelný místečko že jsme se divili co se tam K. H. Borovskému nelíbilo. Asi že tam MUSEL být. Zrovna jako my v kleci socialismu.
Z Brixenu přes Kidzbuhel a kolem Zell am See na Sankt Johann a Salzburg, kde jsme pobyli den a obdivovali nesčetné krásy města a okolí. Zvláště proto, že před rokem v Jugoslávii jsme poprvé viděli slavný muzikál "The Sound of Music“ a tak jsme si prohlédli místa kde se točil. Ze Salzburgu už to pak bylo šupito presto přes Linz po dálnici do Vídně, kde jsme se utábořili v autokempu.
Další fotky najdete zde
George Švehla



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !