ČLOVĚČINY: Rok 1968 (2) – Dovolená
A tak jsme si vzali sebou věci jen na tu dovku, tedy stan, spacáky, nějaké to oblečení a nezbytné osobní doklady. Cesta Brnem proběhla hladce, za asistence okupačních vojsk, a silnice na Mikulov byla volná, jen sem tam byla skupina okupantů. Mikulov jsme projížděli za bití zvonů a hlášení, že se vrátila československá stranická a vládní delegace z Moskvy a že večer promluví k národu Alexander Dubček. 
My míříme k rakouské hranici. Asi 500 metrů před hranicí je silnice blokována ruskými obrněnými vozidly a mezi nimi je místo tak na tu naši motorku. Pomaličku projíždíme a Ivani nás sledují přes své zbraně. Tak dojíždíme na naši celní a pohraniční kontrolu, kde jsou naši lidé, kteří nás vítají. Nikdo nic nekontroluje a posílají nás rychle směrem k Rakousku. Vojáček, co nám zvedal závoru, nás pozdravil jako by věděl: "Ahoj a už nikdy doma!“ A tak se stalo, že jsme se poprvé v životě octli "na západě“.
Rakouská pohraniční kontrola byla rychlá a my jsme se rozjeli do Vídně. Připadali jsme si jako ve filmové pohádce "Pyšná princezna“. Jen jsme vjeli na rakouskou stranu hranice, tak krajina byla hned veselejší, upravenější a vísky jen zářily čistotou. Prostě prohnilý kapitalismus. Do Vídně dojíždíme před polednem. Zde jsme si jen prohlédli pár pamětihodností kolem Ringu a vydali se dál po silnici směrem na Klagenfurt s krátkou odbočkou na Semmering.
Cestou nás předjelo auto s rakouskou SPZkou a řidič nás donutil zastavit. Pak se pán ve středních letech omluvil a řekl, že bydlí v Klagenfurtu a že by nám rád poskytl nocleh. Tvrdil, že jeho maminka je z Brna a že by nás rád pohostil. Dal nám svoje telefonní číslo s příkazem abychom mu zavolali, jakmile dojedeme na předměstí Klagenfurtu, že si nás tam vyzvedne a zavede k němu domů. A tak se stalo. Za jeho autem jsme dojeli k pěkné vilce, kde už čekala jeho žena, asi desetiletá dcerka a stará maminka, která pracně oprašovala "brněnštinu“.
Po bohaté večeři nastalo vyptávání a vyprávění. Moc jsme toho nenaspali, zábava se protáhla přes půlnoc a tam se nám počaly otevírat oči, jak vlastně vypadá SVĚT. Spatřili jsme čínské mapy, kde Čína sahala až k severnímu moři. Celá Sibiř a Dálný Východ s Čukotkou byly už tehdy zobrazeny jako čínské území. Tehdy jsme pochopili, proč Rusko trpělo čínskou fobií. Čínské obsazení oblastí na sever od stávajících hranic Číny trvá doposud a stává se čím dále tím reálnějším.
Druhý den jsme se s pohostinnou rodinou rozloučili a vydali se přes Loiblpass do Jugošky tunelem pod horským hřebenem, vykopaným za války vězni. Však na Slovinské straně mají pěkný pomníček, hodně jich tam zůstalo a průsmyk se jmenuje Ljubelj. Odtud jen co by skok k jezeru Bled, kde jsme se v autolempu stali místní atrakcí, protože jsme byli první co dojéchali z okupovaného Československa. Byly tam mraky našich lidí na dovolené, kteří se báli vracet domů, nevěděli, jak vypadá situace. Vládla mezi nimi organizovaná panika a my jsme byli jako želva klidní hauři.
Druhý den jsme si prohlédli krásné okolí jezera Bled, včetně hradu nad ním, abychom se pak přes Jesenicu vydali do Julských Alp. V Kranjske Goře odbočujeme na horskou cestu přes průsmyk Vršič k prameni řeky Soči. Cesta byla tehdy ještě prašná a místy dosti divoká. Projíždíme kolem pravoslavného dřevěného kostelíku, vedle něhož je i památníček padlým partyzánům za druhé světové války. Dále nekonečnými serpentinami do průsmyku Vršič, 1611mnm vysoko.
Naše JAWA 250 se dvěma jezdci, plným nosičem, přívěsem a batohem na nádrži se chovala náramně dobře a vše vyjela bez chyby. Cestou obdivujeme nádherné výhledy na okolní hory. I Triglav jsme po levé straně cesty spatřili a pak opět po nesčetných serpentinách s průsmyku dolů. Než sjedeme do údolí k řece Soči, tak na úbočí hory obdivujeme pamětní sochu Dr. Juliovi Kugymu, velkému průkopníku horolezectví v Julských Alpách, právníkovi a spisovateli. Zde je něco z jeho díla i když podivně přeloženo.
Pak ještě asi 1.5 km odbočka k prameni řeky Soči a pak pokračujeme údolím této překrásné smaragdově zbarvené horské řeky do nížin civilizace. Zrychleně se přesunujeme do Zagrebu, kde ve čtvrti Kraljevec navštívíme mého prastrýce a pratetu z maminčiny strany. Tento byl jako baťovák poslán společností do Zagrebu kde pak už zůstal i s manželkou. Jiřina, jejich dcera, co se narodila v Zagrebu s námi mluvila dobrou češtinou a oba staroušci také. V jednom dni jsme probrali právě probíhající okupaci Československa a bylo nám doporučeno, pokud bude okupace trvat, se tam nevracet. Zde se poprvé vyskytla myšlenka, že se nevrátíme domů, kterou jsme ale rychle zahnali. 
Ze Zagrebu jedeme na Rijeku a pak do Itálie do Triestu, odkud do Benátek. Zde jsme se utábořili v autokempu a věnovali dva dny prohlídce města, které jsme znali jen z knih a filmů. Zde jsme se s chutí živili, pro nás tehdy v Československu nedostupnou, pravou a nefalšovanou italskou mortadellou a rohlíky s mlékem, které jsme pojídali v podloubí starého dóžecího paláce na břehu canale Grande.
Nádhera a lidé vstřícní a zvláště k nám, z okupovaného Československa. Poskytovali nám všude pomoc už jako utečencům a tak jsme za autokemp nic neplatili a i jinde, když se dověděli odkud jsme tak nám poskytovali věci gratis nebo s velkou slevou. Toto krásné lidské gesto Italů jsme náležitě ocenili a kapitalismus se nám začínal líbit.
Naše cesta po Itálii byla cesta za poznáním a tak projíždíme a prohlížíme si četné památky po cestě. Obdivujeme mozaiky v Raveně, pak překračujeme Rubicon a na dva dny zůstáváme v Rimini, odkud si děláme výlet do San Marina, posledního antického svobodného státu na světě. Zde jakmile se místní dovídají, odkud jsme, tak nám moc fandí, svoboda je heslo dne a jejich historická hrdost. Na náměstí Svobody mají pamětní sochu Bartolomea Borghesiho, zakladatele moderní numismatiky. Nechybí tam i kanón z plzeňské Škodovky.
Při cestě zpět s kopce na kterém leží San Marino do Rimini, kde jsme opět zadarmo tábořili nedaleko pláže v autokempu, se nám stala taková zajímavá příhoda. Sjeli jsme prudký kopec a serpentiny, už jsme byli na planině vedoucí k Rimini a na křižovatce blikla červená. Tak zabrzdit a pomalu dobržďovat, před námi byl ještě Fiat 500. A tady se to stalo! Dobržďoval jsem lehce přední brzdou, tedy páčkou na řidítkách a páčka brzdy cvakla a brzda NIC! Přetrhlo se lanko! Jeli jsme pomalu a tak jsme do Fiátka před námi jen drbli a řidič nám jen zamával. Stát se to při jízdě s kopce ze San Marina, pár okamžiků dříve, tak by to byla jistě jiná "zábava“.
Z Rimini se dáváme horskou silnicí přes Apeniny do Florencie, kde opět zůstáváme dva dny zadarmo v autokempu a prohlížíme si místní památky. Kostely Santa Maria del Fiore a Santa Croce, tento jen zevně, byl po velkých záplavách turistům ještě uzavřen, Ponte Vecchio, galerie Uffizi, campanella, socha Davida, prasátko el Porcelino na Novém trhu a mnoho dalších. Tam jsme ještě netušili, že za dva měsíce bude Míla hladit čumák el Porcelina v Sydney, kam putovala jeho kopie zároveň s námi.
Stojí před sydneyskou nemocnicí na Macquarie street v City. Po bohatých zážitcích ve Florencii uháníme po autostrádě del Sol do města měst, kam vedou všechny cesty. Do Říma. Opět táboříme zadarmo v autokempu a navíc dostáváme kupóny, jakési stravenky, taky zadarmo. Berou nás jako emigranty a dovídáme se, že celá západní Evropa pomáhá lidem utečeným z Československa. Zatracení kapitalisti! Řím a Vatikán nám zabere více jak dva dny.
Tolik kondensované historie na jednom placu, to se musí trochu vychutnat a tak Forum Romanum, Colosseum, Palatýnum, Circus Maximus a četné jiné. Pak ovšem Andělský hrad, Vatikán a basilika Sv. Petra. Tam jsme sice zavítali až na podruhé, protože poprvé, když jsme hodlali do basiliky vstoupit, tak dva halapartníci švýcarské gardy, co stáli u monumentálního vchodu, zkřížili před Mílou halapartny a řekli "No pantaloni“!! No, byli jsme na motorce a měla dlouhé kalhoty a ženský tam tehdy mohly jen v sukních. Třeba to už neplatí.
Míla měla z toho slzy na krajíčku, ale zajeli jsme do autokempu, kde se převlékla do letních šatů, sedla si na tandem bokem a tak jsme zvládli i basiliku Sv. Petra v Římě, a vyfotili Michelangelovu Pietu ještě dříve než ji bláznivý Maďar 21. května 1972 rozbil geologickým kladivem.
Z Říma nastal návrat domů a tak jedeme na sever podél italského západního pobřeží. Placama zastavujeme a prohlížíme si místní pamětihodnosti a přírodní krásy. Tak dojíždíme do Pisy, kde obdivujeme katedrálu, ohromné baptisterium o průměru 35.5 a výšce 55 metrů a známou nakloněnou věž. A pak dále ke krásnému jezeru Lago di Garda, kde jsme se vyspali. Po jeho západním břehu jedeme krásnou silnicí na sever, místy i tunely ve skalách co spadají rovnou do jezera. 
Pak už jen přes městečko Arco do Bolzana a odtud přes Merano a nádhernou cestou alpskými údolími a přes Passo Giovo k Brennerskému průsmyku a do Rakouska, směr Innsbruck. Na Brennerském hraničním přechodu jsme svědky, kterak se řeší přechod ze země do země v západní, kapitalistické a tehdy nepřátelské, Evropě. Kolona aut jela pomalu bez zastavení přes kontroly a vojáci či úředníci dopravu jen popoháněli, aby to odsypávalo. Kontrola veškerá žádná. Tak jsme se octli v Rakousku bez razítek v pasech.
Cestou se zastavujeme na pěkných místech, kterých je po cestě nepočítaně. Jedeme po tehdy zánovní dálnici a Evropském mostě nedaleko Innsbrucku, přes Innsbruck dále na Worgl a Brixen, kde jsme se vyspali na pastvině v seníku. Je to takový kouzelný místečko že jsme se divili co se tam K. H. Borovskému nelíbilo. Asi že tam MUSEL být. Zrovna jako my v kleci socialismu.
Z Brixenu přes Kidzbuhel a kolem Zell am See na Sankt Johann a Salzburg, kde jsme pobyli den a obdivovali nesčetné krásy města a okolí. Zvláště proto, že před rokem v Jugoslávii jsme poprvé viděli slavný muzikál "The Sound of Music“ a tak jsme si prohlédli místa kde se točil. Ze Salzburgu už to pak bylo šupito presto přes Linz po dálnici do Vídně, kde jsme se utábořili v autokempu.
Další fotky najdete zde
